Když jsem byl ještě malý, moji milující staňkovští prarodiče se rozhodli, že mi založí na moje jméno výherní vkladní knížku a budou mi občas, když to jejich už tak dost útlá peněženka aspoň trochu umožní, spořit na dobu, kdy pochopím, že peníze jsou užitečné i pro jiná životní povyražení než jen na pouťové houpačky a cukrovou vatu.
Svou vkladní knížku jsem měl poprvé příležitost spatřit už v první třídě, kdy na ni dědeček - ještě před mými sedmými narozeninami - slavnostně uložil první pětistovku, což byly na tehdejší dobu slušné peníze, jak jsem si měl příležitost ověřit o pouhých šestnáct let později, když se tři takové pětistovky staly mým nástupním měsíčním platem. No, asi si dovedete představit, jak rozpačitou radost má malé dítě z takového nepříliš hmotného statku, i když ten neodolatelně září čerstvou osvěžující zelení a na titulní stránce se kromě nezbytného upozornění, že "peněžní úspory přispívají ke zvýšení životní úrovně každého občana a pomáhají také při výstavbě socialistického hospodářství", skví vepsané moje jméno.
Když si prohlížím historii této vkladní knížky s odstupem mnoha let, teprve dokážu ocenit, co pro mou babičku a dědu v té době znamenala. Zpočátku se poctivě snažili vkládat peníze aspoň třikrát do roka, většinou zmíněnou hnědou pětistovku s nepříjemně bojovným motivem slovenského národního povstání. Když dědeček za svou těžkou práci v kamenické dílně, kterou kdysi postavil a o kterou v době živnostníkům ještě o dost méně nakloněné, než je ta dnešní, bez náhrady přišel, dostal shodou okolností nějaké prémie, objevilo se na knížce i skvělých 550 Kč. To vše až do mých jedenácti let, kdy si dědeček přestal v dílně přivydělávat a odešel definitivně do penze, takže další vklady na knížku už nepřicházely v úvahu. V průběhu čtyř let dohromady třináct vkladů, díky kterým se v období největšího vzmachu vkladní knížky dostaly úspory až na 6600 korun, což kdyby tehdy tušily holčičky ze sousedství, jistě by o náklonnost tak zazobaného přemýšlivého chlapce vypukla doslova rvačka.