O dobrácké pohádce

Kolikrát už čekal před těmito dveřmi s velkým a léty ohmataným nápisem POHÁDKY, VSTUPUJTE JEN NA VYZVÁNÍ. Moc často u zdejšího postaršího zkušeného redaktora nepochodil, ale občas ano. Kolik jeho pohádek z těch několika desítek, co napsal, vlastně prošlo rozhlasem až k uším dětských posluchačů? Osm nebo devět... Ovšem, nebyl žádný Dietl, pohádky psal jen z čisté radosti a ne pro obživu. Tu první vyprávěl kdysi ještě Vlastík Brodský jako Hajaja! Ta dnešní pohádka, na které si dal tentokrát obzvlášť záležet, mohla tedy být... jubilejní. Ano, neřekl "poslední", jak ho taky původně napadlo, ale "jubilejní". Ještěže základní principy a témata v pohádkách fungují podobně jako před desítkami let, kdy s pohádkovými příběhy začínal; pohádkové utkání dobra a zla - to není jako psát sci-fi literaturu, kde musí člověk pořád držet krok s dobou a technickým pokrokem. Zlaté pohádky! Jakpak se asi redaktorskej má, napadlo ho. Byl ještě o pár let starší než pohádkář a naposledy si stěžoval, že ho od celoživotního přenášení stohů papírů s neúspěšnými pohádkovými příběhy od svého stolu ke skartovačce na chodbě děsně bolí v kříži. Ano, pohádková skartovačka tu stála pořád v pohotovosti, pyšná a lačná po nové potravě jako kdysi gilotina na Place de la Concorde. Kdo svým příběhem rádiovou princeznu nepotěší, fik, hlava dolů a rozkrájet na tenounké nudličky. Nejprve se tomu nápadu zasmál, ale pak ... Tohle téma si musí zapamatovat pro příště, bude-li jaké.

 

Ten chlapík, co vyšel ze dveří, měl ve tváři o fous víc červené, než by slušelo člověku v opravdu dobrém rozpoložení. Copak, že by měla princezna námitky k jeho pohádkovému příběhu? Ano, i takovými chvilkami si pan Kalousek mockrát prošel, vždycky se nezavděčíte. Když se dveře znovu otevřely, stál v nich někdo úplně jiný, než redaktor, na kterého byl pan Kalousek zvyklý. Menší, hubenější, usměvavější a výrazně mladší. "My se ještě neznáme, že?" nabídl mu redaktor ruku a vizitku a pozval ho dál. Starý redaktor, jak si cestou ke stolu vysvětlili, už je v penzi, takže se stará o svou zahradu, která je teď díky jeho láskyplné péči a celoživotní praxi v oboru - doslova pohádková.

 

"Váš příběh je jedním slovem báječný!" spustil redaktor neobyčejně vřele, jakmile si oba sedli k mnohem modernějšímu kancelářskému stolu, než tu stával dřív. "Má půvab, napětí, nápad, poetiku a - neuražte se, prosím - má, jak my mladí říkáme, šmrnc." Pan Kalousek zabrumlal cosi jako skromné poděkování, rozhodně nečekal tak vstřícné přijetí. Se starým redaktorem sice mívali dobré vztahy, ale někdy se v zápalu práce pohádali o nejvhodnější pojetí nebo o charakter postav tak nahlas, že nezasvěcený kolemjdoucí mohl mít potíž jejich vztah považovat za víceméně přátelský a skartovačka na chodbě ukvapeně aktivovala svůj pavlovovský reflex. S mladým to nejspíš půjde dobře.

 

"Jen snad...", povídá redaktor. Ano? Že by přece jen nebylo vše tak prozářené sluncem? "Snad jen ta zlá macecha...", redaktor si začal nervózně hladit nos. "Víte, kdybychom v pohádce zlou macechu ponechali, hned budeme mít na krku "áenemku", to vám přece musí být jasné." Pan Kalousek jednak netušil, co to áenemka je, jednak nevěděl, co jiného špatného je na zlé maceše než to, že je zlá: 

"Ale v Popelce..." začal pomalu a nesměle konstruovat svou námitku, ale mladík na protější straně stolu ho nenechal domluvit. 

"Popelka je půlstoletí stará a - neuražte se, prosím - úplně, jak my mladí říkáme, úplně out. Jak už jsem řekl, kdybychom tam zlou macechu nechali, máme tu druhý den delegaci z Asociace nevlastních matek se šesti právníky a takové jednání bych vám opravdu nepřál zažít. Nešlo by ty záporné vlastnosti pro jistotu převést na někoho, kdo nemá tak kvalitní právní zázemí a nebo aspoň nemá tak průrazný hlas?"

"No, nevím, takovou zásadní úpravu... To by ale posunulo celý příběh do úplně jiné roviny." Pan Kalousek usilovně přemýšlel. "Co třeba kdyby byl záporným hrdinou královský rádce, to má u nás taky dlouhou tradici, ne? Pár dialogů se bude muset upravit, ale když se to udělá šikovně, celková koncepce pohádky se zase tolik nezmění."

"Hmmm, to asi taky nebude cesta. Všichni vedoucí, kteří se budou k tomuhle vašemu příběhu vyjadřovat, mají samozřejmě své poradce, kteří budou místo nich formulovat finální stanovisko. A - neuražte se, prosím - vrána vráně, jak my mladí říkáme, oči nevyklove. Zlý musí být někdo jiný." 

 

Sakra, vždyť jde jen o nízkorozpočtovou pohádku s omezeným počtem postav, pomyslel si pan Kalousek; kde vzít za takových okolností záporného hrdinu a přitom nepřekročit nákladový limit? I když - tvář páně Kalouska postupně rozzářil úsměv, doprovázejí archimédovsky geniální řešení: "Co třeba myslivec?!" Sice to mělo být podle původního záměru hromotlucké dobračisko, které rozumí řeči lesních zvířat, což jsou vlastnosti, které se budou jen těžko roubovat na původní zlou macechu, ale za dané situace je to asi poslední šance.

"Zešílel jste?" vyděsil se redaktor. "Víte vůbec, kdo všechno je u nás myslivec?" Archimédovský úsměv v tváři pana Kalouska opět pohasl, hned poté, co si představil šéfredaktora a generálního ředitele v mysliveckých kamizolách a s brokovnicí přes rameno. 

 

I z další vzrušené debaty vyplynulo, že pohádkoví původci zla jsou dnes obecně nedostatkovým zbožím, jako by k nim asijští výrobci náhle přestali dodávat ty správné čipy. Čerti smějí být v českých pohádkách výhradně veselí ňoumové, kterým diváci fandí. Na draky, kteří u nás byli kdysi dávno zcela vyhubeni, se není možné ani křivě podívat, nakolik jsou díky ekoaktivistům rozmazlováni a znovu vysazováni v odlehlejších krasových oblastech, ve kterých byly pozemky vráceny místní šlechtě, aby se draci mohli postupně vrátit k původnímu potravnímu mixu. Vodníky si nesmíme rozhněvat, protože vstoupili do politiky a vytvořili nečekaně úspěšnou koalici s bobry. A hejkalové si nedávno dokonce založili odbory.

"Přál bych vám vidět," naklonil se redaktor k pohádkáři a poněkud ztišil hlas, "co se tu dělo, když jsme naposled odvysílali Červenou Karkulku v původním obsazení. Ochranáři ze Šumavy tu bivakovali několik nocí a nakonec se poprali s bojovníky za práva seniorů." 

"Co budeme dělat?" rezignovaně povzdechl pan Kalousek. "Netuším a ani mi to nepřísluší," odpověděl mu redaktor dobrosrdečně, když ho vyprovázel ke dveřím. "Vy jste přece - neuražte se, prosím - autor, který má v těchto věcech, jak my mladí říkáme, rozhodující slovo."

 

Když pan Kalousek na chodbě opět osaměl, všiml si, jak na něj skartovačka posměšně pomrkávala zelenou ledkou. Zjevně už se těší na všechny ty nepoživatelné pohádky, ve kterých budou vystupovat jen samé kladné a vlídně naladěné postavy. Zlo přece musí v pohádkách v nějaké formě zůstat, zuřil v duchu, jinak nebude mít dobro nad čím slavně zvítězit a děti si do dospělosti odnesou falešný hodnotový vzorec. Což se ovšem nezasvěcenému pozorovateli může zdát - neuražte se, prosím - v soukolí nejrůznějších nezadatelných lidských práv a všudypřítomného nebezpečí diskriminace či nekorektnosti, jaksi nepodstatné. A pak že se na pohádkách s časem nic podstatného nemění. Zlaté sci-fi!

 

Pohroužen do svých neveselých myšlenek, kde vzít nedostatkové zlo, bez kterého pohádky nebudou fungovat, když se nikomu nesmí přisoudit špatné úmysly, aby náhodou nezačal trojčit, nedával pohádkář Kalousek pozor na cestu, přejel stanici, kde chtěl vystoupit, a ještě mu návdavkem nějací dobří lidé odcizili peněženku a mobil. Tehdy mu konečně došlo, jak to teď s pohádkami bude dál: Neobjeví-li se v pohádce žádná záporná postava, aby měl mladý redaktor pokoj od vlivných poradců, byl v bezpečí před áenemkem a nebál se, že ho v rozhlasové honitbě omylem trefí malý mysliveček, o nezbytné zlo se kladné postavy prostě podělí, protože jinak to nejde. A děti správně pochopí, že eliminujeme-li ze svého života hrdiny záporné, po krku si vzájemně budou muset jít dobráci.

 

Pan Kalousek se opět vědoucně rozzářil a s úlevou poznání se doširoka rozhlédl kolem sebe. Ukradená peněženka byla stejně skoro prázdná a mobilní telefon byl výběhového typu. Co je to ve srovnání s radostnou skutečností, že ani jeho poslední... tedy, ehmmm, jubilejní pohádka neskončí bez ponaučení.