Tajemství svazečku japonských básní

Když jsem kdysi v čerstvém přívalu zamilovanosti napsal a na blogu zveřejnil své první haiku, myslel jsem si, kdovíjak jsem originální: Těch, kdo své bouřící city a přetékající emoce vtělují do strohých řádků s několika slabikami tradiční sevřené japonské formy poezie asi nebude moc. Zdálo se mi, že libůstku číst nebo dokonce psát podobné básně sdílí jen hrstka kulturních nadšenců a intelektuálských podivínů, ale nikdy bych si nepomyslel, že by s japonskými básněmi mohl mít něco společného někdo z mé rodiny před okamžikem, kdy jsem sám úžasnou shodou okolností našel cestu k daleké japonské zemi a zamiloval jsem si ji skoro tak, jako nádherné důvody, které mě k ní přivedly.

Možná si tedy dovedete představit moje překvapení, když se nám podařilo v krabici s různými starými dokumenty a osobními věcmi po mém staňkovském dědečkovi najít malý svazeček zažloutlých a ohmataných papírů se strojopisným přepisem sbírky starojaponské poezie s názvem Verše psané na vodu. Kde se těchhle pár volně ložených papírů se záznamem padesátky klasických japonských básní v naší celkem obyčejné rodině z malé obce mezi Plzní a Domažlicemi vzalo? Co má s takovými básničkami společného můj - jakkoli celkem podnikavý - dědeček kameník a babička po většinu času v domácnosti a posléze z nouze dělnice v pletařských závodech? Ano, můj dědeček byl i díky své profesi bezesporu silný a odvážný chlap, ale přesto si - aspoň pokud si pamatuji - nesplétal vlasy do samurajského účesu, a babička chodila po kuchyni spíš v seprané zástěře než ve slavnostním kimonu. Tak co dělá v jejich věcech starojaponská lyrika?

Nevím, jak to děláte vy, když najdete takovou zajímavou starou knížku, ale já většinou začnu listovat a okamžitě se začtu. Tím spíš, že básničky jsou tentokrát nejen o tradičně opěvované kráse japonské přírody, ale především o lásce, kterou verše popisují velmi bezoklikatě a přímo (v japonské poezii ostatně není pro ukecanost místo) a jsem přesvědčený, že milujícímu člověku na mnoha místech opravdu mluví z duše, přestože falešná osobní hrdost a jistá módní odtažitost vůči vyjadřování upřímných citů, vůči silným slovům a patosu nás často přiměje to přímo nepřiznat a podobnou tendenci spíš "shazovat", jako kdyby to snad byla nějaká hanba. Vypadá to, že jádro sdělení navzdory tisícům kilometrů vzdálenosti, kulturním rozdílům a mnoha staletím časového odstupu (básně pocházejí z 8. až 10. století) dokáže pozoruhodně rezonovat s našimi vlastními nejniternějšími city a dávná energie jednoduchých veršů prochází celým naším tělem, které z toho podivného sršení příjemně mravenčí i ve svých nejodlehlejších koutech.

Trochu jsem zahledal na internetu a zjistil jsem, že knížka starých japonských básní Verše psané na vodu vyšla celkem 8x. Poprvé to bylo ještě za těžkých protektorátních dob v roce 1943 v nakladatelství Národní politika, naposledy pak v roce 2002 v nakladatelství Vyšehrad (přikládám odkaz na přehled všech osmi vydání). Protože svazek, který obsahoval náš rodinný archiv, je ale jednoznačný "samizdat" a vzhledem k použitému typu papíru a oboustrannému textu se zdá, že nevzniklo více kopií, je třeba k poodhalení tajemství hledat dál.

Měsíc na vodě, Spát sám, Přítelkyně, které se dvoří jiný, Ženské srdce, Most z Nagary, Vyhnanec, Vůně (tedy přesněji - psáno VUNĚ, protože na použitém psacím stroji nešlo napsat velké U s kroužkem). Jednotlivé názvy básní nás nakonec přivedou až k poslední straně strojopisu, kde se najednou objeví ručně vepsané věnování "Božence Kollerové" z těsně poválečného léta, ze 17. července 1945.

 

To ovšem podstatně mění situaci a odvádí to pátrání od mého dědečka Kollera směrem k jeho o 12 let mladší sestře "Božce", která mi na dobových fotografiích vždycky připadala velmi zajímavá a pohledná, v době věnování knížky veršů jí bylo krásných 24 let a vůbec bych se nedivil, že k ní muži dokázali vzplát náhlým zalíbením, jehož projevy není snadné opsat vlastními slovy a někdy je lepší spolehnout se na slova již napsaná, pokud dobře vystihují naše vlastní city, což - zdá se - japonská poezie dobře splňovala. Bohužel, neumím rozluštit podpis muže, který "památku z Moravy" musel na stroji poctivě naklepat, což rozhodně nebylo nic rychlého; i když jsou básničky krátké, přece jen je jich padesát. Měl dárce k dispozici originál knížky, který ale nemohl použít ani koupit? Nebo šlo už o "opis opisu", dárek od srdce, který byl mezi tehdejšími zamilovanými právě "v kurzu" (knížka z pohledu tehdejší doby přece jen vyšla poměrně nedávno) a možná by se v různých domácích archivech našlo víc podobných pokoutních edic? Kdyby jen staří japonští básničtí mistři věděli, jakými cestami se budou ubírat jejich věčná slova a kam až na své výpravě světem doputují; z vrcholu Fudži až na Moravu a pak do útrob staňkovské skříně.

Jediné, co se asi dá o dárci říct s jistotou, je to, že to s psacím strojem docela uměl; i když se sem tam najde drobný překlep, přesto jsou básničky se svou graficky někdy nejednoduchou strukturou dobře zarovnané, stránky jsou očíslované napřeskáčku vpravo a vlevo, aby to hezky vypadalo, a navíc je text oboustranný, takže pisatel nebyl žádným začátečníkem, který na klávesnici půl hodiny hledá háček.

Mimochodem, nedávno jsem se dozvěděl, že "teta Boženka", v mládí nadšená akordeonistka, pracovala v plicní léčebně v Janově u Rokycan. Tahle informace dobře zapadla do mozaiky napohled nevinných ale v důsledku dost šílených událostí: Do malé kartonové krabičky s upomínkovou fotografií janovské léčebny (dlouho jsem netušil, jak se obrázek právě z Janova do naší domácnosti dostal) totiž moje prababička ukládala poválečné kovové korunové mince podobně jako někdo střádá do prasátka. 

Jak jsem zde na blogu už kdysi psal, krabička s tehdy již neplatnými nastřádanými korunkami pak byla slavnostně "objevena" v roce 1954 při domovní prohlídce a byla Bezpečností zneužita jako základ pro rozšíření fámy mezi sousedy, že u kameníka Kollera, toho nepřítele státu, se našly "bedny plné peněz" (podrobnosti viz článek O bedně plné peněz). Dodnes mám tuhle "bednu" o rozměrech 9x15x3 cm i s původní náplní (numismaticky bezcennou, ale s neobyčejným příběhem) schovanou jako svéráznou připomínku těch neveselých událostí.

Krásnou tetu Boženku jsem bohužel neměl nikdy příležitost vidět na vlastní oči. Zemřela v roce 1955 v pouhých 34 letech (s překvapením si uvědomuji, že by jí vlastně letos bylo teprve celkem představitelných 99 let) a já si dnes díky ní můžu listovat svazečkem krásných a nejspíš z lásky věnovaných japonských veršů, ke kterým jsem se kdysi sám dostal oklikou z úplně jiné strany. Nikdy se nedozvím, co si o dárci a o básničkách myslela a jestli jeho city nějak opětovala, to už se dá jen domýšlet ve vlastní fantazii. Ve stejné fantazii, která taky čas od času vyplodí básničku v podobném duchu a zveřejní ji zde na blogu v rubrice Haiku, sice bez explicitního rukopisného věnování, ale s neměnným hlavním adresátem a z podobných pohnutek. Vypadá to, že náklonnost k lásce a k japonské poezii máme prostě v rodině :-).

 

No řekněte, nejsou někdy tyhle staré "archivní" příběhy pěkně zapeklité a překvapující?

(děkuji své matce za ochotné poskytnutí fotky z rodinného archivu a svému švagrovi za rychlé zaslání, aby mohl článek, který jsem si včera večer vymyslel, vyjít už dnes :-)).