O psím nářku

Je to zvláštní: Kdykoli píšu článek pro svůj blog, sousedův pes vyje. No, neměl bych možná být tak sebestředný - ostatně těch článků bylo zatím jen pár a neměl bych ještě zobecňovat. Třeba pes vyje z úplně jiného důvodu, který jen shodou okolností nastává v tytéž okamžiky, ve kterých píšu své články. Třeba je to důsledek sledování komentovaného zpravodajství na České televizi. Třeba zrovna tou dobou soused stavívá vodu na čaj a pes šílí při pohledu na čajovou konvici jako jeho prapradědeček Montmorency. Třeba tou dobou chodí kolem někdo zajímavě voňavý (pro psa) z vlaku.

Můžu sedět v obývacím pokoji nebo v kuchyni, u stolu nebo jen tak v křesle, pes neomylně zareaguje na okamžik, kdy začnu psát. Je mu lhostejné, když pracuji s počítačem jen tak, když píšu něco do práce nebo zkouším, jak v excelu oblafnout svůj měsíční rozpočet. Takové aktivity sousedova psa nudí. Jakmile si ale otevřu blog, ozve se z vedlejší zahrady jímavé štkaní.

Ubližuji mu nějak? ptám se sám sebe. Jak? Vždyť - doufám - neumí číst, těžko ho tedy může popouzet obsah článků. Cítí snad intuitivně, že se mé články budou návštěvníkům blogu špatně číst? Je snad nadán předtuchou, co si o mých článcích čtenáři pomyslí a chce mne od toho pošetilého konání odradit? Nebo je mu jen prostě líto mého času zbůhdarma vyplácaného na blog, když bych jistě mohl dělat užitečnější věci - např.stlouci poličku na knihy nebo mu skočit do krámu pro buřta? Ale pes mne nenechá v klidu přemýšlet o dalších obskurních důvodech, protože jeho naříkání je opravdu naléhavě tklivé.

Včera jsem vpodvečer opět zasedl k blogu. Napsal jsem úvodní větu a odvedle se ozvala očekávaná disharmonie. Nevydržel jsem to a zazvonil na souseda. Pes mne vítal veselým vrtěním ocasu, žádné zvuky už nevyluzoval, proč taky, když už jsem - to bylo prokazatelné - článek nepsal. Chtěl jsem se zeptat otevřeně, co proti mně ten pes má, co má proti mému blogu.

Soused vyšel k vrátkům a ani mne nenechal začít.

"Já vím, já vím, zase dělal kravál, co? Ono je to těžký. Vždycky takhle řádí, když se naproti v okně objeví ta kočka." Podíval jsem se na okno naproti k druhým sousedům. Právě bylo prázdné.

"Je mu líto, že za ní nemůže, jinak by ji prohnal, to je jasné. Nemůže, tak aspoň vyje."

Vrátil jsem se domů trochu uklidněn. Nejsou v tom tedy žádné nadpřirozené síly. Jen obyčejná kočka. Nemůže, tak aspoň vyje. Musím si tu formulaci zapamatovat. Až jednou - v jakékoli souvislosti - nebudu moci, začnu výt. Sednul jsem si k obrazovce, že ten zvláštní příběh zapíšu a v tom okamžiku se ozval zoufalý psí nářek. Bodejť by nevyl, když už je tam zase ta zpropadená kočka!

Ale moment, proč vlastně ta kočka vlézá do okna právě v tu chvíli, kdy píšu svůj blog? Zamyslel jsem se. No, neměl bych možná být tak sebestředný. Třeba ta kočka leze do okna z úplně jiného důvodu, který jen shodou okolností nastává v tytéž okamžiky, ve kterých píšu své články. Třeba je to důsledek sledování komentovaného zpravodajství na České televizi. Nebo snad....