O lepidle na duši

Minulý týden jsem jednou večer neopatrně drcnul do porcelánové konvice. Konvice se převrátila na dlažbu, ale nic se jí nestalo. Z konvice ale spadla puklička a ulomila se jí taková ta stopka nahoře, za kterou se puklička chytá. Nic dramatického. Stopku jsem našel, lom byl ostrý a čistý. Puklička nadále puklila, jen se hůř držela v ruce, zvlášť když byla konvice plná horkého voňavého čaje.

Konvičku jsme dostali s manželkou jako svatební dar. Nebyla to ostatně jediná konvička k té příležitosti, znáte to, někdy se to sejde. Ale dá se říct, že na svatební konvičku udělala docela kariéru. Hrnečky, které k ní patřily, už dávno nepoužíváme, ale konvička se stále drží ve formě, my jsme si na ni zvykli a čaj z ní nám chutná. Přece ji teď nebudeme vyhazovat jen proto, že se jí urazila stopka na pukličce. Bylo by to možná chvályhodné vzhledem k potřebnému zvyšování HDP, ale bojím se, že tím už všechny ty makroekonomické ukazatele nezachráníme.

A tak jsem koupil v samoobsluze vteřinové lepidlo (což je ostatně taky podpora HDP, ne?), podle návodu jsem potřel jen jednu ze slepovaných ploch, chvilku jsem to celé podržel a stopka už je zase pevně na svém místě. Připadal jsem si mocný jako čaroděj Kaprfíld. Pár kapek a vše drží krásně pohromadě. A v ten okamžik, jako bych prohlédl, jako bych svému králi uloupl kus pečeného hada a otevřel se přede mnou svět řeči zvířat: V ruce s malou tubičkou za 15 korun jsem se rozhlédl kolem sebe a spatřil jsem spoustu věcí, které dříve držely pohromadě a teď jim to už nějak nejde. Asi je taky někdo převrátil na dlažbu, ťuklo to a něco se rozsypalo nebo ulomilo:

Vztahy mezi lidmi. Chuť žasnout před vším krásným a obdivuhodným. Připravenost obětovat se pro druhého. Přirozený cit pro to, co je spravedlivé. Touha provádět nádherně šílené věci. Základní úcta k ostatním i sám k sobě. Ano, občas se dokonce nějak rozcinkne nebo nalomí i dřív docela festovní lidská duše. Co s tím vším udělat? Chtělo by to vynalézt nějaké univerzální lepidlo, které by stačilo nanést na jednu z lepených stran, pár vteřin by se to podrželo a všechno by zase bylo pevné jako dřív. Těším se, až někdo takové lepidlo vymyslí. Rád si ten zázrak koupím a rád ho dám jako vánoční dárek všem lidem, na kterých mi záleží. A nebude mi vadit, když na tom vynálezu vynálezce vydělá nehorázné peníze.

Stvořitel už, zdá se, dokončil svou práci. Teď by měl možná přijít Velký Lepič a slepit vše, co ze stvořeného se už stihlo rozbít. A co občas i my rozbíjíme, aniž bychom chtěli a aniž bychom to věděli. Zázračné lepidlo zatím nemáme, ale lepit se musí už teď - vším, co je po ruce. Aspoň proto, abychom si ještě pamatovali, jak to vypadalo, když vše bylo ještě vcelku.