O mrazivém konci světa

Na začátku devadesátých let jsem se shodou náhod dostal k velké zásilce anglicky psaných učebnic a encyklopedických knih z nejrůznějších oborů, které se k nám dostaly v rámci jakési "intelektuální pomoci" po roce 1989, kdy se někteří západní dobrodějové upřímně domnívali, že tady ještě žijeme v korunách stromů, a snažili se nám (v tomto konkrétním případě aspoň docela šikovně) co nejrychleji pomoci na zem a do vzpřímené chůze. Různé české školy si původní nabídku učebnicových přebytků několikrát přebraly a ke mně se dostal zbytek, který už nikdo nechtěl. I tak tam ale podle mého soudu byly moc pěkné kousky, ucelené encyklopedie, hodně skvělých knížek z oblasti přírodních věd, takže jsem si vybral asi padesátku knih, z nichž podstatnou část jsem později věnoval gymnáziu, na kterém jsem čtyři roky učil.

Samozřejmě mě zajímalo, jak jsou tyhle výukové knihy dělané, takže jsem si řadu z nich poctivě pročetl. A dodnes si vzpomínám na jednu krásnou a skvělými obrázky a fotkami napěchovanou knihu, která byla celá věnována meteorologii; později jsem některé její části využíval při výuce fyziky, protože tehdy existující dostupné české učebnice se jí nemohly obsahem ani zpracováním ani trošičku rovnat. Hned v první kapitole jsem ale narazil na zajímavou věc: Psalo se tam totiž o teplotách vzduchu a překvapilo mne, že už teplota -10 Celsiových stupňů byla považována za "krutý mráz". Bylo mi to dost podezřelé, protože jsem si jako dítě základní školou povinné jen tak ze zájmu zapisoval několik let ranní teploty na našem plzeňském venkovním teploměru, takže jsem měl určitou představu, že mínus deset je během české zimy každou chvíli. Taky jsem si vzpomněl na Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče, kde hranicí, pod kterou byla pro daný den vězňům úředně zrušena otrocká práce v lese, bylo mínus čtyřicet. I ve zcela nesibiřských podmínkách České kotliny mi tehdy jako úplně běžné připadly i mnohem větší mrazy a 10 stupňů pod nulou jsem bral jako "ojmjakonské tropy", ale nakonec jsem si ten nesoulad osobní zkušenosti s anglickým psaným slovem zdůvodnil tím, že kniha vyšla v Londýně, kde nejspíš takové nízké teploty nemají tak často jako u nás.

 

Nedělní miniglosy č.438

Dnešní vydání zřejmě nejstaršího pravidelně vycházejícího blogového nedělníku se ještě věnuje končícím olympijským hrám v Jižní Koreji, které České republice přinesly nečekanou úrodu sedmi medailí. Vzhledem k tomu, že NMg vycházejí přesně 70 let po komunistickém puči z roku 1948, nemůžeme se vyhnout ani reflexi tohoto neveselého výročí. Jestli je i na takovou skutečnost možné podívat se s tradiční absurdní a snad i trochu vtipnou "poetikou" Nedělních miniglos (přece jen, snažím se nedělat si legraci z nejrůznějších neštěstí a katastrof a v tomto případě, uznávám, je to opravdu na hraně), to už musí posoudit čtenáři sami.

Jak už jsem krátce připomněl minulou neděli, tímto 438. číslem Nedělní miniglosy vstupují do desátého roku svého života, protože první vydání vyšlo přesně 22. února 2009. Mimochodem, v odkazu na tehdejší Nedělní miniglosy č.1 je vidět, že tento projekt původně nepočítal s dlouhou životností (podobně jako celý blog), protože pracovní název tohoto prvního článku byl původně Nedělní miniglosy 8. týdne a teprve těsně před vydáním jsem článek přejmenoval na "číslo 1", které se mi zdálo do budoucna praktičtější; ovšem původní název z administrace je v odkazu dodnes zakonzervován jako tělo dobře mumifikovaného faraóna :-).

 

Fantaskní příběhy ze světa kůry aneb O zrušené výstavě

Už jsem zažil se svými fotkami různé varianty výstav: Měl jsem výstavu na zámku, oficiální výstavu v galerii s péčí výborného kurátora a veškerým představitelným servisem i výstavu v netradičním prostředí restaurace/galerie či v prostorách soukromé firmy. Člověk ale pořád získává nové a nové zkušenosti, a tak v březnu poprvé zažiju něco, co jsem doposud nevyzkoušel: Výstavu zrušenou! :-)

Loni na podzim jsem byl osloven, jestli bych nechtěl vystavit kolekci cca dvacítky svých fotek ve velkém formátu. Vypadalo to, že by výstava mohla být instalována téměř okamžitě, ale nakonec jsme se dohodli, že nebudeme zbytečně pospíchat a vše se rozjede hned po Novém roce. Připravil jsem několik variant složení výstavy, aby si mohl pořadatel vybrat, ale dal jsem jasně najevo, že osobně bych jednoznačně preferoval vybrané obrazy z dlouhodobého fotocyklu Abstraktní svět kůry, protože jsem si chtěl vyzkoušet trochu "odvázanější" verzi výstavy, ať už jde o námět fotek i netradiční formu jejich prezentace. Už tehdy mi ale z reakce člověka, který mě oslovil, bylo jasné, že to, co chci vyzkoušet, není úplně "šálek jeho čaje".

 

Nedělní miniglosy č.437

Olympijské hry jsou v plném proudu a na pozadí třpytu olympijských medailí se odehrávají takové nudné i když celkem podstatné děje jako třeba vyjednávání o české vládě nebo volební sjezd jedné z tradičních a ještě donedávna i vládních politických stran. A mně to někdy připadá, jako kdyby politika v mnohém odrážela sportovní dění: Copak politická vyjednávání nepřipomínají tak trochu biatlon, kde vítězové také musí zároveň rychle běžet, při běhu se snaží využít různou taktiku spolupráce s ostatními, aby byli nakonec úspěšnější než jejich soupeři, a čas od času musí taky dobře střílet a zkosit pokud možno všechny terče a překážky, které je oddělují od výsledného úspěchu? A to ani nemluvím o tom, že občas tyhle politické reje frčí v rychlých zákrutách jako boby v ledovém korytě, někdy do toho jdou lidé hlavou napřed jako ve skeletonu, občas se situace po různých krasobruslařských skocích, piruetách či krokových variacích pořád vrací zpátky do podobného místa asi jako sněhoví akrobaté na U-rampě, no a občas politici musí i pořádně ohnout záda jako v rychlobruslení, aby odpor okolního vzduchu nebyl moc velký a oni na své soupeře získali rozhodující setinky.

 

O mé slavné hokejové kariéře

Už několik posledních let ve slavné hokejové NHL a teď obzvlášť, když se ze zámoří vrátil domů do Kladna, se stále přetřásají počty gólů, přihrávek, zápasů i kanadských bodů, které si zapsal během své třicetileté vrcholové kariéry legendární hokejista Jaromír Jágr. Samozřejmě nechci nijak snižovat význam jeho dosažených výsledků, ale rád bych upozornil na skutečnost, že v efektivitě svého pobytu na ledě se mi Jaromír Jágr a myslím, že ani Wayne Gretzky vůbec nemohou rovnat. A to vše díky mému jedinému hokejovému zápasu, do kterého jsem se kdy aktivně zapojil.

Jak zdejší štamgasti dobře vědí, moje spojení s vodou v jakémkoli skupenství nedělá dobrotu. Jsem totiž neplavec (pokud voda šplouchá), nelyžař (sype-li se v podobě sněhu), nebruslař (zmrzne-li do ledové podoby), a prolétám-li v letadle nadýchanými mračny vodní páry, ani to mi nedělá moc dobře, protože letadlo sebou všelijak mrská, drnčí a houpe se a já to nemám rád, takže bych byl v ten okamžik nejraději ze všeho neletec. I jako zapřisáhlý nebruslař jsem byl ale jednou donucen zúčastnit se aktivně hokejového zápasu.

 

O pocukrovaném Valentýnu

Proslulé Valentýnovy jmeniny 14. února jsou, myslím, jedním z nejoblíbenějších témat na blozích; spousta blogerů si nedokáže upřít možnost se k tomuto svátku nějak vyjádřit, využít ho aspoň k malému dárku pro své milé či blízké (v optimálním případě obojí zároveň), nebo se vůči němu aspoň nějak vymezit. Protože můj blog oslavil nedávno 9. narozeniny, měl jsem už příležitost komentovat svátek svatého Valentýna z různorodých pozic - tónem odtažitým až trochu pohrdlivým, tónem čerstvě zamilovaným i - aspoň doufám - tónem láskyplně vyrovnaným.

Přesně před rokem jsem publikoval článek, který je jakýmsi expresním průletem historií mého proměnlivého vztahu k tzv. svátku zamilovaných po dobu trvání mého blogu. A protože byl tento článek doplněn speciálním dárkovým haiku pro člověka, bez myšlenky na kterého se už řadu let neobejde jediný můj den, natožpak pochopitelně právě tento svátek, dostal článek nepříliš originální název Valentýnské haiku. S odstupem jednoho roku jsem si svůj loňský článek přečetl a zjistil jsem, že bych v tom srovnání nejspíš letos nedokázal napsat nic nového a objevného, protože můj pohled zůstal ve srovnání s loňským Valentýnem stejný. Aby taky ne: Trvalo mi vlastně skoro 45 let, než jsem si v těchto věcech udělal sám pro sebe jasno a už nejsem žádný nevycválaný zajíc, abych v tak zásadní věci měnil co chvíli svůj pohled.

 

Nedělní miniglosy č.436

Podle starodávných pravidel by prý mělo platit, že různé války - horké i studené - by měly být na dobu olympijských her nejméně přerušeny, ne-li ukončeny bez náhrady. Sice mám pocit, že něco takového nastalo naposledy několik set let před naším letopočtem, takže bych na velké uklidnění naší i světové rozhádané politické scény nesázel, ale třeba mě situace mile překvapí, dva rozkmotřené korejské státy si padnou do náruče, Izraelci začnou spolupracovat s Palestinci, Američany i Rusy na dobu her přejdou velmocenské móresy a český prezident se stane uctivým i vůči svým oponentům (všechny uvedené případy považuji za přibližně stejně pravděpodobné). Každopádně přeji všem olympionikům, aby byli se svými sportovními výkony spokojeni a mohu jim slíbit, že po dobu, kdy bude hořet posvátný olympijský oheň, žádnou osobní válku nepovedu, stejně jako se ji snažím nevést kdykoli jindy. Mám totiž rád, když jsou slyšet příslovečné múzy, o kterých je známo, že mají sice libozvučné ale slabé hlásky, takže je různé rachotící zbraně, bojové výkřiky a hlasité bušení do namyšlených prsou dokážou snadno umlčet a překřičet.

 

Zázrak tří lampiček ve starobylém domě na Kampě

Máte rádi zázraky? Já moc, takže když mám možnost o nějakém opravdovém napsat, dělá mi to velkou radost. A kde jinde hledat zázraky, když ne na historických zázračných místech? O jednom takovém pražském zázračném místě jsem už několikrát psal a rád se dnes k němu opět vracím. Před dvěma lety jsem - netuše ani náznakem, jaké krásné následky tento text bude mít - publikoval v rubrice Pražské drobnůstky článek Tajemné válečky u Karlova mostu o jedné moc zajímavé pověsti spojené s domem U obrázku Panny Marie, který se mi líbí už dlouhé roky, vlastně už od dob mých pražských studií. Vždycky, když jsem šel okolo po Karlově mostě, jsem se u balkónku tohoto domu zastavil a představoval jsem si, kdo se asi o balkónek stará, kdo v přilehlých prostorách bydlí a kudy a jak se tam asi chodí. Byl jsem proto doslova nadšený, když se mi v komentářích ozvali lidé, kteří dnes o balkónek pečují a pozvali mne na návštěvu, z níž jsem zveřejnil malou fotoreportáž - tentokrát v článku Balkónek domu U obrázku Panny Marie na Kampě - a kterou už jsem si ke své velké radosti od té doby několikrát zopakoval.

Omlazovací kúra

Leden se nesl víc v duchu volebních emocí, takže na "kousky v řeči mírně vázané" nebylo moc času, proto zatím poslední básnička byl můj speciální vánoční dárek s názvem Vánoční sen z prosvítající látky. Minulý víkend jsem si ale udělal výlet do Plzně, což obnášelo i hodinovou cestu vlakem jako výbornou příležitost využít čas aspoň ke krátkému psaní. No a protože jsem si přivezl kromě pracovní verze básničky i chřipku, nakonec jsem měl i chvilku na úpravu hrubého "vlakového" náčrtu. Tentokrát to moc zamilované není, uznávám, ale to byste to ode mne měli moc jednotvárné.

Krev z usměvavých slov,

z falešných epolet,

z metálů v pyšné hrudi.

Stačí přivřít víčka:

Svět

ve vaně

jak pyšná Bátoryčka

bojí se stárnout.

Budoucnost kouše

zubem z kočičího zlata

a náš svět po koupeli

krvavým vínem namol zpitý

na hanbě v koutě zvrací

zkopaný do kulata,

škrtí se navzájem

s vlastní gravitací

ve vlastní šťávě

či snad v oleji

za naše věčné mládí.

Buďme milosrdní

a odpusťme Bohu

jeho lásku

vprostřed harampádí

na kusé koleji.

Nedělní miniglosy č.435

Týden po prezidentských volbách si zjevně vítězové i poražení v závětří lížou rány. Nedělní miniglosy jsou na tom ale podobně jako čerti, protože taky nikdy nespí, tedy aspoň ne v neděli odpoledne, protože v naší redakci je takový tvůrčí randál, že usnout prostě nejde. 

 

A tak mám pro vás dnes připravené už 435. vydání tohoto nejspíš nejstaršího pravidelného blogového nedělníku, ve kterém se s nadhledem vracíme k vybraným událostem uplynulého týdne. Sice po vlně volebních vášní byl minulý týden o dost klidnější (zaplaťpánbůh), ale pár zajímavostí se snad vybrat dá, ostatně třeba takový Jaromír Jágr z hvězdné kanadsko-americké NHL do hvězdné druhé české ligy přestupuje maximálně jednou, dvakrát za třicet let :-).

Fotohádanka č.26

Po minulém malém jubileu, pokračuje již více než sedmiletá série zdejších blogových fotohádanek 26. vydáním. Dnes si tedy po rušném volebním období doprovázeném mnoha vypjatými emocemi dovolím položit úplně tradiční, nudnou a ničím neprovokující otázku: Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku?

 

Nebojte, i tentokrát doplním hned za obrázkem několik indicií, o kterých samozřejmě jako obyčejně netušíte, jestli vám mají pomoci nebo vás mají zmást, protože tak už to u trochu nevyzpytatelných indicií bývá :-).