Jak nejlépe připravit ichthyosaura

Název dnešního článku může působit zvláštně, možná v této souvislosti doslova prazvláštně, protože ichthyosaurus není na pultech zdejších supermarketů běžně k dostání už skoro 200 miliónů let. Nedávno jsem ale doma v šuplíku objevil paklík papírů popsaných tak podivnou šifrou, že by její rozluštění i Bobu Saint Clairovi bez kontextu chvilku trvalo. Papírů je celkem 52 a jsou dnes přibližně tak zbytečné jako kdysi populární kuchařka Ichthyosaurus stokrát jinak; jednou jako filety, jindy jako ragú, pak samozřejmě štědrovečerní smažený ichťa v trojobalu s bramborovým salátem a tak dále a tak dále. Pokud takovou kuchařku najdete mezi knížkami po babičce, můžete na ni hledět s nostalgií v oku, můžete s pavlovovskou slinou v koutku úst vzpomínat na dávné ichthyosauří hody, ale není vám to nic platné. Koeficient zbytečnosti takového receptáře se limitně blíží k číslu 1,00 a stejné je to dnes i s papírky s různobarevným potiskem a změtí nul, jedniček a dvojek (viz obrázek). 

Tento štůsek papírů pietně uchovávám už dobrých 40 let a v jejich průběhu jsem jednotlivé stránky čas od času použil, naposledy ještě loni. Jedná se totiž o tzv. triesy, tedy připravené rozpisy ve hře, o které už dnes málokdo ví, že dala podniku Sazka svoje jméno (ono to tedy tehdy v padesátých letech minulého století bylo ve skutečnosti trochu složitější, ale nebudeme to zbytečně komplikovat). Ano, v roce 1956, když mi bylo právě mínus deset let, uvedl podnik Sazka do praxe svou první sázkovou hru (tedy ještě před legendární Sportkou), kterou poměrně neinvenčně pojmenoval SAZKA. Každý týden bylo vybráno 12 (později 13) zápasů (především fotbalových, občas i hokejových), na které se dalo sázet, nikdo si ovšem nemohl zápasy vybrat, nemohl k těm určeným žádný přidat, nemohl žádný vynechat. Prostě ber nebo nech bejt! Jednička znamenala vítězství domácích, dvojka vítězství hostů a nula (nebo archaicky tzv. kříž) remízu alébrž plichtu. Kdo trefil všech dvanáct zápasů ve stejném sloupečku (napřed stál jeden sloupeček korunu, později dvě koruny a v posledním období fungování této hry čtyři koruny), bral první pořadí, kdo měl jednu chybu, druhé pořadí a kdo měl chyby dvě, třetí pořadí. Výhry se odvíjely od toho, kolik bylo v daném týdnu výherců, mohlo to být klidně 200 tisíc korun a hned další sázkový týden třeba jen dvacetikoruna. Dost infarktová záležitost, když si uvědomíte, že digitalizace byla ještě daleko za obzorem, takže výherci od nedělního večera, kdy byly jasné všechny výsledky z programu, museli útrpně čekat až do příštího čtvrtka, než zaměstnanci Sazky se svými logaritmickými pravítky spočítali, kolik vlastně kdo vyhrál.

Tzv. triesy, tedy matematické rozpisy sloužily k tomu, aby člověk omezil riziko prohry a pokryl větší procento možných výsledků. Tyhle varianty jsem částečně schraňoval a částečně sám vytvářel; ty mnou vytvořené se nedochovaly, ty převzaté a vystřižené z jakéhosi časopisu jsou právě v mém šuplíkovém štůsku.

Po zavedení kurzových sázek v roce 1990 začala hra Sazka logicky postupně upadat. Sázkaři, pro které byla Sazka po dlouhých 34 let jedinou možností, jak se bavit sázením na sportovní utkání, postupně zběhli k mnohem pružnějším a dříve oficiálně zakazovaným kurzovým sázkám a v posledních cca deseti letech už Sazku hráli opravdu jen fajnšmekři a nostalgici. Společnost Sazka ještě z piety provoz své historicky první "loterie" řadu let podporovala, ale v prosinci minulého roku jí s nostalgiky došla trpělivost a Sazka (v poslední době přejmenovaná na název Sazka Toto) byla definitivně zrušena. Dozvěděl jsem se to bohužel až ex post, takže jsem se nestačil se slzou v oku a především se vsazeným tiketem se hrou, která mě doprovázela od mých 14 let, náležitě rozloučit. Kdoví, třeba bych právě jako poslední sázku v posledním týdnu vsadil nějaký pěkně kombinovaný rozpis; v tom nalezeném štůsku papírů se našly i docela komplexní varianty. 

Třeba varianta č.32, aneb jak vsadit šest dvojtipů a čtyři dvojtipy za pouhých 120 Kč. Ale taky velmi komplikovaná varianta č.38 vhodná pro početnější kolektivy spolusázejících na 1296 sázkových sloupců. Anebo moje nejoblíbenější varianta č.16 na 64 sloupců. Záruka rozpisu: Vyjdou-li v prvních osmi řádcích alespoň čtyři dvojky, získáváme nejméně 2x třetí pořadí, ale spíš víc. 

Občas člověk vyhrál a měl příjemný pocit (podrobně jsem o jednom takovém případě psal před pěti lety v článku Jak jsem kdysi vyhrál nejvyšší výhru v Sazce), mnohem častěji nevyhrál nic, občas jen o fousek - to patří k sázkařské latině vyprávět příběhy o tom, kterak chyběl jen kousíček a mohli jsme dostat statisíce (viz např. můj nedávný článek  O Rogeru Federerovi a ukvapené pravdě). No a pak stačilo jedno stručné oznámení v novinách loni před Vánoci a bylo po ptákách a Sazka byla definitivně zrušena. Kromě štůsku s 52 variantami sázkových rozpisů mi v šuplíku pracovního stolu ještě zbyla zásobička prázdných tiketů (Sazka byla až do svého konce jedinou hrou na českém sázkovém trhu, která se nedala podat přes internet, ale muselo se pěkně zajít s tiketem do nějaké prodejny vybavené příslušným terminálem; pro konzervy mého typu optimální).

Teď se z pozůstatků historie stal štůsek harampádí, které není k ničemu dobré, snad jen pro vzpomínku a pro jeden blogový článek. Ano, je možné si papíry schovat, ale jejich využitelnost je rovna využitelnosti kuchařky specializované na pokrmy z ichtyosaura. Můžete si při čtení zaslinit, ale to je asi tak všechno.

Myslím, že na podzim o prvním dnu nové topné sezóny přiložím 51 dochovaných variant rozpisů docela neromanticky do krbu a proměním je v teplo. Ale svou nejoblíbenější "šestnáctku", tu si určitě ponechám na památku, protože šestnáctka je moje šťastné číslo a to se přece nevyhazuje, ichtyosaurus-neichthyosaurus. 

Svá šťastná čísla bychom si přece měli hýčkat a ne se k nim chovat neurvale jako koncil kostnický k Mistru Janovi, ne?