O setkání s jarem

Dnes ráno jsem po dlouhém období sněhu a mrazů vyšel z domu a potkal jsem Jaro. Jaro se na mne zamračilo a povídá zhurta: "Už máš zaplacený daně? Nemáš, co? Ani na příští rok ne!" Je vidět, že se Jaro přes zimu v domácím vězení často dívalo na televizi. Je pohublé, sotva se vypotácelo ze dveří, má hluboko vpadlé načervenalé oči, ještě trochu kašle a mluví z cesty, ale to je jen přechodná indispozice, ono se to na čerstvém povětří, doufejme, rychle zlepší.

"Od letoška je to jednodušší," povídá mi Jaro. "Formulář má sice pořád stejnou selecí barvu, ale letos se uplatňuje jednotná sazba." Je vidět, že přes zimu Jaro v domácím vězení i hodně četlo. "To když nedávali nic pořádnýho v telce. Celý den se na to nedá koukat, to bych zblblo," dodalo omluvně, když vidělo, o čem přemýšlím.

Zvláštní, vždycky jsem si představoval Jaro romantičtější, vznešenější, éteričtější. Prostě méně plebejské. Teď tady přede mnou sedí na lavičce shrbené, nastydlé a nadává, že by ještě spalo. Chybí jen láhev v papírovém pytlíku. Jaro popotáhlo nosem a smutně řeklo: "Ach jo, ještě to není úplně OK. Ale já se zvetim, věř mi!"

Nebylo by lepší, kdyby si Jaro šlo ještě chvilku lehnout? pomyslel jsem si. Nebo kdyby zašlo k lékaři? Mělo by se zaléčit - copak teď, teď jsou ještě lidi klidní, to se prostě může stát , že se touhle dobou vrátí mrazy, ale až Jaro dostane z přechozené virózy pořádný zápal plic v květnu, to pak budou mít najednou všichni řečí!

Nicméně i v tomhle zbídačelém stavu se Jaro v žebříčku popularity dostalo hned za pražského primátora Pavla Béma, tzn. těsně přes žraloka z Čelistí. Naopak Zimě začaly strmě padat preference, což je podle Zimy jasný důkaz mediálního spiknutí.

"Za první tři dny nemocenský se prý už nedávají žádný peníze, povzdechlo si Jaro", takže teď už vím, proč nešlo k doktorovi. Ale já už ho moc neposlouchal, protože jsem před sebou rozevřel první opravdu jarní růžový formulář se spoustou kolonek.

O zákoně na potírání slušnosti

Parlament včera konečně přijal novelu zákona, která zakazuje chovat se slušně na všech veřejných místech. Zákaz platí i ve všech podnicích soukromých, je-li to v dané situaci ve veřejném zájmu, což je podle zákona vždy. Zatímco panovala shoda v tom, že povolovat slušné chování např. na úřadech je zcela nesmyslné, někteří poslanci namítali, že by mělo být povoleno chovat se slušně alespoň v restauracích a barech. To mělo původně být možné v těch subjektech, které by na dveřích byly označeny tabulemi minimální velikosti 50x50 cm s nápisem "ZDE JE MOŽNÉ SE CHOVAT SLUŠNĚ". Pak by ovšem slušnému chování mohli být vystaveni po celou svou pracovní dobu zaměstnanci takových podniků, proti čemuž důrazně (a naštěstí i vulgárně, takže to bylo právně v pořádku) protestovali zástupci odborových organizací pracovníků v pohostinství. Proto byla tato benevolentní varianta většinou hlasů odmítnuta.

Několik extrémistických zastánců slušného chování požadovalo přijmout ještě umírněnější variantu, aby se totiž návštěvníci restaurací a barů mohli alespoň vyjít slušně chovat před vstupní dveře podniku. Slušně se chovat je ale možné pouze vůči někomu dalšímu, proto by musela takového člověka k ukojení jeho choutek doprovázet ještě další osoba, což je další zásah do osobních práv. I proto bylo zákonem zakázáno slušné chování i na všech veřejných prostranstvích, zejména pak na zastávkách městské hromadné dopravy, na nádražích a v okolí škol, kde by hrozilo ovlivnění osob, které zatím nemají proti takovému zhoubnému vlivu vyvinuté a zafixované obranné mechanismy.

Jediným místem, kde je možné slušné chování celkem bez omezení praktikovat i nadále, tedy zůstávají domy a byty v osobním vlastnictví (bytů obecních ani družstevních se to pochopitelně netýká). V těchto prostorách je slušné chování každý pracovní den v době od 22:00 do 6:00 povoleno, podmíněno je pouze písemným souhlasem všech osob byt nebo dům využívajících a tím, že je majitel bytu povinen zabezpečit, aby tyto odsouzeníhodné praktiky nemohl nikdo zahlédnout ani zaslechnout.

Těm, kteří by snad váhali s podporou nového zákona, je namístě připomenout několik prokázaných faktů:

1. Slušně se chovající lidé se prokazatelně dožívají nižšího věku než většinová populace, což je dáno především tím, že dříve umírají.

2. Mezi slušnými lidmi je statisticky větší procento sebevražd, stávají se častěji oběťmi dopravních nehod i násilných trestných činů.

3. Od té doby, co je slušné chování ve veřejném prostoru považováno za přestupek, se slušní lidé dopouštějí statisticky většího množství přestupků než většinová populace.

Je ale možné dodat i jednu optimistickou zprávu: Pokud sami nemáte dost sil nebo vůle na boj s pokušením chovat se slušně, přestože je to nezákonné, existuje celá řada možností. Některé farmaceutické firmy dodávají nově na trh potravinové doplňky proti slušnosti, které sice přímo takové nutkání neléčí, odstraňují ale některé projevy závislosti. Pomoci může rovněž skupinová terapie například v komunitě tzv. Anonymních slušňáků.

V zájmu objektivity je třeba připomenout, že z vědeckých kruhů začaly hned po přijetí zákona zaznívat i hlasy požadující dekriminalizaci slušného chování: "Celé je to nesmysl," řekl nám jeden z ilegálních odborníků na léčbu behaviorálních anomálií, který z pochopitelných důvodů nechtěl být jmenován, protože je v podmínce. "Jak dlouho nám bude ještě trvat, než konečně pochopíme, že slušné chování není ani zločin ani úchylka, ale obyčejná nemoc vyžadující odpovídající léčbu."

O boxerské demokracii

Za jedním malým městem je les a k němu vede polní cesta lemovaná alejí krásných zdravých lipek. Nejsou ani extra velké ani extra staré, natož snad památné, alespoň zatím ne, ale stromořadí je velmi malebné, v létě poskytuje chladivý stín a příjemně zelená barva lipového listí dává spočinout unavenému oku poutníkovu. Touto cestou chodili dlouhá léta na procházky tři přátelé - Umělec, Vědec a Boxer, obdivovali krásné ženské tvary lip a nechali se jimi inspirovat.

Jednou v zimě se z aleje ozval zvuk motorové pily. Všechny větve, které zasahovaly do cesty nebo nad ni, byly zlikvidovány kompletně, větve na druhé straně od cesty byly uřezány výběrově. Zpracovány byly dokonce i lipky, které stojí stranou cesty a větvemi do ní v nejbližších dvou stech letech nemohou zasáhnout. Každá lípa přišla alespoň o dvě velké větve, snad proto, aby stromy nebyly zbytečně souměrnou oázou v našem nesouměrném světě, ale spíš proto, aby odborná firma mohla všechny stromy započítat do výkazu "Potvrzení vykázání odvětvení". Umělec, Vědec i Boxer byli velmi smutní z toho, co se v "jejich" aleji stalo a rozhodli se, že tentokrát nebudou k domnělým nepravostem mlčet.

Jako první zkusil štěstí Umělec, který byl zcela zdrcen ztrátou všeho, co považoval za ztělesnění Božího řádu. "Protestuji, zcela vážně a zásadně protestuji proti tomuto nevratnému kroku, který je namířen proti všemu, co ještě v přírodě zůstalo krásné. Jak jen můžete dopustit zničení takové symetrie a krásy?!" Úředník se pousmál nad Umělcovou dětinskostí a vysvětlil mu, že z krásy se ještě nikdo nenajedl, že napohled krásné větve byly skrznaskrz prolezlé hnilobou a hmyzem, což - pochopitelně - Umělec nemůže vědět, protože Umělci jsou vždy povýšeni nad pozemský hmyz. Kromě toho strom potřebuje občas zmladit, protože jinak by si rostl, jak by se mu zachtělo, což Úředník jako orgán nemůže dopustit, protože to by byla vzpoura.

Jako druhý přišel na Úřad Vědec. Přinesl kousky větví, aby dokázal, že dřevo bylo zcela zdravé. Na papíře spočítal, že peníze, které bylo třeba zaplatit za tuto akci, musí být nemalé a přesto prakticky bez užitku. A ještě podotkl, že si Úřad jako vlastník pozemků dokonce nechal rozkrást i to odřezané dřevo, protože je okamžitě roznesli do svých domovů shánčliví spoluobčané. "Protestuji, zcela vážně a zásadně protestuji proti tomu, aby bylo takto nehospodárně nakládáno s prostředky nás všech. Jak jen můžete dopustit takové rozhazování?!" Úředník se pousmál nad Vědcovou naivitou a vysvětlil mu, že čísla jsou od toho, aby se dala skládat a chápat z různých stran. No a kdyby to přesto z žádné strany nevycházelo, ještě pořád je tu volič, který (na rozdíl od několika věčných nespokojenců, kteří záměrně narušují klid v obci) spokojeně mlčí a na nějaké aleji mu nezáleží, protože stejně jezdí do lesa na procházku autem.

Jako třetí šel na Úřad Boxer a na rozdíl od svých přátel proti ničemu neprotestoval, protože byl zvyklý jít bez okolků přímo k věci. Po krátkém intenzivním jednání svolal Úředník se zasmušilým Boxerem po boku krátkou regionální tiskovku, kde se zbytky úst zavázal, že osobně zasadí na volných prostranstvích rovnou stovku nových stromků. Na své náklady pak zajistí, že chybějící větve se budou na stromy promítat videotechnikou, aby kolemjdoucí nedošli estetické újmy. Na místě činu pak bude odhalena pamětní deska Kráse a Symetrii.

"Je to týmové vítězství naší demokracie", prohlásil Boxer: "Umělec stvořil vizi, vědec připojil nutná fakta a já už jsem pouze doplnil své know-how. Ve spojení s vstřícností a mimořádnou chápavostí Úředníka to nemohlo dopadnout jinak než dobře."

Takže to vlastně skončilo happy-endem pro všechny: Umělec s Vědcem se mohou dát kochat zbytky souměrné krásy a vést inspirující hovory. Úředník může sloužit dál oddaně zájmům občanů, protože k tomu zuby bezpodmínečně nepotřebuje. No a Boxer se stal jedním z nejvytíženějších osob v městečku, do kterého využívání jeho know-how přineslo zlaté časy. Po nějaké době mladí lidé už ani nevěděli, že kdysi býval Boxerem, protože ho odjakživa znali jen jako Poradce.

Prostě happy-end pro naši demokracii boxerského typu!

O bourání bariér

Mému známému někdo v noci zbořil plot. Není to první případ, v okolních zahradách už takto padlo několik plotů. "Je to grázl," zhodnotil situaci známý. "Jestli ho chytím, rozbiju mu hubu a donutím ho ten plot zase postavit."

"Vidíš to špatně," povídám mu. "Hodnotíš jeho čin mylně jako čin vandala a přitom tomu člověku jde možná jen o lidské dobro." Bylo vidět, že můj známý spolkl prvoplánový vulgarismus, který ho napadl jako první, a zeptal se, jestli to myslím vážně.

"Samozřejmě, že to myslím vážně. Ty říkáš, že ten člověk ničí ploty. Ale dá se to interpretovat i tak, že se pouze snaží rozbourat bariéry mezi lidmi." Přítel se na mne díval nechápavě.

"No ano, v dnešní době je mezi lidmi spousta umělých překážek a člověka s citlivou duší to jistě hněte. Snaží se tedy tyto překážky odstraňovat a pomoci tak tomu, aby byli lidé k sobě otevřenější a měli k sobě blíž." Přítel ťukal nervózně tužkou o stůl a hleděl zarputile do země. Pak se na mne ošklivě podíval a řekl: "Se sousedy už jsme se domluvili, že budeme hlídkovat tak dlouho, dokud ho nechytneme."

"Vidíš, výsledek už se dostavuje," povídám s úsměvem. "Dřív jste si byli se sousedy úplně cizí, sotva jste se pozdravili. No a díky tomu člověku už se z vás pomalu stávají přátelé." Můj známý nervózně sevřel rty ale já se nenechal odradit a pokračoval jsem: "Dá se dokonce říct, že ten člověk je pravděpodobně schopen i oběti. Je ochoten si od vás nechat nebančit, vydrží to, protože jeho cíl už byl splněn a bariéry mezi vámi navzájem byly zbořeny. Pak už si můžete postavit mezi svými zahradami jak chcete vysoký plot, ale vztah mezi vámi už jen tak nezanikne."

"Kdybych tě neznal tak dlouho," povídá on, "myslím, že už bych tu teď s tebou neseděl. Ty se ho normálně zastáváš!"

"Nezastávám, ale je přece rozdíl, jestli dělám nějakou nepravost ve jménu něčeho vyššího a vznešenějšího nebo jen tak z rozmaru. Rozuměj, je něco jiného, když někdo rozkopne odpadkový koš jen tak anebo když tím demonstruje za svobodu projevu."

No a můj známý zase nechápal, v čem je to jiné, prostě jsme si ten večer nějak neporozuměli, skoro bych až řekl, že mezi námi byla místy pěkně vysoká neviditelná bariéra. Až když jsme se před půlnocí rozcházeli, poděkoval mi za můj netradiční úhel pohledu, kterého ve své zaslepenosti a animální touze po prvoplánové odplatě už asi nebyl schopen. Usínal jsem s dobrým pocitem, že jsem pomohl dobré věci a lepšímu vzájemnému pochopení mezi lidmi, protože kde jinde by tyhle principy měly fungovat, když ne ani mezi přáteli.

Ráno jsem chtěl jet do práce a zjistil jsem, že mi nějaký mizera prořízl všechny pneumatiky. Ještě než jsem v prudkém záchvatu zlosti stihl vzburcovat všechny sousedy a policii, přišla mi od známého esemeska: "AT ZIJE SVOBODNE KOSOVO!!"

Nedělní miniglosy č.1

Vědci prý už konečně objevili, proč se nám pořád nedaří spojit se s nějakou rozvinutou civilizací. Prý v určitém stadiu svého vývoje každá civilizace objeví uran a tím i obrovskou sílu, kterou v sobě tento prvek skrývá, takže je pak už jen krok k tomu, aby se taková civilizace pěkně dočista vyvraždila a poprávu zanikla. Uznejte, že je to pech, když už se někam po mnohaletém úsilí dovoláte, ono jim to tam zvoní, ale telefon nikdo nebere, protože jsou všichni čerstvě po jaderné katastrofě. Někteří vědci ovšem namítají, že je to příliš zjednodušený pohled na věc, protože kdyby tomu tak bylo, určitě by se někdy ozval aspoň záznamník.

------------------

Bylo zahájeno mistrovství světa v lyžování v Liberci. Pořadatelé si v předtuše horkého února již v mrazivém lednu připravili dostatečné zásoby umělého sněhu. Ty jim teď ovšem zapadaly sněhem přírodním a je velký problém se přes záplavy nového sněhu k původnímu umělému sněhu dostat. Pořadatelé připouštějí, že by za určitých okolností bylo možné závodit i na přírodním sněhu, tomu se ovšem brání výrobce umělého sněhu: "Na použití našeho sněhu máme s organizačním výborem smlouvu. Budeme tedy trvat na tom, aby se náš sníh zpod přírodního sněhu vykopal a navezl se postupně na všechny tratě." Právní zástupci organizačního výboru se obávají, že bude nutné smlouvu dodržet, což ovšem celé mistrovství nečekaně prodraží.

-------------------

Proti návrhu Národní Ekonomické Rady Vlády (NERV) zrychlit odpisy protestovaly v Praze na Staroměstském náměstí tisíce lidí, kteří jsou na odpis.

-------------------
Prezident České republiky Václav Klaus vystoupil s očekávaně kritickým projevem v Evropském parlamentu, přičemž část poslanců pobouřil, část nadchnul a ti zbývající si jako vždycky hráli lodě.
"Hlavního cíle bylo dosaženo," řekl tisku český prezident s úsměvem. "S Václavem Havlem si mne tu už plést nebudou."

--------------------

Hlavní politické strany diskutují o změně volebního zákona, protože by propříště rády zavedly pro vítěznou stranu určitý bonus, který by vyloučil povolební pat. Původně měl být bonus v podobě několika poslaneckých křesel, to se však ukázalo jako neprůchodná varianta. Nově se teď začíná hovořit alespoň o variantě peněžního bonusu. "Pravda, povolební pat to nevyloučí, ale všechny problémy se nám tak budou lépe snášet," konstatovali svorně lídři největších stran.

--------------------

Ministerstvo vnitra přitvrdilo ve své kampani Za Čechy bez zahraničních dělníků. Mluvčí ministerstva varoval všechny dobrovolné zájemce o nucenou repatriaci, že když včas nekývnou na nabídku cesty letadlem a kapesného v eurech, ve druhé vlně už budou moci využít jen vlaku Českých drah a příspěvku ve stravenkách na rok 2008.

O létě v maďarské obálce

Za okny teď pár dní mrzlo, až praštělo, sníh padal dnem i nocí, fučel ledový vichr a do toho všeho ještě globální oteplování, prostě únor, jak si ho asi představovali staří Římané, když se rozhodli, že nemá valného smyslu usilovat o zapojení této divoké a studené země do tehdejšího procesu antické evropské integrace.

Pošťačka zachumlaná do těžké zimní bundy, s chlupatou ušankou na hlavě a se slovy "Dobrý ded" mi podala velkou obálku, která - jak se ukázalo - vnesla do mrazivého povětří aspoň horkou vzpomínku. Z Budapešti mi přišla brožura s oficiálními výsledky zářijového budapešťského půlmaratónu. Zvláštní - teď poprvé jsem si na tuto zkušenost vzpomněl v dobrém. A co víc, z té vzpomínky se mi tělem začalo rozlévat neobyčejné teplo, až jsem si musel rozepnout bundu a pošťaččino "Daschledadou" zaniklo ve zvuku kovového zipu.

Aby ne, půlmaratón se totiž odehrál ve dni, který se ukázal být nejteplejším dnem v Budapešti loňského léta. Již týden předem meteorologové hlásili, že v den běhu bude až 32 stupňů, což je teplota, v níž jsem nikdy neběžel. No co, řekl jsem si, je to předpověď na celý týden, to se bude ještě korigovat. A stalo se! Nakonec se očekávaná teplota ve stínu ustálila na šestatřiceti. Navíc jsem se cestou nastydl ve vlaku, který buď intenzivně chladil anebo topil, ale neuměl nic mezi tím, takže si cestující mohli vybrat mezi nachlazením a úžehem. V našem kupé jsme si odhlasovali nachlazení.

Ještě den před závodem jsem místo lehkého předstartovního tréninku ležel v posteli na hotelu a třásl se jednak horečkou a jednak pomyšlením, jak to všechno dopadne. Hrdost (moji blízcí tuto vlastnost ovšem nazývají jinak) mi nedovolovala, abych se běhu nezúčastnil ("nejedu přece takovou dálku, abych se v Maďarsku třikrát vyspal v hotelu a podíval se v hotelovém pokoji na televizi v libozvučné maďarštině").

A tak jsem závod zpola proběhl a zpola prošel v mrákotách, místy rozhodnutý, že počkám na sběrný autobus, ale ten pořád nejel, protože i za mnou byla spousta lidí v podobných mrákotách jako já a taky občas někdo ležel ve škarpě s napojenou kapačkou. A když autobus nejel, řekl jsem si, že ještě popoběhnu kolem Parlamentu, to by se přece mělo, taková slavná a krásná budova. Pořád to nejede? Tak holt ještě k dalšímu mostu. Tak dobře, tak ještě na Margaretin ostrov. No a teď už jsem v půlce, tak to už snad ani nemá cenu vzdávat, ne?

Do cíle jsem se dobelhal ve svém úplně nejhorším půlmaratónském čase (a to jsem chtěl útočit na osobní rekord - byť rovněž nevalné kvality) a pak jsem se ještě dvě hodiny proléval vodou, abych v sobě našel sílu zvednout se a dojet metrem zpátky k hotelu, zpět ke své televizi v maďarštině. Po návratu do Čech jsem zjistil, že jsem zcela zapomněl, jak se běhá. Snažil jsem se, ale moje dvě ruce a dvě nohy nebyly schopné se pohybovat v takovém rytmu jako dřív, zakopával jsem na každém pátém kroku, bolely mne všechny svaly a klouby (ani jsem nevěděl, že jich tolik po těle je) a skončilo to tím, že jsem na několik měsíců musel přestat běhat úplně. Prostě samé nepříjemnosti a chmury!

Až teď - dívám se, jak na zahradu před domem hustě sněží, v komíně se ozývá meluzína, tu jsem snad slyšel naposled ještě jako dítě předškolního věku. A já rozlepuji obálku a prohlížím si fotky z trati, z nichž sálá to vedro jak někde v Death Valley, a já zjišťuju že sníh se mi už najednou nezdá tak studený, vítr tak pichlavý a vzpomínka tak chmurná. A tak jsem se pořádně oblékl a trošku jsem se v té fujavici proběhl. Ne moc, asi 4 kilometry, abych si zkusil, jaké to je, když ruce, nohy, svaly a klouby zase po měsících vědí, co při běhu dělat.

Třeba jednou v létě - až to budu v horku potřebovat - si vzpomenu na dnešek a svět se se mnou trošičku ochladí, jako se dnes ohřál.

O neúplné encyklopedii

Tak nám paní Müllerová zase jednou opakovali v televizi Amadea, proslulý Formanův film, pro který mám odedávna slabost a považuji ho za jeden z nejlepších filmů, které byly kdy (kde, kým) natočeny. O filmu samotném možná někdy jindy, tentokrát pouze poznamenám, že jsem se rozhodl - usínaje, protože film končil v duchu dobré tradice České televize až po půl druhé v noci, což je pro běžné zaměstnance optimální, protože se aspoň zbytečně nezdržují spánkem - zjistit něco o různých Amadeích ve své skvělé dvacetidílné encyklopedii. Amadeus - to je od A, a tuto oblast ještě moje encyklopedie pokrývá. Po vydání čtyř dílů totiž encyklopedie zkrachovala a zbylých šestnáct dílů si tak můžu jenom představovat. Ale slova začínající na A jsou hned v prvním dílu, takže si o Amadeích pěkně počtu.

Ráno jsem se probudil nejen nevrle, jako obyčejně, ale i nějak obolavěle. Znáte to, to jsou ty stavy, kdy člověka bolí tělo takovým způsobem, že to nemoc ještě není, ale zdraví už zdaleka také ne. Hlava od rána bolí a je důvodné podezření, že bude bolet až do večera, večer víc. Za krkem vám sedí neznámé těžké zvíře, které nejde shodit a není vidět v zrcadle (upír?). A do toho návdavkem bolebřich a střevokruč ústící ve stav, kterému Slováci říkají hnačka (odvozeno od slova hnáti) a my Češi mu říkáme jinak (odvozeno od jiného slova).

Uvězněn v místnosti, která je sice primárně určena k jiným činnostem, než ke čtení, sahám většinou po knize, často právě po encyklopedii, protože tu můžete otevřít kdekoli a pokračovat v četbě, aniž jste nějak vázáni tím, kam jste se dočetli včera, a aniž byste si museli pamatovat předchozí děj. Můj poslední čtvrtý předkrachový díl končí slovy začínajícími na ERB, takže o Karlovi Jaromírovi se ještě dočtu, ale už se třeba nedozvím, co přesně znamená slovo ercbaba, jímž jeden můj známý častoval ženy, které mu z nějakého důvodu nebyly sympatické.

A já zjišťuji, že existoval Amadeus I. a Amadeus VI., přičemž je téměř jisté, že existovali i další Amadeové s dalšími čísly, ale ti v castingu na účast v encyklopedii neuspěli. Přesně tomu nerozumím, protože třeba o Amadeovi I. se píše, že se mu nepodařilo stabilizovat vnitropolitické poměry v zemi španělské, což bych nepovažoval za kdovíjaký úspěch. Je nejspíš vyhrazeno korunovaným hlavám, aby se do encyklopedií mohli kvalifikovat i tím, co se jim nepodařilo, zatímco my, plebejci, se musíme pořádně ohánět, aby si na nás editor vzpomněl. Překvapivě ovšem uspělo australské jezero Amadeus, které díky tomu, že nemá žádný číselný dovětek, dokonce oba krále v pořadí předběhlo. O Wolfgangu Amadeovi samozřejmě ani slovo, protože o tom měla být zmínka až na začátku 13. dílu, kde bychom za normálních okolností mohli očekávat písmeno M.

No a protože rozpaky mých střev pokračovaly, dočetl jsem se i co je to ankylóza, proti čemu se užívají antiseptika, kde leží Ajacaru a koho svrhl Aratos ze Sikyonu. A taky o Avignonském mostě, z jehož původních 22 pilířů zbyly jen čtyři (jak jsem kdysi osobně zkontroloval a navíc zjistil, že se tam v rozporu se známým francouzským popěvkem moc netančí), podobně jako je to u mých svazků encyklopedie. I tak tento most navštěvují tisíce lidí, romanticky si představují, jak by asi musel být krásný, kdyby byl kompletní.

Přestávám být tedy smutně bolestínský, zkouším svistem optimistických myšlenek přehlušit lomoz vnitřností a pokouším se romanticky si představit, že přede mnou nejsou čtyři knihy, ale dvacet a já se mohu svobodně dočíst i o Wolfgangu Amadeovi, i o Miloši Formanovi, ano - dokonce i o ercbabách, budu-li chtít.

O zimě v zimě

Meteorologové varují, že bude sněžit. I v nížinách možná napadne až 15 cm nového sněhu. Neřeknu, kdyby mělo 15 cm sněhu napadnout v červnu, to bych bral jako důvod pro varování. Máme však být varováni, že bude v zimě zima? Že bude možná mráz a díky němu bude možná sněžit? Že když přijde v zimě vítr, bude nám větší zima, než když by bylo bezvětří? Že bychom si neměli brát sandály, protože by nás pak mohly zábnout nohy? Že když se zapotíme a poté se svlékneme do půli těla, může na nás vzniknout ledová krusta? Na to vše by měli meteorologové vydávat varování. Proč bychom měli přemýšlet? Oni nám to přece řeknou, Oni se o nás postarají.

Vypadá to, že si meteorologové dělají trochu alibi. Nedivím se jim. Hodně lidí si zvyklo svádět svá selhání a nedostatečnosti na druhé, proč tedy ne na meteorology. "Neřekli mi, že bude foukat, to bych si nenechala udělat hlavu," povídá dáma s účesem připomínajícím tvrz dobytou husity a je ochotna poslat účet za kadeřnici Hydrometeorologickému ústavu k proplacení. A meteorologové se tedy brání a vydávají varování: "Dámy, nenechávejte si dělat komplikované účesy, mohou být rozfoukány poryvy větru a ubity proudy vody. Když varování neuposlechnete, odmítáme jakoukoli odpovědnost za to, co se vám stane. Index cuchavosti vlasů bude na osmičce, tzn. ven z bytu by měli chodit jen muži přirozeně plešatí, maximálně možná ještě skinheadi." Zdá se vám to absurdní?

Jsou lidé, kteří si stěžují, že když si půjčovali peníze, nikdo jim jasně nesdělil, že by je měli vrátit. Tedy možná sdělil, ale oni to tak prostě nepochopili. Nebyli varováni, necítí se tedy povinováni nic vracet. Teď se kreditní karta vybila a už nefunguje. Proč jste mne nevarovali, že přestane fungovat? Vždyť co já všechno ještě slíbil manželce koupit!

Jsou lidé, kteří si stěžují, že se nechali napálit, protože si koupili levnější láhev a teprve později přišli na to, že v té dražší láhvi byl litr, kdežto v té menší, mršce, jenom půl. Jak je možné, že je nikdo nevaroval? Kdyby to tušili, oni by se podle toho přece zařídili!

Čekám s napětím na okamžik, kdy se začne k metrovým skříňkám dávat přílohou varování, že se do nich nevejdou předměty delší než metr a když jo, tak jen o málo a ještě k tomu jenom na štorc . Varování, že když vytáhnete z vany špunt, veškerá voda, kterou jste předtím nákladně ohřáli, vám pravděpodobně odteče do kanálu a vy nejen že se nevykoupete, ale ještě zaplatíte stočné. Varování na školním sešitu, že když uděláte z kusu papíru vlaštovku a hodíte ji z okna, můžete někoho trefit do hlavy a způsobit mu tím doživotní trauma. Varování na poličkách, že předměty na nich ve výšce uložené, budou padat s největší pravděpodobností dolů. Varování na skleněném akváriu, že nestačí pořídit do něho rybičky, ale je třeba je zalít vodou, jinak chcípnou.

Bude krásné žít v takovém světě. Nebudeme muset vůbec přemýšlet, protože bude stačit si všechna ta varování přečíst. A proto bych doplnil ještě jedno varování, které by mohlo být tlampačem rozhlašováno povinně v každé základní (a možná pro jistotu i střední) škole: "Pozor, důležité varování: Nenaučíte-li se konečně číst, nebudete si nikdy moci přečíst žádné varování, a váš život tak definitivně pozbyde smyslu."

O vesmírných karambolech

Světové agentury informovaly, že konečně přišlo to, co jednou přijít muselo: Jedna družice druhé družici nedala na oběžné dráze přednost zprava, druhá družice to neubrzdila a srážka tak byla nevyhnutelná. Přestože se příčiny nehody zdály na první pohled jasné, ukázalo se, že situace je komplikovanější. Potíž byla především v tom, že nehodu na místě nikdo řádně nevyšetřil. Vesmírní policisté sice okamžitě naskákali do raketoplánu, aby se dostali na místo nehody co nejrychleji, ale na zásah ekologických aktivistů byl nakonec let raketoplánu odložen, protože nad místem startu právě přelétalo hejno bernešek. Když se konečně zdálo být vše připravené, bohužel se ukázalo, že už je půl čtvrté a velitel letu musel odejít vyzvednout dceru ze školky.

Politicky nepříjemnou skutečností je, že došlo ke srážce americké a ruské družice (oba státy si dosud vystačily s vlastními karamboly, ale - jak prohlásil nový americký prezident - je vidět, že změna už přichází). Dost se spekulovalo o tom, zda se nejednalo o oboustranně úspěšný test programu raketových deštníků. Rusko hned oznámilo, že přestává blokovat výstavbu českého radaru, protože pokud bude radar šikovností českých zlatých rukou postaven, takto přesné zásahy budou konečně vyloučeny.

Protože nebylo dostatečně zajištěno místo nehody, okamžitě se objevily spekulace, zda je viník nehody zcela nepochybný.

"Nijak nezpochybňuji, že pravidlo pravé ruky platí i na oběžné dráze. Když se ale v těchto místech oběžné dráhy dost rychle roztočíte kolem vlastní osy, může se vám po chvíli těžce určovat, kde je vlastně vpravo," řekl nám anonymně jeden odborník na lety do vesmíru a příležitostný advokát.

"Navíc je zřejmé, že druhá družice nepřizpůsobila dostatečně rychlost svého letu stavu oběžné dráhy. Přece jen - jde o oběžnou dráhu druhé kategorie, která nebyla dlouho opravována, protože se z peněz vyčleněných na její opravu musely lidem zaplatit zdravotní poplatky."

Jedna z družic prý těsně před srážkou komunikovala se svým řídicím střediskem. Mluvčí střediska tuto skutečnost potvrdil, ale dodal, že to nemohlo mít žádný vliv na srážku, protože družice měla nainstalované hands-free. Naznačil ovšem, že druhá družice - přestože v místě nehody aktuálně panují silné mrazy - měla k dispozici jen letní obutí.

Vyšetřování nadále pokračuje a stále se hledají svědci nehody. Zejména se pátrá po řidiči kočáru taženém labutěmi, který se v místě nehody prokazatelně pohyboval. Bohužel, zatím se ho nepodařilo kontaktovat. Prý se za ním jenom zaprášilo.

O lepidle na duši

Minulý týden jsem jednou večer neopatrně drcnul do porcelánové konvice. Konvice se převrátila na dlažbu, ale nic se jí nestalo. Z konvice ale spadla puklička a ulomila se jí taková ta stopka nahoře, za kterou se puklička chytá. Nic dramatického. Stopku jsem našel, lom byl ostrý a čistý. Puklička nadále puklila, jen se hůř držela v ruce, zvlášť když byla konvice plná horkého voňavého čaje.

Konvičku jsme dostali s manželkou jako svatební dar. Nebyla to ostatně jediná konvička k té příležitosti, znáte to, někdy se to sejde. Ale dá se říct, že na svatební konvičku udělala docela kariéru. Hrnečky, které k ní patřily, už dávno nepoužíváme, ale konvička se stále drží ve formě, my jsme si na ni zvykli a čaj z ní nám chutná. Přece ji teď nebudeme vyhazovat jen proto, že se jí urazila stopka na pukličce. Bylo by to možná chvályhodné vzhledem k potřebnému zvyšování HDP, ale bojím se, že tím už všechny ty makroekonomické ukazatele nezachráníme.

A tak jsem koupil v samoobsluze vteřinové lepidlo (což je ostatně taky podpora HDP, ne?), podle návodu jsem potřel jen jednu ze slepovaných ploch, chvilku jsem to celé podržel a stopka už je zase pevně na svém místě. Připadal jsem si mocný jako čaroděj Kaprfíld. Pár kapek a vše drží krásně pohromadě. A v ten okamžik, jako bych prohlédl, jako bych svému králi uloupl kus pečeného hada a otevřel se přede mnou svět řeči zvířat: V ruce s malou tubičkou za 15 korun jsem se rozhlédl kolem sebe a spatřil jsem spoustu věcí, které dříve držely pohromadě a teď jim to už nějak nejde. Asi je taky někdo převrátil na dlažbu, ťuklo to a něco se rozsypalo nebo ulomilo:

Vztahy mezi lidmi. Chuť žasnout před vším krásným a obdivuhodným. Připravenost obětovat se pro druhého. Přirozený cit pro to, co je spravedlivé. Touha provádět nádherně šílené věci. Základní úcta k ostatním i sám k sobě. Ano, občas se dokonce nějak rozcinkne nebo nalomí i dřív docela festovní lidská duše. Co s tím vším udělat? Chtělo by to vynalézt nějaké univerzální lepidlo, které by stačilo nanést na jednu z lepených stran, pár vteřin by se to podrželo a všechno by zase bylo pevné jako dřív. Těším se, až někdo takové lepidlo vymyslí. Rád si ten zázrak koupím a rád ho dám jako vánoční dárek všem lidem, na kterých mi záleží. A nebude mi vadit, když na tom vynálezu vynálezce vydělá nehorázné peníze.

Stvořitel už, zdá se, dokončil svou práci. Teď by měl možná přijít Velký Lepič a slepit vše, co ze stvořeného se už stihlo rozbít. A co občas i my rozbíjíme, aniž bychom chtěli a aniž bychom to věděli. Zázračné lepidlo zatím nemáme, ale lepit se musí už teď - vším, co je po ruce. Aspoň proto, abychom si ještě pamatovali, jak to vypadalo, když vše bylo ještě vcelku.

O šachovém rozdvojení

Dostal jsem k vánocům šachy. To zas není nic tak zvláštního, šachy jsem už k vánocům dostal mockrát. Rozdíl je v tom, že tentokrát nemám doma šachy s kým hrát. Což jsem vlastně dříve taky neměl, takže zas tak velký rozdíl to není. Svěřil jsem se se svým problémem kamarádovi - výbornému šachistovi - v domnění, že by mi ze soucitu mohl nabídnout partičku. Nenabídl. Jedinkrát jsme spolu hráli, on se celou partii nudil a já si to ani nestihl pořádně užít, protože jsem byl skoro pořád na řadě.

"Udělej to jako já, hraj sám se sebou. Nemůžeš prohrát a vždycky máš proti sobě vyrovnaného soupeře," doporučil mi sebezáchovně. Znělo to logicky, a tak jsem to zkusil ještě téhož večera. Zážitek to byl celkem ošklivý, proto bych před podobnými nebezpečnými experimenty rád ostatní varoval.

Začalo to už tím, když jsem soupeři gentlemansky nabídl volbu barvy. Mizera, jako kdyby věděl, že nerad hraju černými. Dobře, řekl jsem si, potáhneš první, nevadí. Hlavně že já potáhnu poslední! Partie byla zahájena. To jsem si myslel, že začneš pěšcem, originální moc nejsi. Ale stejně si na tebe musím dát pozor!

Po pár tazích se situace ve středu šachovnice zkomplikovala a já začal spřádat léčku. Ano, v dalším tahu koněm, pak dotáhnout střelce na střed, uvolnit si diagonálu a prásk… Udeřím! Tohle neprohlídneš, mnul jsem si spokojeně ruce, zatímco on přemýšlel, až se z něho lil pot. Ne, nevidí to, dívá se úplně na druhý okraj šachovnice, než ze kterého přijde pohroma. Ale počkej, co to děláš? Nech tam tu svou královnu pěkně zaparkovanou a nenič mé kruhy! Šach? Jaký šach? Že se mám podívat na svého krále? A komu tykáš?

Pravda, ta moje léčka nebyla úplně domyšlená, ale z obklíčení jsem se po pár tazích dostal. Ještěže soupeř dělá chyby, jako třeba teď, no... A beru ti věž! Tedy vám, abych nešel špatným příkladem. Blbec, takhle lacino se zbavit věže. Ale to ne..! To se přece nedělá! Teď se máš bránit a úpět a ne mi brát dámu. Přes celou šachovnici, na takovou dálku - kdo si toho měl všimnout? Pokud jde o materiál, jsem na tom možná o něco hůř, ale moje figurky, zdá se, lépe stojí, jak pozičně, tak i fyzicky, protože se neviklají tolik, jako ty bílé. Ale já to chápu. Kdyby mne měl brát do rukou někdo takový jako on, taky bych se rozklepal.

Partie dospěla k okamžiku rozuzlení. Extrémně složitá situace na šachovnici vyžaduje plné soustředění a já ... zrovna teď... Prosím ho, ať se můžu na chvilku vzdálit. Jen na chviličku, přece bys nechtěl mít takovou nefér fyziologickou výhodu. Já do tebe vidím. Každá rána je pro tebe dovolená, nelido! Kochá se mými rozpaky a pak blahosklonně svoluje. Odskakuji si a když se vracím, vidím, že nastalo to, čeho jsem se bál. Figurky stojí jinak! Na první pohled je teď vidět, že dostanu druhým tahem neodvratně mat. Ale tohle už je moc, taková hnusná manipulace! Když to nejde férově, tak aspoň podfukem?! To ti nedaruju!!! Bouchl jsem pěstí do nové šachovnice, až všechny figurky nadskočily tak vysoko, až zapomněly, kde původně stály. Chybělo málo a bouchl bych i do něho, do podvodníka! Ale pro něj je škoda rány.

Když jsem se po nějaké době konečně uklidnil, rozhodl jsem se, že jen sám se sebou už nikdy hrát nebudu. Chce to něco nového, originálního, něco, co každý nedokáže, něco, čeho se odváží jen opravdová šachová osobnost. Koneckonců - šachovnic mám dost, zítra si tady sám se sebou samými rozdáme simultánku.

O oblíbených filmech

Vyplňte si svůj Uživatelský profil, nabízí mi blog, seznámíme vás s lidmi, kteří mají stejné zájmy jako vy. Skvělý nápad! Odhlédněme od toho, zda bych se opravdu chtěl seznámit právě s někým, kdo má stejné zájmy jako já. Spíš mně šlo o to zjistit, koho mi tahle blogová seznamka dohodí. Jenže - podle čeho? Podle oblíbeného jídla? Jak romantické, když se tímto způsobem dají dohromady lidé, kteří pak mohou jít společně na šneky nebo na naklíčenou pšenici a oběma bude chutnat. Podle bydliště? Hrůzná představa, že bych poslal mail a adresát by na mne zahlaholil odpověď z okna odnaproti. Oblíbené místo? Co to je? Dovolenková destinace, oblíbená krčma nebo stačí napsat ZAPECÍ. Ne, ne, chce to něco jednoznačného, porovnatelného bez nafukovacích definic a výkladů: U mne vyhrály kategorie Oblíbený film a Oblíbený spisovatel. Jo, to by mohlo trochu vypovídat o tom, koho bych chtěl na webu potkat nebo možná líp - koho bych potkat nechtěl.

Napřed jsem se pokusil být stručný a výstižný. Jako film Faunovo příliš pozdní odpoledne a jako spisovatel Homér - trochu lehčí film ale naproti tomu o něco těžší literatura, ale na svou dobu ten pán psát uměl a ještě mu to pěkně klapalo do rytmu. Nějakou dobu jsem se těšil na širokou nabídku kontaktů a pak jsem zjistil, že uvedenou kombinaci mám jen já a dohazovačný robot tím pádem vykolejil. Jak se ukázalo, víckrát byl zapsán jako nejoblíbenější film i "Tytanik" (optimální pro tvrdé nátury), "Jak vytrhnout verlibě stoličku" (verlibě, co nese zákrok nelibě), "Goyovi přízraky" (...hrachu jeho družce) a dokonce i "Pupl Fiction". Chvíli se zdálo, že aspoň nevidomý starořecký bard zabere, leč brzy se ukázalo, že ostatní měli na mysli Homéra Simpsona a než jsme si to vyjasnili, došlo k několika nepříjemným nedorozuměním.

Přestal jsem od uživatelského profilu cokoli očekávat a soustředil jsem se na otázku, jaké jsou opravdu moje nejoblíbenější filmy, kdybych si jich mohl vybrat řekněme pět: Určitě nebude chybět Amadeus, vůbec pan Forman má u mně protekci, takže přihodím ještě Přelet nad kukaččím hnízdem (ale ten protekci nepotřebuje). Z českých to bude dodnes fascinující Markéta Lazarová. No a přece výtečná Annie Hall Woodyho Allena, jak bych mohl zapomenout. A aby se neřeklo, že měním překotně názory, Chytilovského Fauna ve výčtu ponechám, i když se na něj tlačí všichni ti Bergmannové, Felliniové, Viscontiové, Buňuelové a další a další, leč Leoš Suchařípa coby poživačný donchuán stojí ve dveřích a hrdinně odolává tlaku velikánů. A aby toho zmatku nebylo málo, světáci v motérkách do toho chumlu stříkají svoji neobyčejně řídkou maltu, mezi nohama se tu motají mlčenlivá jehňátka, celé to z dálky fotí David Hemmings (kdoví, co zase při zvětšování objeví) a všichni se zdají být už trochu u konce s dechem a to ještě netuší, že tombola je už úplně rozkradená, takže nenápadně půvabná buržoazní rodinka zase nepovečeří. A já zjišťuju, že pět míst je proklatě málo na takový dav kvalitních uchazečů, ale to víte - krize a tak.

Pak se na ty vybrané filmy ještě jednou dívám, řadím si je podle doby vzniku a mám pocit, že to jsou filmy, které musí dnešním hlavním obyvatelům blogosídlišť připadat jako filmy někdy z období třicetileté války, protože kromě už tak dost přerostlých osmnáctiletých jehňátek je nejmladšímu z filmů přesně čtvrtstoletí. Sakra to to letí!

Ještě že občas přilétne mail nadepsaný "...tak prej máš taky rád Houmra, já ho úplně žeru..." a já si hned připadám o něco mladší a o něco víc "in". A pak že se člověk nemůže seznámit na blogu se zajímavými lidmi!

Slnko v sieti

Zařekl jsem se, že do této rubriky budu psát jen o filmech, které jsou podle mého názoru pozoruhodné. No a to slovenský film režiséra Štefana Uhera z roku 1962, který je považován za vůbec první film československé nové vlny, bezesporu je. Je až neuvěřitelné, jak moderně ten film i po pětačtyřiceti letech vypadá, jak dokázal dějovou složku propojit s úžasnými obrazy (skvělá černobílá kamera Stanislava Szomolányiho). Jak asi musel šokovat - minimálně po formální stránce - ve své době?

Dnes v době internetu nemá smysl popisovat děj, ten je k dispozici v bezpočtu veřejně dostupných databází, spíš se chci soustředit na to, co mne osobně na filmu zaujalo a čím ho považuji za hodný pozornosti: Ve filmu se proplétá několik dějových linií, které tvoří dohromady skvěle padnoucí puzzle. Dominantní je rodící se vztah mladičkých Fajola a Bely, kteří si ještě teprve ujasňují, zda a proč chtějí být právě spolu (oba prožívají paralelní prázdninový vztah s někým jiným, Fajolo na venkovské žňové brigádě, Bela v letní Bratislavě). Do toho se ale rozvíjí celá řada dalších motivů:

- Belina nevidomá matka a temné důvody vzniku její slepoty (jak jen je lehké slepému lhát? Ale je taková lež vždy zavrženíhodná?)

- Dobový vztah venkova a velkoměsta, jde napohled o zcela jiné světy, které se mezi sebou sice navštěvují, ale přece jsou ostře oddělené

- Starý rybář a jeho žena - chytají ryby ze starého pontonu na Dunaji a jsou konfrontováni se světem mladé generace

- Sbírka fotografií rukou nadšeného amatéra Fajola

- Starý venkovan Blažej žijící podle starých tradic a zvyku, ve kterém nakonec Fajolo poznává Belina dědečka

- Fajolova matka - vždy je mimo záběr, je jen slyšet, protože stále někam odchází a spěchá, Fajolo je často sám a není divu, že si připadá i mezi lidmi jako Robinson, sám se svým pojetím toho, co je a co není morální

- venkovští družstevníci připraveni se kdykoli o cokoli furiatsky pohádat a kdykoli ukrást něco ze společných statků, přesto odsouzeni navždy ke spolužití

A tím vším dějem se proplétá slunce jako dárce tepla, života, zároveň pozorovatel celého toho dění dole, napohled aspoň na chvíli polapitelné do rybářské sítě, ale jinak nezávislé a silné, asi takové, jací by hrdinové filmu chtěli být, ale mají k tomu všichni daleko. A do zatmění slunce, které všichni fascinovaně sledují, se ozývá otázka: Jak to asi bude vypadat za 120 let, kdy bude další úplné zatmění. Příliš dlouhá doba na jeden lidský život!

Film Slnko v sieti je důkazem, že film nemusí být ukecaný, když dokáže kouzlit obrazem. Obrazem slunce, obrazem přírody - ať už jde o zákrut Dunaje nebo o tajemstvím opředené jezírko za vsí, obrazem přibývajících televizních antén na střeše (jak dlouho ještě bude střecha hájemstvím Fajola a Bely? Vítězství techniky v té marné bitvě o místo na střeše je rovněž neodvratné). A k tomu fascinujícímu obrazu i naposlech obyčejný zvuk - zvuk života obyčejného městského sídliště, často ozdobený dětským popěvkem hraným na jednoduchou flétnu, nový zvuk semaforských písniček (už v roce 1962 jako určitý generační symbol) přítomný díky tlampači dokonce i na zapadlé slovenské vesnici, která ještě neví, co si s ním počít.

Filmem Slnko v sieti jakoby odstartovala v československém filmu zcela nová poetika, která později prozářila ještě celou řadu filmů čs.nové vlny šedesátých let. Kdyby nic jiného, stojí za to se podívat, jak vypadal originál. Navíc si myslím, že tento nenápadný film je v mnoha ohledech lepší a líp drží pohromadě než někteří jeho slavnější bratři a sestry. No, ještě by to chtělo vidět na velkém plátně, aby bylo možné vše vychutnat jako opravdový film a ne jen jako televizní produkci. I když zaplaťpánbůh za ni.

O psím nářku

Je to zvláštní: Kdykoli píšu článek pro svůj blog, sousedův pes vyje. No, neměl bych možná být tak sebestředný - ostatně těch článků bylo zatím jen pár a neměl bych ještě zobecňovat. Třeba pes vyje z úplně jiného důvodu, který jen shodou okolností nastává v tytéž okamžiky, ve kterých píšu své články. Třeba je to důsledek sledování komentovaného zpravodajství na České televizi. Třeba zrovna tou dobou soused stavívá vodu na čaj a pes šílí při pohledu na čajovou konvici jako jeho prapradědeček Montmorency. Třeba tou dobou chodí kolem někdo zajímavě voňavý (pro psa) z vlaku.

Můžu sedět v obývacím pokoji nebo v kuchyni, u stolu nebo jen tak v křesle, pes neomylně zareaguje na okamžik, kdy začnu psát. Je mu lhostejné, když pracuji s počítačem jen tak, když píšu něco do práce nebo zkouším, jak v excelu oblafnout svůj měsíční rozpočet. Takové aktivity sousedova psa nudí. Jakmile si ale otevřu blog, ozve se z vedlejší zahrady jímavé štkaní.

Ubližuji mu nějak? ptám se sám sebe. Jak? Vždyť - doufám - neumí číst, těžko ho tedy může popouzet obsah článků. Cítí snad intuitivně, že se mé články budou návštěvníkům blogu špatně číst? Je snad nadán předtuchou, co si o mých článcích čtenáři pomyslí a chce mne od toho pošetilého konání odradit? Nebo je mu jen prostě líto mého času zbůhdarma vyplácaného na blog, když bych jistě mohl dělat užitečnější věci - např.stlouci poličku na knihy nebo mu skočit do krámu pro buřta? Ale pes mne nenechá v klidu přemýšlet o dalších obskurních důvodech, protože jeho naříkání je opravdu naléhavě tklivé.

Včera jsem vpodvečer opět zasedl k blogu. Napsal jsem úvodní větu a odvedle se ozvala očekávaná disharmonie. Nevydržel jsem to a zazvonil na souseda. Pes mne vítal veselým vrtěním ocasu, žádné zvuky už nevyluzoval, proč taky, když už jsem - to bylo prokazatelné - článek nepsal. Chtěl jsem se zeptat otevřeně, co proti mně ten pes má, co má proti mému blogu.

Soused vyšel k vrátkům a ani mne nenechal začít.

"Já vím, já vím, zase dělal kravál, co? Ono je to těžký. Vždycky takhle řádí, když se naproti v okně objeví ta kočka." Podíval jsem se na okno naproti k druhým sousedům. Právě bylo prázdné.

"Je mu líto, že za ní nemůže, jinak by ji prohnal, to je jasné. Nemůže, tak aspoň vyje."

Vrátil jsem se domů trochu uklidněn. Nejsou v tom tedy žádné nadpřirozené síly. Jen obyčejná kočka. Nemůže, tak aspoň vyje. Musím si tu formulaci zapamatovat. Až jednou - v jakékoli souvislosti - nebudu moci, začnu výt. Sednul jsem si k obrazovce, že ten zvláštní příběh zapíšu a v tom okamžiku se ozval zoufalý psí nářek. Bodejť by nevyl, když už je tam zase ta zpropadená kočka!

Ale moment, proč vlastně ta kočka vlézá do okna právě v tu chvíli, kdy píšu svůj blog? Zamyslel jsem se. No, neměl bych možná být tak sebestředný. Třeba ta kočka leze do okna z úplně jiného důvodu, který jen shodou okolností nastává v tytéž okamžiky, ve kterých píšu své články. Třeba je to důsledek sledování komentovaného zpravodajství na České televizi. Nebo snad....

O zbytečných referendech

O důstojnících dávné čs. "lidové" armády se kdysi vyprávěl vtip: "Důstojník je člověk, kterého v době míru živíte a on vás na oplátku v době války pošle na frontu." Vzpomněl jsem si na to v souvislosti se snahou nechat o Lisabonské smlouvě rozhodnout v referendu. Ono je to totiž podobné: Politiky si vlastně najímáme, aby za nás řešili věci, na které sami nemáme čas, chuť, schopnosti, informace nebo žaludek. I proto se většinou politiků - i když si o nich nedělám pražádné iluze - v debatách zastávám, protože dělají práci, které je zapotřebí, ale kterou si většina normálních lidí ekluje, a proto bychom ji na jejich místě dělali nejspíš hůř než oni. Vadí mi ale, když politikům chybí odvaha rozhodnout a odvaha nést důsledky takového rozhodnutí.

Všímáte si, v jakých situacích začínají politici hovořit o referendu? Je to většinou ve dvou případech:

1. Jsou si podle výsledků průzkumů veřejného mínění jistí, že vyhraje právě jejich názor, který oni pak budou moci s uspokojením vydávat za názor většiny. To ne oni rozhodli, to lid! Vox Dei.

2. Téma je příliš ošemetné a komplikované, nekoukají z něj žádné plusové body před voliči, ale rozhodnutí je to důležité - tak důležité, že jeho dopady mohou ty, co rozhodovali, nepříjemně dostihnout.

Lisabonská smlouva je typický druhý případ. Řada politiků by ráda smlouvu odmítla, i když si není úplně jistá proč. Důsledky odmítnutí ale mohou být významné a co víc, dokonce negativní. Proto co by si odpovědní lidé mazali ruce, když za ně může rozhodnout lid a ještě to bude vypadat demokraticky. Co na tom, že lidé o celé věci nic nevědí a stejně se budou řídit jen tím, co uslyší (budou-li se ovšem vůbec něčím řídit a nepojedou radši na chalupu vyrovnávat se duševně s krizí). Kolik lidí si před referendem smlouvu přečte? A kolik z těch, co si ji ve slabé chvilce uvědoměle přelouská, pochopí skutečné důsledky, které z ní plynou?

To tedy ne, pánové a dámy v poslaneckých a výkonných škamnách. Lidé si vás zvolili proto, abyste za ně makali, tak makejte. Abyste si (opět za ně) uměli zjistit vše, co je třeba, a podle toho se odpovědně rozhodli. A abyste (do třetice za ně) dokázali nést důsledky svého rozhodnutí před celým světem nebo v tomto případě - lépe - Evropou. I když oni sami - ať už se rozhodnete jakkoli - na vás kvůli tomu rozhodnutí budou nadávat v hospodě. Tak nebuďte srabi a nepoužívejte nás jako své štíty, když to má být podle logiky věci obráceně.

Napadá mne řada otázek, které by byly pro referendum vhodné a na které bych i já rád v referendu odpověděl: Takových, které jsou jednoduché, pochopitelné, snadno formulovatelné a dá se na ně na oplátku jednoduše odpovědět. Na takové otázky však nikdo odpověď v referendu nežádá. Na ty totiž umí odpovědět každý trouba, tak co s tím obtěžovat něco tak vznešeného, jako je lid.

J.Voskovec a J.Werich : Korespondence I - III

Ufff. Tak tohle byl opravdový nářez. Tři knížky korespondence po cca 500 stránkách nejsou lehkým čtením, i když autoři - ale co autoři, především kamarádi, umělecká a lidská dvojčata - uměli dělat legraci. Ale možná proto, že před sebou navzájem nemuseli nic předstírat, je jejich korespondence nejen plná jednotlivých perel, kterými - píšete-li si výpisky - můžete popsat několik sešitů. Především je to doklad o úžasném lidském vztahu dvou lidí, na kterých se podepsala situace rozděleného světa druhé poloviny 20.století.

Člověk si až říká, co by po těch dvou mohlo zbýt, kdyby měli k ruce současnou techniku, všechny ty komunikační nástroje dneška. Ale možná právě ta komunikační odloučenost způsobila, že jejich korespondence je dodnes tak fascinující, fascinující - protože lidská, neskládá se jen z jedniček a nul, jako je tomu dnes, ale je tak nějak plná, macatá. Různorodá, má vejšku, ale umí sama sebe shodit. Oba věděli, že je to jejich poslední společné dílo, které (možná) jednou zanechají ostatním, když už byly dobovými peripetiemi zbaveni možnosti spolupracovat přímo. A že chuť i nápady na spolupráci měli, to dokládají právě jejich dopisy. Až z toho na čtenáře dýchá beznaděj, jak se vždycky rozdmychá plamínek naděje na spolupráci, jak se do toho plamínku snaží oba tu usilovněji, tu méně usilovně foukat, a vy přitom víte dopředu, že k ničemu z toho nakonec nedojde.

Osobně mne překvapilo, jak četné byly kontakty Jiřího Voskovce s bývalou vlastí. Pamatuju si, že pro nás tehdy nesměl existovat, byl vymazán ze zdejšího světa. A přitom nejen jeho přátelé, ale občas i ti, kteří se podíleli na tom jeho vymazání, s ním tehdy - někdy jen z donucení, někdy zcela přirozeně - komunikovali. Jaký strach asi muselo tehdejší panstvo z toho muže, který chtěl být vždycky režisérem a až do svým posledních dnů se živil jako herec.

Poslední část trilogie je už smutnější - pokrývá období od konce pražského "obrodného procesu", jehož rozdupání učinilo definitivní přítrž možnosti práce Jiřího Voskovce v Praze. Jan Werich se postupně dostává do uměleckého bezčasí, kdy mu není dovoleno téměř nic. Postupně se do korespondence dostávají smutnější osobní tóny, projevuje se rovněž špatné zdraví především u Jana Wericha. Nastávají dlouhé odmlky v době, kdy je Jan Werich v nemocnicích a vše směřuje k nezvratnému konci. Ale i tehdy je z dopisů cítit, že si píšou dvě osobnosti, umělci světového formátu a taky docela moudří, inteligentní a sečtělí lidé. No a taky je to celé krásně česky, až si člověk říká, že takhle bohatě a košatě česky už snad dnes nikdo neumí.

"Můžu si klidně představit, že jsem rolls-royce. Nepojízdný rolls-royce. Ucházej mi pneumatiky, brzdy jsou sjetý, karburátor bere falešný vzduch, elektrika je v hajzlu, svítí jenom jedna lampa, utěráky nejdou, klaxon netroubí, dělám na tom celej den od rána do noci, ale nevyjedu z garáže, Jsem ovšem stále rolls-royce!" (Werich Voskovcovi, prosinec 1978).

"Měj se, já se taky mám. Jak je vedlejší. Dokud se jeden má, tak je." (Voskovec Werichovi, květen 1967)

Kruci, i teď, co to píšu, mi běhá mráz po zádech, když si na ty knížky vzpomenu. Co můžu říct jiného, než že to dopručuju všem bez rozdílu věku a vyznání. Tak si s tím doporučením poraďte, jak umíte!

O zapomenutém PINu

Rozhodl jsem se koupit si boty. Zašel jsem si do Kotvy a vyhlédnul jsem si ten pravý pravolevý pár. Protože nenakupuji pro parádu, ale především proto, abych nemusel do práce chodit bos, mívám vybráno rychle. Zlehounka vyzkoušet a šup k pokladně. Třímám pyšně svoji zánovní Chytrou kartu. Jen jsem ji pustil z ruky, došlo mi, že jsem právě zapomněl svůj PIN. A nejen to. Bylo navíc zcela jisté, že čím víc se budu snažit vzpomenout si, tím menší budu mít šanci.

Jistě takovou situaci znáte: Vaše hlava je najednou zcela prázdná, šedá kůra mozková právě stávkuje za lepší podmínky, na neuron nenarazíte. Nebo taky mozek začne vřít a vzpomene si na všechny PINy všech vašich karet, co jste kdy měli, na všechna hesla do všech internetových služeb, vzpomenete si na datum a hodinu narození vaší první lásky a na telefon dědečka, který je již čtvrtstoletí v Pánu. To vše prokazatelně víte, a není vám to k ničemu. Přitom by stačilo uhádnout ve správném pořadí pouhá čtyři čísla! Určitě tam byla šestka! Anebo to byla devítka?

Přiblížili jsme se okamžiku pravdy. Částku jsem potvrdil a můj ukazováček nad tlačítky s čísly zaváhal. Kudy se dát? Prodavačka zpozorněla. Už dřív měla určité podezření: Přijdu, popadnu první boty, které potkám, a ještě se neustále podezřele usmívám. A teď PIN!

"Inu" - povídá prodavačka knižně (ve skutečnosti řekla otráveně něco jako: "Tak copa bude?"). Musel jsem přiznat, že si tak docela nepamatuju PIN.

"Rámcově," povídám, "rámcově si ho pamatuju celkem dobře. Tedy tak nějak řádově." Omluvně se usměju: "Možná je tam šestka, ale jistý si nejsem".

"Máte tři pokusy", povídá pobaveně prodavačka. "Zkuste samé šestky. Jako Torvillová s Deanem." K čemu Chytrá karta, je-li v rukou pitomce, pomyslela si (ve skutečnosti jen tiše nepřítomně žvýkala).

To už se do věci začali zapojovat i lidé stojící ve frontě za mnou. Kde se všichni vzali, ještě před malou chvilkou jsem tu byl sám?!

"Zkuste čtyři jedničky, to se teď prej často dává," radila starší paní za mnou.

"Mně by se to stát nemohlo, já mám PIN nalepenej rovnou na kartě," mávala svou kartou na důkaz frontě před nosem důvěřivá stařenka a jeden mladík v černém si cosi napsal do zápisníčku (asi je to básník).

Nějaká rozevlátá dáma, která se představila jako numeroložka, mne chytila za zápěstí a po chvilce přemýšlení mi oznámila, že můj PIN bude nejspíš 4275, pokud ovšem nejsem nedonošený. Pán v klobouku, ze kterého se vyklubal milovník starého Šimka a Grossmanna (tedy z toho pána, nikoli z klobouku) zase hlasoval pro 8808.

Situace se vyhrotila, když ze mne jedna vilně se tvářící dívka chtěla vymámit letopočet mého narození pod záminkou, že ona to tak u svého PINu má a kdyby se ukázalo, že to já mám taky, tak by to nemohla být náhoda.

Tolik dobrých úmyslů pomoci! Tolik dobrých rad a já mám jen pouhé tři pokusy. "Inu" - znovu zkusila prodavačka oblíbené úsloví...

Poděkoval jsem všem za ochotu, vrátil boty a odešel. "Na schodech si určitě vzpomenu," povídám omluvně. "Třeba se za chvíli vrátím."

"Jen přijďte, je s váma docela legrace," řekla prodavačka (ve skutečnosti jen tiše protočila oči a vzdychla).

Na schodech jsem si opravdu vzpomněl. Nejen že v čísle nebyla žádná šestka, ale dodnes mám takový nejasný pocit, že jsem se možná narodil maličko nedonošený. Zpátky do fronty mezi své dobrodince jsem se nevrátil. Pro jistotu a propříště jsem si ještě na schodech PIN nalepil přímo na kartu, takže od té doby potkávám častěji básníka v černém.

Do práce chodím zatím bos.

O krupobití a světové krizi

Již za dávných dob se občas stávalo, že přišla bouřka a krupobití. Předpovědět je uměli jen ti, kteří vlastnili speciální žábu ve sklenici, nebo šťastlivci, kteří měli revma. Většinou tak přišlo krupobití nečekaně, obloha se vybila, kroupy spadly, pomuchlaly část úrody, postižení se pomodlili, řekli "Pánbůh dal, Pánbůh vzal" a šli pracovat dál.

Když se krupobití blíží dnes, situace je úplně jiná. Víme to většinou několik dní dopředu,takže zbývá spousta času probrat detailně vše o bouřkách a krupobití, několik dní se všude v novinách, rádiu i televizi probírá, jak velká nás asi čeká katastrofa, kolik lidí by mohlo být utlučeno, kolik domů zdevastováno a na kolikáté místo v žebříčku historických škod se asi bouře zařadí. V den D se pak do terénu rozmístí reportéři, kteří v přímém přenosu zprostředkovávají pohyb mračen fascinovanému divákovi. Není divu, že slabší povahy si berou v práci volno a stěhují se na pár dní do protiatomových krytů, jako kdyby ten tmavý flek na obzoru nebyl jen nacucaný mrak, ale rovnou východní hordy v čele s Atilou, Bičem Božím. Jen výsledek toho celého pozdvižení je stejný jako kdysi: Krupobití občas přijde, občas taky ne, obloha se vybije, kroupy spadnou a pomuchlají část úrody. Mediální deprese přejde do manického stavu nadšení z prostého faktu, že jsme to celosvětové kataklyzma vůbec přežili.

S krizí je to zrovna tak, snad jen s tím rozdílem, že není vidět. Její příchod se nedá prokázat jen obyčejnou boulí na hlavě jako u krupobití. To se musí věštit z čísel a s těmi - jak víme - se dá "kreativně pracovat", tzn. dají se s nimi dělat věci! Krize je tajemná, plíživá, neviditelná, ani se nenadějete a je všude kolem vás a samozřejmě taky trochu uvnitř. "Všimli jste si, jak letos málo prší? To ta krize!.." Noviny se nadouvají přetlakem článků o krizi, krize je v práci a vlastně najednou i doma, někdo na vás na chodníku zapíská, otočíte se - a ona to krize. Člověk by zase nejradši před Atilou hupsnul do krytu, ale na rozdíl od krupobití neví, jak dlouhou si má vzít dovolenou, což se většinou vyřeší samo, protože vaše firma musí všechny propustit. Inu - krize!

Nevydrží-li někdo takový soustavný tlak a sáhne si na život, udělají mu média aspoň posmrtné promo. "Krize udeřila - konečně první oběti" nebo "Druhá oběť krize - po Karlu Svobodovi". Ještě 15 mrtvých a tahle krize se dostane na druhé místo historického žebříčku. No tak, lidi, snažte se, taková příležitost se už nemusí opakovat!

Už se těším, až jednou krize skončí a média halasně ohlásí příchod konjunktury. Už teď, teď to přijde, už je to tu, konečně zavládne blahobyt, všichni se těšte. Ale - kupodivu - v tu dobu žádné podobné zprávy nepřicházejí. Reportéři nemají čas. Určitě někde v naoko prosluněné krajině vyhlížejí další katastrofální krupobití. Když už nic jiného.