Černobílé překvapení s vůní bobkového listu

I když jsem povahou spíš běžec na delší tratě - dříve doopravdy, dnes už jen v přeneseném smyslu slova - jsou situace, kdy mám docela rád, pokud všechno pěkně klape a jde jak "po drátkách" či taky "ráz na ráz", takže radostný výsledek na sebe - od okamžiku, kdy na něj bylo zaděláno - nenechá příliš dlouho čekat. Ono to má samozřejmě i výchovný efekt: Odměna nebo trest by podle mě měly být co nejrychlejší, aby se nám v mozku nestihl vlivem přílišného časového odstupu následek pohádat a rozvést s příčinou a my si ještě správně vybavili, kterým svým činům máme za onen výsledek projevit svou vděčnost.

V případě v dnešním titulku inzerovaného černobílého překvapení se vše ve srovnání s jinými podobnými případy odehrálo opravdu nezvykle rychle. Možná si někteří z vás ještě pamatují, jak jsem tu ne zas tak dávno psal o svém tříhodinovém vymrzlém focení Karlova mostu v podzimní husté mlze - jak se mi ani trochu nechtělo vstávat, jak jsem zvažoval, jestli má cenu pokračovat do Prahy, když u nás to ráno v Poberounčí žádná mlha nebyla, a jak to zpočátku vypadalo, že z celého výletu nebude nic - tedy kromě normálního a celkem přirozeného nachlazení doprovázeného "rýmou jak trám" (podrobnosti a hlavně série fotek pro případné zájemce jsou v článku Karlův most v ranní mlze). 

A teď vám na několika bodech souvisejících s tímhle mlhavým ránem názorně předvedu, jak si představuji to zmíněné "ráz na ráz":

• V sobotu 30. října jsem celou sérii nafotil. 
• Ještě během stejného víkendu jsem udělal základní roztřídění na fotky k dotažení a fotky k vyhození. 
• V prvních listopadových dnech (měl jsem shodou okolností týden dovolené) jsem fotky zpracoval (v případě infrasnímků) nebo jemně doladil (u běžných obrázků) v postprodukci. 
• Ve středu 3. listopadu jsem ukázal první zkušební fotku na facebooku, o den později jsem zveřejnil článek s rozsáhlejší sérií fotek tady na blogu (viz odkaz v předchozím textu). 
• Následující víkend po pořízení fotek mi přišla mailem nabídka, jestli se náhodou nechci zúčastnit jakési fotografické soutěže Monochrome Awards, o které jsem věděl jen to, že se do ní posílají černobílé fotky, přičemž nabídka byla ve skutečnosti i poslední výzvou, protože celý rok trvající sběr příspěvků končil přesně za dva dny.
• Nedělní ráno - které prý bývá moudřejší sobotního večera - jsem si řekl, že do soutěže zkusím poslat některý z čerstvých zamlžených mostů a celý den mi trvalo, než jsem se rozhodl a sám pro sebe zdůvodnil, který to bude.
• Týden po prvním zveřejnění fotek jsem - pár hodin před uzávěrkou - poslal jeden z infračervených obrázků Karlova mostu do soutěže. Vidíte, typická konzumní ovce: Co jí nabídnou v reklamě, na to se spokojeným zabečením kývne!
  
• Ihned po odeslání jsem na tuhle zásilku zapomněl, protože pomalu nastával předvánoční ruch a velmi rychle i pracovní blázinec.
• Tuplem jsem na všechno kolem fotek mostu zapomněl, když o Vánocích přišly informace o trojitém ocenění mých - úplně jiných - fotek na mezinárodní soutěži v Tokiu.
• Zrovna v době, kdy na webu vrcholilo moje chlubení úspěchem z Tokia, mi přišel nenápadný mail s gratulací od pořadatelů soutěže Monochrome Awards a čestným uznáním pro černobílý Karlův most. Takže mi bylo jasné, že musím se zveřejněním aspoň chviku počkat, jinak moji známí začnou brát tyhle zprávy jako nevzrušivě normální a vybízející nejvýš k zívání.  

 

Suma sumárum - od rozhodnutí cosi vyfotit přes vyhlédnutí dobrého místa, cvaknutí spouště a dotažení do prezentovatelné formy až k pomyslnému malému bobkolistovému věnci to vše trvalo pouhých 10 týdnů, což mi přijde jako slušný čas :-).

 

Když jsem posílal svou spěšnou zásilku do soutěže, ani jsem neměl čas pořádně se podívat, o jakou soutěž vlastně jde, bral jsem ji jako jednu z mnoha, které si ve virtuálním prostoru neustále brousí zuby na ty, co mají potřebu si něco dokazovat, a především na jejich peníze ve formě účastnického poplatku. O to víc mě teď překvapilo, když jsem zpětně zjistil, že soutěž Monochrome Awards patří k všeobecně uznávaným významným podnikům fotografického světa: Našel jsem na specializovaných webech několik pokusů sestavit cosi jako  žebříček fotografických soutěží podle významu nebo renomé, chcete-li, a ve všech jsem Monochrome Awards našel v nejvyšších patrech s poznámkou, že jde každopádně o nejprestižnější světovou soutěž pro černobílé fotky. Však to říkám už dlouho, že je nejlepší dostat se k takovým akcím víceméně omylem, člověk se zbytečně nenervuje a nepokládá si takové zbytečné otázky, jako jestli to celé není přílišná opovážlivost, moc velký krajíc a jestli by se radši s tím, co umí, neměl držet spíš při (naší krásné) zemi.   

Je férové podotknout, že soutěž Monochrome Awards patří k těm, které rozlišují všechny kategorie na profesionální a amatérskou část, zatímco třeba pařížská či tokijská přehlídka rozlišují profesionály a amatéry jen výší vstupního poplatku, ale pak už se všichni dostanou do stejného hrnce. Na druhou stranu - zatímco v Paříži i v Tokiu se uděluje řada "zlatých, stříbrných a bronzových" ocenění a pak ještě návdavkem  spousta "honorable mentions", u soutěže Monochrome Awards je to trochu jako na olympiádě, prostě v každé kategorii jen jeden první, jeden druhý a jeden třetí a pak (což už na olympiádách nemají) několik desítek čestných uznání. Nevím, kolik bylo celkem v téhle soutěži přihlášených, ale určitou představu si můžu udělat z toho, že moje zásilka dostala číslo 81 634 / 2021 :-)

Přiznávám, že jsem se teď jako fotograf už od podzimu vznášel na obláčcích stupňované radosti, protože do čeho jsem se v té době pustil, to vyšlo měrou až překvapivou. Moc mě těší, že tyhle potěšující zprávy se týkají navzájem - žánrově i obsahově - velmi odlišných fotografií a až zase nějakého fotografa z vašich řad napadne říkat si, že "tohle nejde", "tamto je bez šance", přijďte klidně za mnou a já vám to na základě vlastních zkušeností rozmluvím. Věcí, které bohužel opravdu nejdou, je dozajista spousta, nedělám si přehnané iluze a nemyslím si, že ve všem stačí jen dostatečně chtít a ono to přijde, ale fotek a dalších podobných výsledků tvůrčích aktivit, jsem přesvědčený, se to ani v nejmenším netýká :-). 

No, myslím, že mám teď podobné chlubení vybráno na dlouho dopředu. Musím připustit, že jsem spokojený, že na fotkách ze zdejší Fotolaboratoře můžete sledovat pozoruhodný životní cyklus snímku od prvních myšlenek na něj a okamžiků dávno před stisknutím spouště až po celkem zajímavou formu mezinárodního uznání. Tak už se moc těším na nějaká naše další "fotografická praktika", co z toho zase příště vzejde :-). 

Ať jste zdrávi a ať se vám daří!