O mrazivém konci světa

Na začátku devadesátých let jsem se shodou náhod dostal k velké zásilce anglicky psaných učebnic a encyklopedických knih z nejrůznějších oborů, které se k nám dostaly v rámci jakési "intelektuální pomoci" po roce 1989, kdy se někteří západní dobrodějové upřímně domnívali, že tady ještě žijeme v korunách stromů, a snažili se nám (v tomto konkrétním případě aspoň docela šikovně) co nejrychleji pomoci na zem a do vzpřímené chůze. Různé české školy si původní nabídku učebnicových přebytků několikrát přebraly a ke mně se dostal zbytek, který už nikdo nechtěl. I tak tam ale podle mého soudu byly moc pěkné kousky, ucelené encyklopedie, hodně skvělých knížek z oblasti přírodních věd, takže jsem si vybral asi padesátku knih, z nichž podstatnou část jsem později věnoval gymnáziu, na kterém jsem čtyři roky učil.

Samozřejmě mě zajímalo, jak jsou tyhle výukové knihy dělané, takže jsem si řadu z nich poctivě pročetl. A dodnes si vzpomínám na jednu krásnou a skvělými obrázky a fotkami napěchovanou knihu, která byla celá věnována meteorologii; později jsem některé její části využíval při výuce fyziky, protože tehdy existující dostupné české učebnice se jí nemohly obsahem ani zpracováním ani trošičku rovnat. Hned v první kapitole jsem ale narazil na zajímavou věc: Psalo se tam totiž o teplotách vzduchu a překvapilo mne, že už teplota -10 Celsiových stupňů byla považována za "krutý mráz". Bylo mi to dost podezřelé, protože jsem si jako dítě základní školou povinné jen tak ze zájmu zapisoval několik let ranní teploty na našem plzeňském venkovním teploměru, takže jsem měl určitou představu, že mínus deset je během české zimy každou chvíli. Taky jsem si vzpomněl na Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče, kde hranicí, pod kterou byla pro daný den vězňům úředně zrušena otrocká práce v lese, bylo mínus čtyřicet. I ve zcela nesibiřských podmínkách České kotliny mi tehdy jako úplně běžné připadly i mnohem větší mrazy a 10 stupňů pod nulou jsem bral jako "ojmjakonské tropy", ale nakonec jsem si ten nesoulad osobní zkušenosti s anglickým psaným slovem zdůvodnil tím, že kniha vyšla v Londýně, kde nejspíš takové nízké teploty nemají tak často jako u nás.

 

Kupodivu, po dalším cca čtvrtstoletí zjišťuji, že nejspíš už dospěla nová generace meteorologů, odkojená podobnými anglickými učebnicemi, protože z desetistupňového mrazu (neplést, prosím, s desetistupňovým pivem) se v našich krajích už stal rovněž onen zmíněný "krutý mráz". Poslední dny totiž nevěřím svým očím: Jak už to tak v únoru občas bývá, nasunul se k nám na pár dní studený vzduch ze severovýchodu a nastaly mrazy. Nic zvláštního, řekl bych: ráno kolem mínus patnácti stupňů, přes den mínus pět až mínus deset. Podle různých médií to ale vypadá skoro tak, jako by měl s ochlazením přijít do našeho kraje konec světa, který nám opět přinese na hory ledovce, do nížin chlupaté mamuty a do dříve s láskou opečovávaných zahrádek permafrost. Silničáři šílí, železniční koleje se lámou a ze všech stran se na nás valí spousta pokynů, rad a varování, co bychom v tak extrémních podmínkách měli dodržovat, čeho bychom se měli určitě vystříhat a kolik dní ještě, proboha, bude ten mrazivý armagedon trvat.

Člověk se díky mnohým nezištným rádcům dozví například objevnou skutečnost, že by se měl do mrazů teple obléct, praktická by se mohla ukázat i čepice a pár rukavic. Hydrometeorologický ústav vydává o překot speciální varování, zřejmě aby ho nemohli žalovat týpci, kteří chodí rádi v kraťasech a žabkách, takže by jim mohly při delší túře odpadnout v přízemní nejchladnější vrstvě umrzlé malíčky na nohou, které pak postižení budou s němou výčitkou zasílat na adresu ústavu v pěnových obálkách. Nejlepší a nejjistější je pak samozřejmě vůbec nevycházet a být v teple; ven přece chodí v takových strašlivých mrazech jen podivíni (třeba do práce nebo do školy) a odvážní lovci teplotních rekordů, kteří stojí se svými měřicími aparátky každé časné ráno frontu v mrazových kotlinkách, aby zaznamenali nějaký ten rekord - když ne historický, tedy aspoň "season best". Pak si člověk pustí televizi, kde mu moderátor s takovou hrůzou v očích, jako kdyby právě dokončil exkluzivní živý rozhovor s maminkou Normana Batese, oznámí, že hned na patnácti stanicích (nejčastěji zprovozněných v posledních třech letech, kdy jsou už skoro na každém rohu) byly zaznamenány rekordní mrazy, což je "nejrekordnější" den od nástupu Marie Terezie na rakouský trůn, který ovšem jistě, inšala, taky brzy překonáme.

No, nevím, asi se neumím správně nadchnout pro takový typ senzace (podobně jako pro mnohé jiné), nepotřebuji nezbytně, aby každý můj den byl něčím rekordní, mimořádný a nezapomenutelný, protože mám neobytný pocit, že něco takového účinně otupuje břity našeho vnímání skutečně výjimečných a mimořádných zážitků. Nepodivuji se, když je v únoru zima a v srpnu hic, protože mi to připadne být v souladu se zdejšími zvyklostmi; kdyby to bylo obráceně, to ano, to bych asi v údivu pozdvihl obočí a odpustil bych všem těm senzacechtivým zprávařům, kteří v podmínkách jinak celkem běžné české zimy už dostatečně extrémní zvěsti nemají kde brát.

Když se probírám starými matrikami a vypisuji si informace o svých dávných předcích, říkám si, jak vůbec mohli tehdejší zimy přežít, když neměli k dispozici všechna ta vědecká varování, když nemohli sledovat v přímém přenosu, jak zemský povrch kolem jejich zflikované chaloupky nebezpečně prochládá, když jim jejich mobilní aplikace nespočítala pocitovou teplotu v závislosti na vlhkosti a síle větru, když jim nikdo moudrý ve "společenském časopise" neporadil, že si mají do mrazu vzít do péřové bundy kromě svetru i několik vrstev funkčního prádla a během dne pít nejlépe teplý dardžiling s přídavkem biocitrónu. I když se to zdá být nepochopitelné, přesto aspoň někdo z nich musel kruté zimy přežít, čehož jsem sám hmatatelným a těžce oddiskutovatelným důkazem, a nedosti na tom - třeba takový Josef Lada riskoval mnohokrát svůj život, když tu vražednou zimu - považte - dokonce maloval!

Milí přátelé, užijme si těch pár chladných dní, které zanedlouho pominou, a nenechme si zkazit radost z celkem obyčejných a optimisticky se prodlužujících zimních dnů zvěstovateli permanentní výjimečnosti a sběrateli rekordů. Když už to musí být, dopřejme alespoň zčásti sluchu všem varujícím hlasům a nasaďme si pro jistotu hřejivou čepici zdravého rozumu, kterou jsme zdědili po předcích a snad ji ještě v nějakém tom odlehlém skříňovém fochu vyhrabeme, byť se nám mnozí snaží namluvit, že už dávno není ani trošku "in". Takto vybaveni snad přežijeme i současné kruté anglické mrazy a uchováme si aspoň zbytky našich "šedých buněk" pro všechny další každodenní extrémní povětrnostní situace.

Letošní zima se mi zatím dohromady zdá celkem průměrná, chvilku je teplo, chvíli mráz, chvíli sněží, chvíli je břečka. Jistě se ale i v tom obyčejném průměru skrývá nějaký zárodek mimořádnosti: Skoro bych řekl, že to je ta nejprůměrnější zima nejmíň za posledních dvacet let! :-)