V posledních dvou letech jsem vždy začínal svůj nový blogový rok malou a nesourodou bilancí roku právě uplynulého, takže pro letošek si to už dovolím považovat za tradici. Ono není na škodu na chvilku zařadit zpětný chod a proletět se krátce nad tím, co vše se odehrálo a co z toho se ukázalo být v něčem důležité. Jako obyčejně se zařídím čistě podle svého úhlu pohledu: V tomto článku se tedy nebudu zaobírat ani politickou situací, ani děním ve společnosti, odstíním dokonce i vše, co se týká uprchlické krize a jiných témat hýbajících společností a médii. A ani dnes, jak už je na tomto blogu dobrým zvykem, se nebudu zabývat svou prací, protože témat už je tady na výběr i bez toho dost.
Letos se mi splnilo jedno veliké přání z posledních let, přání, kvůli kterému mi stálo za to - i jako emeritnímu racionálnímu přírodovědci - zapřáhnout jakoukoli nadpřirozenou sílu, která nebyla dostatečně ostražitá a nezdrhla mi včas z dohledu, ať už to byly síly z domácí křesťanské zahrádky nebo mocní duchové z vrcholku Fujisan. Tohle splněné přání mi přineslo neobyčejné porce radosti, která není jen krátkodechá a přechodná, ale trvá a zatím to vypadá, že - jako v pohádce - čím více se jí lidem (včetně mne) rozdá, tím více jí v ranečku ještě zbývá. Tohle splněné přání asi nejzásadnějším způsobem ovlivnilo můj minulý rok, přestože ani to možná není úplně racionální, ale přece svoje báječně splněná přání nebudu kádrovat podle původu a podle toho, jak mi (pří)sluší, že?