O erotickém kombajnu

Když jsme si po příchodu na plzeňské gymnázium měli vybrat druhý jazyk (prvním samozřejmě byla neohrozitelně ruština, kterou jsme měli povinně všichni), zjistili jsme, že - ač byl tak nazýván - nebyl úplně volitelný. Mohli jsme si vybrat z němčiny, francouzštiny a angličtiny, ale když jsem si oficiálně vybral angličtinu, dozvěděl jsem se, že si nás tenhle jazyk vybralo moc, takže někteří z nás musí vzít zavděk jinou řečí, a já - protože doposud nemám žádné anglické základy (na základce jsme sice měli nějakou dobu zájmový kroužek angličtiny, ale ten byl ředitelem školy po pár měsících zrušen, protože skupinové zaujetí pro kapitalistický jazyk na konci 70. let smrdělo přinejmenším neloajálností, ne-li rovnou odbojem) angličtinu prostě mít nemůžu. Jak v mém případě dopadne zápas mezi němčinou a francouzštinou bylo předem jasné; ve Francii jsem sice nikdy nebyl, ale slova jako Paříž, Provence nebo Burgundsko mi zněly podobně libozvučně jako proud mně dosud zcela neznámého románského jazyka, rozhodně líp než Berlín, Hindenburg nebo Volkswagen. A tak jsem se ve svých 14 letech začal učit francouzsky podle školních učebnic, které u mých pozdějších francouzských přátel vyvolaly bouře nadšení, protože v nich např. objevili gramatiku, kterou sami vůbec neovládali a kterou - podle jejich slov - prakticky používal jen jeden výstřední poslanec, který to ovšem měl jako svou image a všichni si ho podle toho pamatovali (asi jako kdyby u nás někdo ve svých projevech začal masivně používat přechodníky).

Získané základy francouzštiny jsem později prakticky využil, když spadla "železná opona" a otevřely se hranice; tehdy logicky moje první zahraniční cesty vedly právě do Francie, kam jsem vyrazil několikrát na nejrůznější poznávací zájezdy a taky na svou první větší samostatnou zahraniční cestu, při které jsem projel - povětšinou stopem - celou jižní Francii nejrůznějšími cestami a cestičkami od Avignonu až k Atlantiku a zase zpět. Ale o svých francouzských cestách dnes psát nebudu, zůstanu pěkně doma v Čechách, dokonce přímo v Praze. Když totiž nejde Mohamed k hoře, občas převezme iniciativu hora a vyrazí sama směrem k Mohamedovi. Když jsem dlouho nejel, Francii to přestalo bavit a přijela za mnou, tedy ne Francie celá, ale jen dvě francouzské studentky, které přijely na mé tehdejší vědecké pracoviště ve společné laboratoři University Karlovy a Akademie věd na matfyzu v Troji na asi dvouměsíční stáž. Sice jejich oficiálním komunikačním jazykem byla podle papírů angličtina, ale obě studentky - Rachel a Marielle - v ní byly přibližně stejně špatné jako já, takže jsme si podloudně povídali spíš francouzsky a - připouštím - zdaleka ne vždy to bylo o výzkumných projektech v oblasti fyziky nízkých teplot a Mössbauerovy spektroskopie, ale spíš o tom, kde v Praze je co zajímavého k vidění, do jaké oblasti Československa (bylo to ještě před rozdělením státu) je zajímavé vydat se na víkendový výlet nebo proč těm "malým zakrouceným chlebům", co se prodávají v obchodech, říkají Češi rohlík (croissant).

Nutno říct, že pobyt dvou pohledných mladých Francouzek docela zacvičil s jinak celkem zatuchlou atmosférou na výzkumném pracovišti, které sestávalo mimo jiné i z nezanedbatelného počtu nezadaných mladých mužů, toužících ve skrytu duše i po vzrušujících zážitcích jiného typu, než bylo jinak mimořádně atraktivní ochlazování zkoumaných vzorků na teplotu kapalného hélia a ostřelování jejich povrchu radioaktivními zářiči. Jednou si mě tři moji kolegové - mladí adepti vědy - zavolali do laboratoře a přednesli mi svoji představu, jak jim jako člověk schopný domluvit se francouzsky mohu pomoct: Po několika kolech rozpačitého vysvětlování, dlouhých oklik a uhýbajících pohledů jsem pochopil, že prostě chtějí udělat na půvabné Francouzky dojem a říct jim něco krásného v jejich mateřštině, aby z toho bylo během pár slov patrné, že po nich mladíci touží a že jsou připraveni se s nimi ještě více sblížit; optimálně by to měla být krátké, dvojsmyslné a trochu eroticky laděné sousloví nebo věta, kterou doplní své již dříve poctivě nabiflované  ale přece jen dost fádní "ž tém" a která jim dodá rozhodující náskok proti stovkám dalších Čechů, které francouzské stážistky v Praze na každém kroku potkávají, a kteří o ně taky musí projevovat zájem, nehledě na silnou konkurenci Francouzů. No a já jsem měl tento "svatý grál praktické francouzštiny" nejen vymyslet, ale také ho ony tři nadějné vědce naučit vyslovovat tak, aby to na holky zabralo.  

Kupodivu, optimální výraz, který lepé stážistky rozhodně upoutá, mě napadl okamžitě: Ze své gymnaziální francouzštiny, konkrétně z budovatelského článku o průběhu žňové brigády, jsem si ještě pamatoval krásné slovo, které - jak jsem byl naprosto přesvědčen - opravdu nikdy v životě k ničemu nepoužiju: Une moissonneuse-batteuse znamená totiž ve francouzštině "žací mlátička", tedy kombajn. No a já se rozhodl, že vilné kolegy tohle slovo naučím vyslovovat s tak žhavým akcentem a erotickým nádechem, že se takovému přívalu emocí Rachel s Marielle nemůžou ubránit a samy jim nejspíš skočí rovnou do náruče. Správnou výslovnost, trochu temný přídech přehlasovaných samohlásek, protažení koncových slabik až na hranu přijatelného času, zachvění hlasu a lehké pootevření a vyzývavé našpulení úst na konci jsme nacvičovali dlouho a poctivě. Ano, teď je to správně, potvrdil jsem večer. Takovému upřímnému a přitom stále francouzsky decentnímu náznaku zájmu prostě dívky nemůžou odolat.

Spokojeně můžu říct, že se hoši v dalších dnech snažili poctivě odvést všechno, co jsme v tréninku pracně nacvičili. Zálibně na děvčata při různých příležitostech pomrkávali, špulili rty a snažili se svým žacím mlátičkám dodat tak erotické zabarvení, až jsem se z toho občas červenal. Bohužel, nezabralo to, bůhví proč. Samozřejmě děvčatům bylo divné, co pořád všichni mají s těmi kombajny, tak jsem jim vysvětlil, že to už je takový zvláštní a do jiného jazyka obtížně převeditelný český humor, který se u nás praktikuje vždy v době žní, a že se asi jen snaživí kolegové pokusili o poněkud tupý otrocký překlad, protože jsem je viděl v místní vědecké knihovně listovat česko-francouzským slovníkem. Rachel s Marielle pokrčily rameny a od té doby na další a další pokusy o navázání kontaktu skrze opakované "ün muasonéz batéz" odpovídaly slitovným úsměvem.

Kolegům jsem všechno přiznal jeden večer v hospodě, když už byly Francouzky dávno doma. Ano, chtěli mě zlynčovat, ale po dlouhém večeru s nejedním vypitým pivem na to neměli dost sil. Jeden z té trojice se stal v trochu divokých devadesátých letech, plných nástrah i nečekaných příležitostí, bohatým podnikatelem a občas na mě shlížel z titulních stránek společenských časopisů a výročních zpráv velkých korporací. Druhý o rok později spadl při horolezeckém výstupu v Pamíru a jeho tělo se nikdy nenašlo. O třetím nevím nic. 

Rachel a Marielle jsem všechno i s nezbytným kontextem vysvětlil o rok později, když jsem je navštívil v Toulouse při svém velkém jihofrancouzském putování, a smály se tak, až padaly ze židle. Ještě před pár lety, když jsem se s Rachel potkal - po čtvrtstoletí a několika manželstvích - v Praze, přivítala mě na smluveném místě na Staromáku přesně vysoustruženým slovem "une moissoneuse-batteuse" vyřčeným s tak silným erotickým akcentem, až její přítel, se kterým tu byla na týdenní dovolené, aby ho provedla krásnými místy, která jako mladá stážistka v Praze poznala, na mě skoro začal žárlit a podezříval ji, že mu o své bouřlivé minulosti neřekla zdaleka všechno.

A pak že se středoškolská francouzština obtížně uplatňuje v praxi :-).