Pyramida tří sluncí

Když jsem byl malý, objevil jsem v naší velké knihovně starou sci-fi knížku Signály z vesmíru od českého spisovatele Vladimíra Babuly. Knížku plnou dobrodružství z idealizované budoucnosti jsem si tehdy svým chlapeckým srdcem, které se ještě nerozptylovalo jinými druhy lásky (není divu, bylo to někdy ve druhé, třetí třídě), doslova zamiloval, četl jsem ji kolem dokola, domýšlel si, co se asi s jednotlivými hrdiny příběhu dělo dál a litoval jsem, že knížka nemá žádné pokračování. A tehdy jsem poprvé v touze po zachycení svých myšlenek popadl propisku a rukou i myslí neumělou jsem spáchal "románové pokračování". Už dnes nevím, jaký mělo děj, pamatuju si jen na to, že to byl útlý svazeček rukou hustě popsaných listů a že jsem s tím pokračováním byl velmi velmi spokojený (tvůrčí skromnost mi byla vždycky vlastní). Po několik letech jsem pak ovšem v knihovně náhodou našel skutečné pokračování - knihu Planeta tří sluncí o velké kosmické výpravě "sjednoceného lidstva" do hvězdného systému Centauri.

Popravdě, byl jsem tehdy ze skutečného pokračování dost rozmrzelý: Jednak se autor ani v nejmenším nedržel mých pracně zformulovaných představ, jak se má příběh dál vyvíjet, a jednak bylo pokračování mnohem rozsáhlejší a lépe napsané, než můj naivní dětský pokus. Ale autorskou žárlivost nakonec úplně upozadilo příjemné mrazení v zádech z báječné představy, jak asi plyne život na planetě, na jejíž obloze se v různých konstelacích objevují hned tři různá slunce. Ne, že by naše jedno sluníčko bylo špatné nebo nedostatečné, to určitě ne, ale přece jen - tři různobarevná slunce, která křižují oblohu po různých trajektoriích podle složitého jízdního řádu, který je mnohem bohatší a inspirativnější než jen prosté střídání dne a noci, to bylo pro mou zjitřenou fantazii něco úžasného.

Už si vlastně po létech vůbec nepamatuji děj té knížky, ale její název - Planeta tří sluncí - zůstal v mé paměti doslova vypálený. Když jsem se rozhodl svou sérii drobných "koronavirových" domácích fotokoláží (zatím jsem tady na blogu představil Japonskou plachetnici a Modrého dona Quijota) rozšířit o "něco černého" (protože mi ještě zbyl kus černé čtvrtky), jako tvar vyhrála magická pyramida, která dokáže zbytky klukovské fantazie, toužící aspoň podvědomě po exotice a dobrodružství, rozjitřit podobně jako tré sluncí. A protože mi z předchozích kolážových pokusů zůstalo několik různobarevných zbytků, řekl jsem si, že bych mohl využít svou dávnou představu o obloze křižované třemi barevnými slunci: Ano, název pro koláž a jasnou základní myšlenku jsem tentokrát měl ještě dřív, než jsem poprvé zabořil nůžky do poddajného barevného papíru: Pyramida tří sluncí. Snad mě za to dědicové českého fantasty, který zemřel ve věku pouhých 47 let v tomtéž roce, ve kterém já se narodil, nebudou žalovat.

 

 

Chtěl jsem tentokrát, aby se jednotlivá "sluníčka" lišila nejen barvou a velikostí, ale trochu i svou povahou, mírou svobody a - dá-li se vůbec o něčem takovém u barevných kroužků z obyčejného papíru mluvit - svým smyslem pro humor. A člověk snad ani nemusí být astronomem, aby ho zajímal tak prostý fakt, jak se asi poloha jednotlivých sluníček bude měnit s časem, kde jednotlivá slunce vycházejí a zapadají a jak proměnlivě barevné světlo při tom všem vytvářejí (pro fotografy to musí být doslova místo zaslíbené!). Ale fotografie je mrška statická, která dokáže jen naznačit a odstartovat. Vše ostatní už si musí každý zdejší milý návštěvník domyslet a dohrát ve své fantazii sám :-).

Přeji všem pěkné dny a věřím, že jsem se tímhle nedotkl ješitné strunky našeho vlastního milého slunce, takže teď nebude uraženě trucovat ve skrytu mraků, ale s nadhledem vlastním své dominantní roli nám zachová i propříště svou přízeň. Řekl bych, že ji ještě budeme dost potřebovat.