Virové proměny Prahy

Za těch 11 let, co bydlím v Dobřichovicích, odhaduji počet cest do Prahy a zpět asi tak na 3000, spíš víc. Přesto jsem si při té dnešní připadal nervózní, jako by šlo o premiéru. Není divu - Prahu jsem naposledy navštívil 10. března, když jsem se tam byl podívat na báječnou výstavu fotografa Martina Stranky. Tehdy se Praha ještě zdála být normálním městem, pak se ale z normálního města hbitě rekvalifikovala na doupě virového ďábla, aspoň tedy podle našich krvežíznivých médií. Celou dobu nouzového stavu jsem poctivě dodržoval různá omezení, byť mi řada z nich připadá nesmyslná, takže cesty do Prahy jsem si odpustil. Teď už ale nazrála doba, abych si konečně po dlouhé době vyzvedl část hotových zarámovaných fotek pro sérii tří fotografických výstav, které chystám na léto, a tak jsem se do Prahy konečně vypravil. Nebo aspoň do toho, co z ní po měsíci a půl našeho odloučení ještě zbylo. Buď výlet přežiju bez ztráty kytičky nebo se - jak se teď mezi politiky něžně říká - promořím.

Ano, tahle cesta do Prahy byla opravdu v mnohém premiérová: Poprvé ve svém životě jsem směřoval do Prahy bez turistů. Poprvé jsem jel v roušce a s pohotovostní lahvičkou dezinfekce. A poprvé jsem se snažil zbytečně nedotýkat sdílených povrchů, např. různých veřejných rukojetí, knoflíků, klik, pohyblivých i statických madel. Vyhýbal jsem se i lidem, ale to, přiznávám, dělám častěji. S potěšením jsem pozoroval, že většina lidí se na oplátku vyhýbá mně, protože jsme - chtě nechtě - jeden pro druhého potenciálním virošiřičem. Ale ono je to s viry těžké: Budou-li opravdu chtít, budeme-li něčím imponovat jejich jednoduchému pragmatickému vnímání světa, jsem přesvědčen, že si nás najdou, i když se necháme preventivně zazdít v odlehlém koutě sklepa dávno opuštěného kláštera.

Skoro prázdný vlak mě slalomem mezi neviditelným nebezpečím dovezl přímo do centra města, na hlavní nádraží.

"Všechny vlaky, které nejsou výslovně uvedeny na informační tabuli, byly zrušeny," dí nádražní rozhlas a takových vlaků musí být hodně, protože v celém potemnělém areálu nádraží je nás jen několik postav spěchajících od spoje z Řevnic, kterým jsme právě přijeli. Obchody jsou zavřené, zhasnuté, všude vládne prázdné nevlídno a nikdo z cestujících se zde nemíní zbytečně zdržovat. V něčem mi ten stav připomíná mé zážitky z nočního nádraží v době železničářské stávky (viz reportáž Noc stávkujících duchů). Před nádražím, kde většinou musím na chvíli zatajit dech, tentokrát nepřišel očekávaný atak zdejšího typického puchu, naopak z nedalekých rozkvetlých šeříků se linula tak omamná vůně, že ji nedokázala ukrotit ani moje notně zadýchaná rouška. Procházím přilehlými ulicemi a zjišťuji, že většina místních restaurací a jídelen dál funguje aspoň přes okénko včetně mého oblíbeného tureckého bistra. V nedaleké centrále českých komunistů, jak mě vzhledem k jejich nesmiřitelné vlastenecko - protimuslimské rétorice vždycky dobře pobaví - takto ostatně funguje i místní "kebáb bistro". Doby ideologické zabejčilosti zjevně pominuly a peníze z pronájmu nesmrdí.

Vyzvednutí obrazů mám domluvené na půl druhou a schválně jsem přijel o hodinu dřív, abych mohl aspoň nakouknout, jak vypadá pražské centrum. Václavák je poklidný, jako jsem ho viděl naposledy v osmdesátých letech, když večer běžela Nemocnice na kraji města. Ale přece jen se sem tam někdo objeví, protože kolem je i dost kanceláří a je právě doba oběda. Ti, co mají roušku na půl žerdi, jsou v drtivé většině kuřáci a zároveň telefonisté: buď starší páni nebo naopak mladé dámy; do svých mobilů mluví nejrůznějšími jazyky, ale šlukují internacionálně. Mobilující a čadící ruská krasavice v apartním slaměném kloboučku ani nepředstírá snahu roušku si nasadit. Snad ještě kdysi ve škole bych byl schopen pronést v ruštině příslušnou filipiku, ale pohříchu jsem si po vzoru pana Důry, mistra plovárenského, neuchoval ve své paměti více než slovíčka, jež znějí takto: "S Vaňkem se raď!"

Na druhou stranu jsou občasní hříšníci jen výjimkami v jinak pozoruhodně uvědomělém pražském občanstvu. Od seniorních salarymanů v luxusních oblecích přes obyčejné kamsi spěchající lidi v tričkách a s batůžky až po žebračku ležící na chodníku před hlavní poštou - ti všichni mají předpisovou roušku. Co si asi všichni ti lidé, které míjím, myslí o současné situaci? A co si vlastně myslím já sám? Chaotické zprávy z nejrůznějších zdrojů se zapisují do vrásek i do úsměvů v úzkém pruhu nad rouškami: To nejhorší máme za sebou! To nejhorší nás teprve čeká! Každý si může vybrat předpověď podle svého naturelu. Spodní část náměstí by byla skoro prázdná, kdyby se na ní právě nestavělo: Revitalizace Václaváku začíná, zeleně prý přibude, tak snad tomu tak nebude i v našich obličejích. Mám ještě čas, a tak neodolám a zatočím na Můstek a dál na Staré Město.

Křivolaké uličky Starého města jsou mnohem opuštěnější než bývalý Koňský trh, dnes již výhradně s koňmi pod četnými kapotami. Vstupuji na jindy přeplněné Staroměstské náměstí. Tady všude by za normální situace byly venkovní, turisty napěchované restaurační zahrádky, ze kterých dnes zbyly jen srolované přístřešky, a já bych se těmto místům vyhýbal. Postát jen tak chvíli pod orlojem? Zapomeňte! Ale teď je najednou všude dost místa pro všechny, tedy pro těch pár lidiček, co se sem přišli z nejrůznějších pohnutek podívat. Někteří fotí, ale bojácně se přitom rozhlížejí, jestli nebudou popotahováni za páchání přečinu proti národnímu zdraví. Velký foťák v mé ruce je trochu zbavuje ostychu: Když na nás bafnou strážníci, ten nápadný tlustý chlapík snad přijde na řadu jako první a nám se zatím povede schovat náš malý kompaktík v kabelce. Anebo se fotit smí? Kdo se v těch nouzových pravidlech má vyznat?

Za chvíli bude jedna hodina, cukrú, cukrú. Touhle dobou by už pod orlojem nebylo k hnutí, všichni by se těšili na představení starého stroje, nejvíc staroměstští kapsáři. I oni patří k ekonomickým obětem virové epidemie, jen si zatím netroufají žalovat stát o způsobenou škodu. Ne, na klinkání smrtky umíráčkem čekat nebudu, to by se za daných okolností pokoušet nemělo, zvlášť když se slovutní experti stále nemohou dohodnout, jestli máme to nejhorší za sebou, před sebou, vedle sebe nebo snad dokonce v sobě. Ta motorka ale vypadá, že sem tak úplně nepatří, pokud s ní tedy do práce (to se smí) nejezdí Mistr Hanuš.

Ale skutečná role tajuplného stroje byla odhalena za chvíli. Na rozdíl od nevěsty a ženicha, kteří musí být naopak poctivě zahaleni jako Šeherezáda, jinak budou sankcionováni a jejich shromáždění bude z moci úřední rozpuštěno, takže snoubenci nejenže neodejdou ze svatební síně jeden s druhým, ale dokonce (vzteky) bez sebe. Jestlipak si právě takhle představovali svou svatbu ve svých snech? Max.10 osob včetně oddávajícího, matrikářky, varhaníka a strýčka Huberta. Ale ta touha konečně spolu vyrazit na plný plyn, ta je přece na počtu svatebčanů nezávislá. A rouška? Ta se jistě stane jednou z obětí nadcházející svatební noci.

Přiznávám, že některých místních obchodů mi věru není líto, protože za festovní mříží se skrývá typický pražský disneyland. Kdyby kupříkladu zkrachoval obchod, který prodává minerálku za kilo, nepřičetl bych to koronaviru do kolonky obětí, ale spíš mezi objekty vyléčené. Jenže šmejdi všeho druhu bohužel krachují většinou až jako poslední, to už je taková zatrápená ekonomická přirozenost, či co.

Jilská ulice sice nebývá úplně narvaná ani v turistické sezóně, ale přece jen odbočuje přímo z Královské cesty, takže takhle pustou jsem ji opravdu ještě nikdy neviděl. Obchůdky sice snad budou moct v dohledné době otevřít, ale pro koho? Počítám, že Praha bude ještě nějakou dobu nabízet svou krásnou náruč více českým turistům, kteří by centrum města za "normálních" podmínek - podobně jako já - obešli velkým obloukem. Pevně ovšem věřím, že tato klientela si nepřijede do Prahy koupit ruskou čepici, typickou pražskou matrjošku nebo echtes čechišes glás.

Hodina času není zase tak moc, a proto jsem musel pomalu zatočit přes dávnou místní hranici v podobě dnešní Národní třídy zpátky na Nové Město, kde už jsem měl připravené poblíž Karlova náměstí dva velké balíky s osmi zarámovanými výstavními fotkami a deseti dalšími zatím nezarámovanými tisky. Jen přes ulici a vysokou zahradní zeď odtud se právě tlačily stovky nedočkavých zájemců o otestování pozůstatků koronaviru ve svém těle, což myslím bylo - na rozdíl třeba od prázdných staroměstských ulic - v současné Praze jedno z nejpříhodnějších míst, odkud bylo možné si nějaký ten znepřátelený vir (spolu s čerstvým potvrzením o bezinfekčnosti) odnést.

Franz Kafka se svou blýskající se fragmentovanou myslí s námi drží v náročné době "omezeného pohybu" basu a netočí se. Ale jinak jeho srdéčko nad aktuálními podivnůstkami a absurditkami žhavé pražské současnosti nejspíš plesá. K náhlým a nepředvídatelným proměnám skutečnosti měl přece odjakživa kladný vztah, jak nám coby důvěryhodný svědek s povzdechem potvrdil jistý Řehoř Samsa.

Dvěma poloprázdnými tramvajemi, které jsem - obalen velkými neforemnými balíky s fotografiemi - zpoloprázdnil především já sám, jsem se dostal až na Smíchovské nádraží a odtud vlakem zpátky domů. Nebyla to jen běžná třítisící první repríza, jak mě ubezpečují fotky rozložené teď dokola kolem stěn mého obýváku i ministři ve večerních zprávách. Situace je vážná, nikoli však zoufalá, řekli by možná francouzští filmaři.

"Prý se to vrátí a bude to horší," řekl mi tiše - v touze po jakékoli lidské blízkosti zcela neschopen dodržet dvoumetrový odstup - se sevřeným hrdlem starší pán, který na Smíchově zasmušile nastupoval do plzeňského rychlíku.

"Je krásně rozkvetlé, voňavé jaro," zkusil jsem ho povzbudit, ale nemyslím, že to mělo úspěch. A kdovíjak by si vysvětlil, kdybych mu řekl o své víře, že i zklamaná naděje je vždycky lepší než potvrzená obava.

Ano, vyhlídky jsou nejisté, ale je to snad někdy doopravdy jiné? A Praha se zase časem dostane do takové turistické formy, až nás to bude mrzet. Aspoň že ty fotky, co teď doma vidím všude kolem sebe, jsou, řekl bych, fakt pěkné. Kdyby nebyly moje vlastní, musel bych jejich autora snad i pochválit! :-)

Ať už své aktuální proměny zažíváte v Praze či kdekoli jinde, opatrujte se a buďte zdraví a dobré mysli.