U Fauna na dvorku

O tom, že neuvěřitelných 40 let starý film režisérky Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne patří mezi ty nejpodařenější, které jsem ve svém životě viděl, už jsem na blogu několikrát psal. Film se dostal mezi mých TOP 20 českých filmů v článku Které české filmy považuji za nejlepší? a napsal jsem o něm i speciální článek Faunovo velmi pozdní odpoledne, který nakonec nezůstal jen v prostoru blogu, ale převzal ho spolu s dalšími mými blogovými články o filmech bez dalších úprav i server kritiky.cz. Mimochodem, ještě kdysi na blogu jsem podle aktuální návštěvnosti článku mohl snadno poznat, že film se právě reprízuje v televizi, protože v tu dobu se u článku zpravidla objevila spousta návštěv přišedších z vyhledávačů :-).  

Podle mě nejlepší film Věry Chytilové vysekává velikou poklonu i Praze, která netvoří jen pouhou kulisu pro děj, ale hraje významnou vizuální i obsahovou roli. Filmový pan Faun v podání neodolatelného Leoše Suchařípy bydlel na Malé Straně, v místech, které často při různých příležitostech navštěvuji; pamatuji si z filmu, jak vypadal dvorek, na kterém se nechtě potkával se starou paní správcovou ("Jak ta baba asi může bejt stará? Hmmmm, vona bude tak stará... jako já!"), která se nijak netajila tím, že jí stárnoucí seladon, dobývající jednoho dívčího "zajíce" za druhým, připadá jako tatrman. Pamatuji si, kterými vraty vycházel na ulici, přímo do centra Menšího města pražského a kdykoli jdu okolo těch vrat, na rozkošnou a zároveň politováníhodnou Faunovu filmovou postavu si nemůžu nevzpomenout.

Většinou chodím po Malé Straně sám (nepočítám-li fotoaparát, který mi v těchto místech dělá stabilní doprovod), ale tentokrát jsem využil toho, že moje známá, průvodkyně, měla ve svém programu procházku po malostranských domovních znameních. Sice ta znamení mám už většinou někde na obrázcích a často jsem slyšel i rozličné legendy o jejich vzniku, ale stejně se při každé takové vycházce člověk dozví zajímavé věci. Tak jsem se na veškeré novinky těšil i tentokrát, když jsme vyrazili ze stanice metra Malostranská.

První fotka zdánlivě nemá s panem Faunem nic společného, je z bočního křídla Pálffyovského paláce. Ale odtud se dá vstoupit do zahrad pod Pražským hradem a to už si můžeme vzpomenout, jak se se svými mladými a sportovně založenými milenkami dýchavičný hlavní hrdina naháněl po barokních zahradních schodištích. Ne, oslabování organismu rostoucím věkem rozhodně není fér, zvlášť když věk objektů Faunovy milostné touhy s přibývajícími roky přinejlepším stagnuje :-).

Představoval jsem si, že na vycházce za malostranskými domovními znameními si budeme hlavně prohlížet místa nad vchody do starodávných malostranských domů. Na následujícím obrázku z Pětikostelního náměstí sice není přímo domovní znamení, ale výtvarně zajímavě vyvedené popisné číslo. Ale právě zde jsem se dozvěděl pro mě novou informaci, že původní název Pětikostelní ulice (Fünfkirchengasse) nemá nic společného s pěti místními kostely, které jsem několikrát marně hledal v literatuře, ale je odvozený od rodu Fünfkirchenů, který zde v jednom z místních paláců sídlil. 

Na nároží Valdštejnského a Pětikostelního náměstí (oficiální adresa je Valdštejnské náměstí 2) jsou ona vrata, kterými vycházel ze svého domu starosvětsky vymóděný pan Faun ráno do práce a večer na svůj každodenní milostný lov. Takhle z ulice je při pohledu vzhůru možné dohlédnout až na Pražský hrad, ke kterému odtud kdysi dávno vedla cesta prudce vzhůru k dřívější jižní bráně. Ale jižní brána zanikla a s ní i cesta, která k ní po jižním svahu vedla a jejíž pozůstatky je možné tušit např. v uličce U Zlaté studně, kde slavím každý rok těsně před Vánoci svoje "volitelné narozeniny". 

Je to opravdu správné místo z filmu? No však se podívejme na těžko zpochybnitelný důkaz: Vrata jsou na svém místě a čísla na cedulích jsou taky jasná. Jen ulice je o 40 let a jeden společenský řád šedivější.

Zdroj: https://www.filmovamista.cz/1625-Faunovo-velmi-pozdni-odpoledne

No a pak nastal naprosto neplánovaný bod programu, protože naše paní průvodkyně potkala v jedné z místních restaurací svého známého, kterého požádala, jestli by nás nemohl vzít na "Faunův dvorek". Na ten se totiž dá - máte-li dobrého přímluvce - proklouznout úzkou chodbičkou místní restaurační kuchyně. Museli jsme být "hodní", podívat se tam jen krátce a po menších skupinkách, abychom moc nerušili místní obyvatele, ostatně mně by se taky moc nelíbilo, kdyby mě pořád nějaké výpravy turistů (bylo nás ve skupině dvacet a na nic jiného jsme nevypadali) očumovali oknem z mého krásného dvora. a ten dvorek je opravdu krásný a musí se tu moc dobře bydlet. Mimochodem, myslím, že původní filmový byt byl ve věži vlevo nahoře, aspoň v pohledech zvenku, náš restaurační průvodce nám tvrdil, že záběry zvnitřku Faunovy staromládenecké "věže" vznikaly o kousek dál v bytě jiné známé herečky. 

A opět se vrátíme 40 let proti proudu času a přidáme jeden usvědčující pohled na filmovou scénu: Faun (Leoš Suchařípa) a jeho správcová (Lucie Polívková), kterou tak nerad na dvorku potkával a přitom ji nešlo nijak obejít ani obelstít a vyhnout se tak vždy nepříjemnému dialogu ("Zatím je to dobrý, ještě mi neřekla tatrmane!") Ano, vypadá to jako stejná dlažba, okna jsou sice přestavěna (probíhala zde kdysi dlouhá náročná rekonstrukce), ale zachovala si aspoň základní tvar. Jen už zdejší partaje nejspíš tak často neklepou koberce :-).

Zdroj: https://www.filmovamista.cz/1625-Faunovo-velmi-pozdni-odpoledne

  

Tak vida - ještě než jsme se vůbec pustili do domovních znamení (většinu z nich už jsme viděli stejně až po setmění, vycházka byla až večer po běžném pracovním dni), měl jsem "mimo program" možnost vidět to, co jsem už pěkných pár let vidět chtěl, ale nikdy jsem si nemyslel, že by to šlo bez nějakého "insidera" mezi místními obyvateli. Tak jsem měl ze získané zkušenosti takovou radost, že mi ji úplně nezkalilo ani to, když jsme museli v Nerudově ulici naši vycházku na 10 minut zastavit, protože ve směru od Hradu scházel dlouhatánský průvod na podporu Palestiny a míru v pásmu Gazy. Neuměl jsem svůj pohled na věc vyjádřit jinak, než že jsem odmítl demonstranty okukovat nebo dokonce fotografovat a postavil jsem se tomu hlasitému průvodu plnému vlajek, verbálních mírových výzev a konfrontace v očích, bez dalších projevů docela obyčejně zády a setrval jsem tak, dokud poslední z demonstrantů neprošel. Nic lepšího mě nenapadlo; možná kdybych zaregistroval mezi palestinskými přívrženci či elitami aspoň stopu odsouzení nedávných teroristických výpadů na území Izraele, byl bych ve svých reakcích kreativnější. Tak snad vám v tomto článku podobné dokumentární fotky, ke kterým taky neplánovaně můžete přijít, když koukáte po domovních znameních, nebudou chybět.

Kolipak z těch demonstrujících lidiček si aspoň ve skrytu duše v této souvislosti řeklo stěžejní filmovou sebevýčitku pana Fauna: "Ještě jsem nic neudělal!"