Neviditelné kompozice

Před dvěma týdny jsem v článku Poslední vánoční dárek představil svůj nový úplně černý filtr, který jsem si v přestrojení za ježíška nadělil pod stromeček. A protože jsem slíbil, že až fungování filtru vyzkouším venku, dám vědět, jak jsem pochodil, dnes, po třech testovacích foceních, můžu svůj slib splnit. Samozřejmě, z takového focení by byl hřích nepřipravit nový příspěvek do naší blogové Fotolaboratoře, takže si dnes zároveň vyzkoušíme prakticky, jak se s infračerveným filtrem pracuje. Protože správný expert se pozná podle toho, že v dané oblasti už udělal skoro všechny myslitelné chyby, na které dokáže s nadhledem vzpomínat, troufnu si po dvanáctiletých zkušenostech s infračerveným focením za takového experta (ale právě jen takového :-)) se považovat. 

První ostrý test jsem šel udělat na své oblíbené místo na břehu Berounky, kde v posledních letech vznikla rozsáhlá a různorodá série velmi úspěšných obrázků, třeba Modrooká řeka, Světlo se nedá zastavit nebo Vyhnání z duhového ráje. Možná byste v pár úplně obyčejných vlnkách na nepříliš rozčeřené hladině šedavě kalné řeky takové krásné místo ani nepoznali :-) (viz následující ilustrační obrázek), ale to je právě věc, která mě na fotografii nesmírně baví - mít možnost nacházet skryté krásy úplně obyčejných a na první pohled zcela nefotogenických míst.

Takhle to vypadá, když si fotoaparát dlouze a tiše exponuje a fotograf nemá do čeho píchnout, tak z legrace fotí mobilem ilustrační obrázek, jak se rozhodně nedoporučuje fotit!!! Stativ má být postavený rovně, aby byl co nejstabilnější, ale jednak je na mém oblíbeném nenápadném místě na břehu Berounky dost rozeklaný a podmáčený terén a jednak poté, co jsem utopil v Berounce drahý objektiv, mám nejspíš podvědomou tendenci naklánět stativ "pro sichr" směrem k pevnině :-).

Když fotíte s infračerveným filtrem (jak jsem už psal, běžněji se používá jeho temně červená verze a jen opravdoví infračervení fajnšmekři fotí verzí černou), je dobré nezapomínat na několik důležitých věcí:

1. Musíte mít zaostřeno ještě před tím, než našroubujete filtr, žádný ostřicí automat vás nespasí. Když chcete udělat jiný záběr, nezbývá vám nic jiného než filtr sejmout, přeostřit a filtr opět nasadit. Mimochodem, důrazně doporučuji automatické ostření úplně vypnout, protože navyklé stereotypy jsou potvory a člověk má léty vštípenou posloupnost kroků při focení tendenci provádět úplně automaticky.

2. Šroubovat musíte opatrně, abyste si zaostření nenarušili. Pokud zároveň používáte polarizační filtr (ano, jsou tací, já jednoho znám :-)), opatrnosti je třeba ještě víc, protože polarizák se velmi snadno nechtěně pootočí.

3. Máte-li objektiv se stabilizací, při dlouhých expozicích ze stativu stabilizaci určitě vypínejte (to neplatí jen pro infrafotky, ale pro každou delší expozici). Stabilizátor je totiž workoholik, který když nemá díky stativu co na práci, snadno se roztřese abstinenčními příznaky a může vám pokazit zaostření.

4. Fotíte-li infračerveně, nenechávejte odkrytý hledáček, lehce se přes něj dostane do foťáku světlo, které na snímku přehluší nesmělé infračervené paprsky a nadělá ošklivou skvrnitou paseku. Ti systematičtější fotografové používají speciální krytku hledáčku, ale já mám dobrou zkušenost i s obyčejnou čepicí přetaženou přes hledáček (viz první fotka).

5. Je taky dobré nezapomenout na filtru plastový dekl od objektivu: Rozdílu mezi černým kusem plastu a černým filtrem si v hledáčku nemáte šanci všimnout, ale brzy poznáte, že s plastovou čepičkou přes objektiv infračervenou fotku nepořídíte, ani když bude exponovat celý den.

Můžete mě mít klidně za hlupáka, ale trvalo mi několik let, než jsem se naučil ohlídat si všechny uvedené body, a i dnes se mi běžně stává, že po několikahodinovém focení zjistím, že jsem na některou z vlastních dobrých rad zapomněl. Jo, když už to tedy chcete vědět; při posledním focení v neděli se mi to stalo taky :-).

Dobrá, řekněme, že jsme si vybrali slušný záběr, dodrželi jsme veškeré Čerfovy infračervené zásady a chystáme se exponovat. Jak dlouhou expozici máme zvolit? Mám špatnou zprávu pro všechny milovníky tabulek a pomocných aplikací: Každá optická soustava foťák - objektiv - filtr to totiž může mít jinak. Malinko jinak nebo úplně jinak. Jediná možnost je udělat si při určité kombinaci clony a citlivosti ISO testovací pokus a pak délku expozice ladit. Až po pár letech zkušeností můžete trefit správnou expozici na první pokus, ale spíš ne, protože aby si někdo připravil foťák, rozhlédl se po okolí, přesně vyhodnotil sílu a směr světla a vyřkl ortel: "Tohle vypadá tak na 12 a půl minuty!", a ono to tak přesně bylo, to se stává jen málokdy.

Vyzkoušejme si tedy, jak taková infrafotka postupně vzniká. Vezmeme ten v minulém odstavci zmíněný čas 12,5 minuty, clonové číslo 5 a ISO 500, necháme foťák exponovat a ve volném čase se jako zvířetníková Ryba snažíme hodit řeč se soukmenovci pod hladinou. Dvanáct a půl minuty je sice docela dlouhá doba, ale společnou řeč z rybami v Berounce jsme nenašli. Jaký výsledek ale zobrazí čip?

No, na první pohled to není nic moc, a to se ještě díváme na docela pěkný obrázek na obrazovce počítače, můžu vás ubezpečit, že na malém displeji foťáku toho uvidíte ještě méně. V tomhle je asi určitá zkušenost s infrafotkami nenahraditelná a kdo ji nemá, párkrát prostě výsledek špatně odhadne, zjistí, že si z několikahodinového focení nic kloudného nepřinesl a příště to třeba bude - však znáte ty principy evoluce - o něco lepší.

Pokusíme se tedy obrázek nějak zviditelnit; u infrafotek se - jak je vidět - bez postprodukce v počítači neobejdeme, ale to není nic nepřirozeného, když se snažíme zviditelnit, co běžně vidět není, na to bylo vždycky i v pohádkách třeba nějaké zázračné propriety. Převedeme si tedy nejprve obrázek do šedé škály; už teď víme, že obrázek bude kvůli použitému černému filtru přirozeně černobílý.

 

 

Hmmmm, něco tam je, ale určitě nic, čím byste někoho přesvědčili, že infrasvět je prostě úžasný. Zkusíme si tedy s obrázkem trochu pohrát na úrovni kontrastu, zřetelnosti a struktury, světla uděláme o něco světlejší a stíny o něco stinnější a z monotónní šedi pomalu začne vylézat obrázek, který už bych se úplně nestyděl ukázat známým (což ostatně právě teď dělám, na neznámé je ještě dost času :-)).

Pak už to chce jen prozkoumat zobrazenou strukturu a zkusit v ní najít něco kompozičně zajímavého. Jak si vybrat tu správnou část? To už je plně na fantazii každého fotografa, jestli se mu bude víc líbit celkový záběr nebo zvolí některý z nesčetných možných výřezů. Zároveň je možné ještě poupravit nastavení obrázku; já jsem kupříkladu chtěl, aby měla finální fotka výraznou zrnitost a působila neobvykle, spíš jako kresba uhlem. Černý filtr a černý uhel, to se přece dohromady pěkně rýmuje.

 

 

Další obrázek vznikl velmi podobným postupem, na stejné řece ale na jiném místě - tentokrát přímo u dobřichovického zámku. Bylo hnusně, takže i když bylo právě nedělní odpoledne a já fotil na veřejně hodně exponovaném místě, za celou dobu (asi hodinu a půl) focení kolem prošlo jen pár lidí. Mně sice dost mrzly ruce (pozor na manipulaci s filtry, když máte zkřehlé ruce; je dobré vždycky druhou rukou "dávat záchranu", protože pokud vám cenný filtr vyklouzne z ruky, většinou - podle příslušných zákonů schválnosti - nespadne do měkké travičky, ale spíš na žulový výčnělek), ale nakonec jeden kousek do nově vznikající fotokolekce přibyl.

 

 

Když už si hrajeme s kompozicí a s liniemi, vyzkoušel jsem i čtvercový formát a "svislé proudění", které občas vede ke vzniku opravdu netradičních abstraktních výjevů, u nichž je možné pustit individuální obrazotvornost ze řetězu.

 

 

Zase trochu jiné místo (u dobřichovické lávky na pravém břehu řeky) a opět jen drobounké zčeření hladiny, nejspíš o pár kamenů na mělkém říčním dně. Když si zčeřené místo "přitáhneme" dlouhým ohniskem, objeví se zase jiný detail a jiná hra "světel a stínů", kterým tak říkáme, protože analogie z infračerveného světa neumíme (tedy já to neumím) správně pojmenovat. Ale vždyť proto jsem absolvoval celou v dnešním článku popsanou scénu, abych mohl nakouknout do míst, kde se před námi schovává náš neviditelný svět, když se nám stydí přijít na oči, a abych mohl jeho "světla a stíny" převést na nám srozumitelné vizuální analogie, tedy skutečná světla a stíny. 

No vida, název dalšího dlouhodobého projektu bych měl: Budu mu říkat pracovně Neviditelné kompozice. Teď už se jen do toho s vervou pustit a když se tenhle nový projektík podaří trochu roztlačit, pak už se bude nějakými cestičkami ubírat (jako třeba starší Kouzelná zahrada) sám podle svých vlastních pravidel a občas i mimo mou vlastní vůli. Uvidíme, jak moc bude nutné tu samovolnou cestu vědomě korigovat; ono je to trochu jako když člověk pluje po podobné řece, z jaké jsou tu dnes záběry, a lehce (zdůrazňuji lehce!) kormidluje, aby se u toho moc nenadřel, nevyklopil se a přitom mu ten pohyb přinášel radost a v optimálním případě to celé i někam vedlo :-). 

Sám se moc rád nechám překvapit, co (a jestli vůbec něco) časem vznikne.