Černobílá procházka Českým Krumlovem

Před čtrnácti dny u mne množství a brizance špatných zpráv nabraly takovou dynamiku, že jsem z hodiny na hodinu zrušil celý plánovaný víkendový program (včetně přípravy nastávající fotovýstavy nebo Nedělních miniglos), popadl jsem ze zvyku foťák, ještě v pátek v noci jsem si objednal jízdenku do Českého Krumlova, kudy jsem zatím jen několikrát v životě projížděl, ale nikdy jsem neměl delší čas na procházku, natož abych mohl na místě udělat pár obrázků, a v sobotu ráno jsem tam vyrazil na otočku. Popravdě, bylo úplně fuk, jestli to bude Český Krumlov, Pelhřimov, Šumperk nebo Jihlava, hlavně někam daleko, kde to skoro neznám, kde nebudu nikam směřovat, ale budu se moct toulat jen tak nazdařbůh jako zcela nezúčastněný pozorovatel. Černobílá byla tentokrát jasná volba, barvy by se mi tentokrát nehodily k náladě, byť jich kolem byla spousta, protože jsem se trefil do data jakýchsi místních slavností, takže dost lidí se kolem mě uličkami starého města promenovalo k potěše všudypřítomných fotografů v dobových kostýmech.

Dnes jsem z krumlovských fotek pořízených během napohled slunečného odpoledne vybral deset ukázek, které nemají fungovat ani jako průvodce krásným historickým místem, ani jako pochlubení, kde jsem měl možnost krátce pobývat. Tudy jsem prostě procházel a bez toho, abych nějak vážněji přemýšlel nad tématem fotek, kompozicí obrazu či dokonce nedejbože nad dodržováním jednotného stylu (přesně proti všem krásně znějícím knížecím radám z běžných fotopříruček, nad nimiž se někdy jako fotograf zlobím a rozčiluju, protože - domnívám se - je více lidí, které svádějí na scestí, než těch, kterým by pomáhaly), zaznamenal jsem prostě pár námětů ze svého bezprostředního okolí, které jsou stejně naprosto odtržené od myšlenek, jež mi letěly hlavou, což jim možná paradoxně dává větší svobodu, než kdyby byly svázané do kozelce nějaké "okamžité osobní výpovědi". 

Vítejte tedy dnes na skok (asi tříhodinový) v Českém Krumlově, historickém městečku plném lidí, mezi kterými bylo naštěstí možné zůstat v duchu úplně o samotě - jen s černou, bílou i různými odstíny šedivé.

Pohled na ostroh s českokrumlovským hradem z protějšího svahu. Intenzivní deště předešlého dne jsou pryč a zbyla po nich jen docela malebná bílá oblaka na intenzivně modrém (tedy tmavě šedém) podkladu.

 

Nijak jsem netoužil vypravit se na návštěvu hradních a zámeckých interiérů. Ale do historického centra jsem směřoval; když už jsem neplánovaně tady, aspoň nahlédnu, jak to ve středu města vypadá.

 

 

Kdyby jen tihle krásně načepení lidé tušili, že jejich zářivé barvy budu nakonec prezentovat v černobílém provedení, asi by se do mě pustili a i mne by - abych ladil s okolím - pěkně zmalovali.

 

 

Nahlédnutí do průjezdu s květinářstvím. Sice na kytky je tu docela tma, ale zas je tu pěkně viditelné příslovečné "světlo na konci tunelu".

 

 

 Zámecké nádvoří s kamennou kašnou.

  

 

 Však to dobře víte, že nefotím lidi. A děti obzvlášť...

 

 

I propojovací a velkolepým oknem řádně prosvícená chodba mezi dvěma hradními nádvořími byla tentokrát (když tedy fotograf chvíli počkal, až projdou řady vagabundů s divoce potrhanými džínami 21. věku) plná úhledných oblečků a rób z dávných staletí. 

 

 

Voják se sice snažil odpovědně plnit své strážní povinnosti, ale vedlestojící vznosně oděná krasavice poněkud narušovala jeho soustředění. Ještě že podobně krásné a velmi konkrétní důvody pro havlovskou "ztíženou možnost soustředění" snad každý nějaké máme.

    

Poslední dva záběry jsou od tzv. Plášťového mostu (Mantelbrücke). Je pravda, že lidí tu byla díky historickým slavnostem spousta, takže jsem se nedokázal úplně vžít do pocitů osamělého Lemuela Gullivera (z Juráčkova filmu Případ pro začínajícího kata), který tudy rovněž procházel; díky tomuto filmu mám českokrumlovský Plášťový most už provždy spojený s létajícím ostrovem Laputou.

V Českém Krumlově jsem nakonec pobyl všehovšudy tři hodiny a vydal jsem se zas na zpáteční cestu, abych se nějak srovnal s kůrovcovou kalamitou ve svém ryze soukromém lese. Zkušeným investorům se může zdát, že být skoro osm hodin na cestě kvůli tříhodinové procházce - navíc s nevalným výsledkem - je holý nerozum. Ale přece nejsme jen nějakými krylovskými "kupčíky vyděšenými", abychom všechny své činy, zážitky a emoce (včetně těch na rozdíl od mého českokrumlovského výletu opravdu zásadních) dokázali jen chladně přepočítávat na domnělý výnos a zisk. To by s námi, myslím, umělá inteligence teprve neměla skoro žádnou práci ;-).