Stránky

středa 1. listopadu 2023

U Fauna na dvorku

O tom, že neuvěřitelných 40 let starý film režisérky Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne patří mezi ty nejpodařenější, které jsem ve svém životě viděl, už jsem na blogu několikrát psal. Film se dostal mezi mých TOP 20 českých filmů v článku Které české filmy považuji za nejlepší? a napsal jsem o něm i speciální článek Faunovo velmi pozdní odpoledne, který nakonec nezůstal jen v prostoru blogu, ale převzal ho spolu s dalšími mými blogovými články o filmech bez dalších úprav i server kritiky.cz. Mimochodem, ještě kdysi na blogu jsem podle aktuální návštěvnosti článku mohl snadno poznat, že film se právě reprízuje v televizi, protože v tu dobu se u článku zpravidla objevila spousta návštěv přišedších z vyhledávačů :-).  

Podle mě nejlepší film Věry Chytilové vysekává velikou poklonu i Praze, která netvoří jen pouhou kulisu pro děj, ale hraje významnou vizuální i obsahovou roli. Filmový pan Faun v podání neodolatelného Leoše Suchařípy bydlel na Malé Straně, v místech, které často při různých příležitostech navštěvuji; pamatuji si z filmu, jak vypadal dvorek, na kterém se nechtě potkával se starou paní správcovou ("Jak ta baba asi může bejt stará? Hmmmm, vona bude tak stará... jako já!"), která se nijak netajila tím, že jí stárnoucí seladon, dobývající jednoho dívčího "zajíce" za druhým, připadá jako tatrman. Pamatuji si, kterými vraty vycházel na ulici, přímo do centra Menšího města pražského a kdykoli jdu okolo těch vrat, na rozkošnou a zároveň politováníhodnou Faunovu filmovou postavu si nemůžu nevzpomenout.

Většinou chodím po Malé Straně sám (nepočítám-li fotoaparát, který mi v těchto místech dělá stabilní doprovod), ale tentokrát jsem využil toho, že moje známá, průvodkyně, měla ve svém programu procházku po malostranských domovních znameních. Sice ta znamení mám už většinou někde na obrázcích a často jsem slyšel i rozličné legendy o jejich vzniku, ale stejně se při každé takové vycházce člověk dozví zajímavé věci. Tak jsem se na veškeré novinky těšil i tentokrát, když jsme vyrazili ze stanice metra Malostranská.

První fotka zdánlivě nemá s panem Faunem nic společného, je z bočního křídla Pálffyovského paláce. Ale odtud se dá vstoupit do zahrad pod Pražským hradem a to už si můžeme vzpomenout, jak se se svými mladými a sportovně založenými milenkami dýchavičný hlavní hrdina naháněl po barokních zahradních schodištích. Ne, oslabování organismu rostoucím věkem rozhodně není fér, zvlášť když věk objektů Faunovy milostné touhy s přibývajícími roky přinejlepším stagnuje :-).



Představoval jsem si, že na vycházce za malostranskými domovními znameními si budeme hlavně prohlížet místa nad vchody do starodávných malostranských domů. Na následujícím obrázku z Pětikostelního náměstí sice není přímo domovní znamení, ale výtvarně zajímavě vyvedené popisné číslo. Ale právě zde jsem se dozvěděl pro mě novou informaci, že původní název Pětikostelní ulice (Fünfkirchengasse) nemá nic společného s pěti místními kostely, které jsem několikrát marně hledal v literatuře, ale je odvozený od rodu Fünfkirchenů, který zde v jednom z místních paláců sídlil. 


Na nároží Valdštejnského a Pětikostelního náměstí (oficiální adresa je Valdštejnské náměstí 2) jsou ona vrata, kterými vycházel ze svého domu starosvětsky vymóděný pan Faun ráno do práce a večer na svůj každodenní milostný lov. Takhle z ulice je při pohledu vzhůru možné dohlédnout až na Pražský hrad, ke kterému odtud kdysi dávno vedla cesta prudce vzhůru k dřívější jižní bráně. Ale jižní brána zanikla a s ní i cesta, která k ní po jižním svahu vedla a jejíž pozůstatky je možné tušit např. v uličce U Zlaté studně, kde slavím každý rok těsně před Vánoci svoje "volitelné narozeniny". 



Je to opravdu správné místo z filmu? No však se podívejme na těžko zpochybnitelný důkaz: Vrata jsou na svém místě a čísla na cedulích jsou taky jasná. Jen ulice je o 40 let a jeden společenský řád šedivější.




No a pak nastal naprosto neplánovaný bod programu, protože naše paní průvodkyně potkala v jedné z místních restaurací svého známého, kterého požádala, jestli by nás nemohl vzít na "Faunův dvorek". Na ten se totiž dá - máte-li dobrého přímluvce - proklouznout úzkou chodbičkou místní restaurační kuchyně. Museli jsme být "hodní", podívat se tam jen krátce a po menších skupinkách, abychom moc nerušili místní obyvatele, ostatně mně by se taky moc nelíbilo, kdyby mě pořád nějaké výpravy turistů (bylo nás ve skupině dvacet a na nic jiného jsme nevypadali) očumovali oknem z mého krásného dvora. a ten dvorek je opravdu krásný a musí se tu moc dobře bydlet. Mimochodem, myslím, že původní filmový byt byl ve věži vlevo nahoře, aspoň v pohledech zvenku, náš restaurační průvodce nám tvrdil, že záběry zvnitřku Faunovy staromládenecké "věže" vznikaly o kousek dál v bytě jiné známé herečky. 



A opět se vrátíme 40 let proti proudu času a přidáme jeden usvědčující pohled na filmovou scénu: Faun (Leoš Suchařípa) a jeho správcová (Lucie Polívková), kterou tak nerad na dvorku potkával a přitom ji nešlo nijak obejít ani obelstít a vyhnout se tak vždy nepříjemnému dialogu ("Zatím je to dobrý, ještě mi neřekla tatrmane!") Ano, vypadá to jako stejná dlažba, okna jsou sice přestavěna (probíhala zde kdysi dlouhá náročná rekonstrukce), ale zachovala si aspoň základní tvar. Jen už zdejší partaje nejspíš tak často neklepou koberce :-).

  

Tak vida - ještě než jsme se vůbec pustili do domovních znamení (většinu z nich už jsme viděli stejně až po setmění, vycházka byla až večer po běžném pracovním dni), měl jsem "mimo program" možnost vidět to, co jsem už pěkných pár let vidět chtěl, ale nikdy jsem si nemyslel, že by to šlo bez nějakého "insidera" mezi místními obyvateli. Tak jsem měl ze získané zkušenosti takovou radost, že mi ji úplně nezkalilo ani to, když jsme museli v Nerudově ulici naši vycházku na 10 minut zastavit, protože ve směru od Hradu scházel dlouhatánský průvod na podporu Palestiny a míru v pásmu Gazy. Neuměl jsem svůj pohled na věc vyjádřit jinak, než že jsem odmítl demonstranty okukovat nebo dokonce fotografovat a postavil jsem se tomu hlasitému průvodu plnému vlajek, verbálních mírových výzev a konfrontace v očích, bez dalších projevů docela obyčejně zády a setrval jsem tak, dokud poslední z demonstrantů neprošel. Nic lepšího mě nenapadlo; možná kdybych zaregistroval mezi palestinskými přívrženci či elitami aspoň stopu odsouzení nedávných teroristických výpadů na území Izraele, byl bych ve svých reakcích kreativnější. Tak snad vám v tomto článku podobné dokumentární fotky, ke kterým taky neplánovaně můžete přijít, když koukáte po domovních znameních, nebudou chybět.

Kolipak z těch demonstrujících lidiček si aspoň ve skrytu duše v této souvislosti řeklo stěžejní filmovou sebevýčitku pana Fauna: "Ještě jsem nic neudělal!"


22 komentářů:

  1. Ahoj, milý Petře, žasnu, na jaké situace jsi magnet, ale znám to. Tohle je tak super náhodička, a ten film mám moc ráda, viděla jsem ho snad šestkrát.Praha kouzelná zvenku i uvnitř.
    Tvůj popis té demonstrace mi imponuje.
    Vždy jsem si myslela, že ve filmu bydlel jinde. Vyplatí se mi k tobě na blog chodit.
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z místního restauratéra se vyklubal znalec malostranských reálií. Asi tam budu muset někdy zajít na pivo :-).

      Vymazat
  2. Ono tech "faunu"na Male Strane urcite vychazelo na "lov" povicero..

    OdpovědětVymazat
  3. Lezarts
    Děkuji za hezké “Faunoovské” ráno s kávou. Zase jsem se něco zajímavého dozvěděla.
    Postoje, jsou hlavně výraz pro pohybový prvek, tudíž neverbální , ale o to víc mohou někdy vyjádřit. Tomu se říká “řeč těla”.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak kávu skoro nepiju, k takovému dvorku se venkovní posezení se šálkem kávy mimořádně dobře hodí :-).

      Vymazat
  4. Moje kolegyně v jednom takovém dvorečku bydlí. Není to ten tvůj, ale jejich domek je také porostlý břečťanem, po kterém prý běhají myšky (a musí se kvůli tomu větrat uvážlivě, pokud je nechce mít i doma). Je to starousedlík a je fajn slyšet o tom, že si svou komunitu místní drží i přes turisty a airbnb.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky bych si uměl představit na takovém krásném místě bydlet a mít to pár kroků do starých uliček, aby člověk mohl střelhbitě zareagovat třeba na to, jak se vyvíjí oblačnost nebo mlha nad Vltavou... :-).

      Vymazat
  5. Pražské dvorky mají neopakovatelné kouzlo.
    Jen se tam musí člověk dostat.
    Já náhodou objevil jeden tak, že jsem si u Vandase (obchod s mincemi) objednal jednu starou účelovou známku a šel si ji vyzvednout osobně k němu do obchodu ve Školské ulici, do kterého se musí přes dvorek. Objevil jsem tam i zajímavý kanál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je právě ono, dostat se tam! Vandas je teď ve Školské? Kdysi jsem u něj býval docela často, ale posledních cca 20 let už vůbec :-).

      Vymazat
    2. Ano, ve Školské, někdy jsou vrata na dvorek zavřená a musí se na Vandase zvonit, někdy jsou otevřená.

      Vymazat
    3. Možná tam z nostalgie někdy nakouknu :-).

      Vymazat
  6. To je úúúžasný dvorek. Za Fauna tak krásně nevypadal. Ale ten film je opravdu skvělý a taky ho mám moc ráda.... při scéně s Libuší Pospíšilovou jako v očích Fauna Smrtkou jsem se vždycky nasmála.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, teď je dvorek mnohem hezčí než "za Fauna" , i když poznatelný je. A moc mě potěšilo, že jsem tam mohl nakouknout.

      Vymazat
  7. Je vidět, že časy a poměry se mění. Faun měl velmi pozdní odpoledne už v době, kdy ještě chodil do práce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jistě pracoval od šesti, takže na svá pozdní odpoledne měl dost času :-).

      Vymazat
  8. Nádhera! Ta tvoje náhodná setkání jsou prostě skvělá a malostranské dvorky dechberoucí. A na ten film se už vážně konečně musím podívat :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já taky skoro žádnou milou náhodu nesmlčím :-). Jsem zvědav, jestli tě film něčím osloví.

      Vymazat
  9. Zdravím, film znám, ale pamatuju si ještě na jeden podobný zahraniční s dovážnějšími scénami odvysílaný jednoho nedělního pravého poledne a viděný na stařičké černobílé televizi Merkur. Název jsem do dnešní doby nezjistil a nikdy ho už víc neviděl. Můj fotoaparát pokulhává více než dříve, pustil jsem se do focení naší kaple a kostelní věže z různých úhlů a dálek. Věž se naklání jako ta v Pizze a nemůžu jí poručit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Merkur jsem měl taky, to byla moc dobrá výbava bytu :-). Nu, fotit kostelní věže odspodu většinou vede k pisánským efektům, což bývá nelehká výzva pro postprodukci.

      Vymazat
  10. Tento film také miluju, kdysi když ještě na Blog.cz byla akce vyber svých nejoblíbenějších 5 filmů, měl jsem ho mezi nimi. Obzvlášť se mě líbí scéna s Libuší Pospíšilovou jako smrtkou a jak Leoš Suchařípa horečně píše své jméno křídou na chodník, "aby po něm něco zbylo." :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To se, myslím, točilo na sídlišti Střížkov, tam se taky budu muset někdy vypravit :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.