O lžích, lžicích a lživyžlatech

Když bylo před nějakou dobou vyhlášeno jako téma týdne "Kolotoč lží", přečetl jsem si tolik zatroleně vážných příběhů o lžích a lhářích, že se mi docela přirozeně zachtělo vyvážit vážné téma nějakou úplnou ptákovinou. Pak ale přišel nějaký jiný nápad a už napsaný článek mi zůstal v rozepsaných textech. Myslím, že ve vedrech letošního léta, kdy se po většinu dne nedá nic pořádného dělat a nic pořádného vymyslet, stojí za to dát občas zdravému rozumu a logice volno a zcela popustit uzdu dada odstínům své duše, které se v běžném životě musí po většinu času uskrovňovat, protože je duše jako celek nucena aspoň občas předstírat racionální uvažování. Pak z toho může snadno vyjít zcela absurdní miniaturka založená o dost více na zvuku slov a jejich zajímavém sledu než na jejich obsahu. S určitým zpožděním tedy své volné blbnutí se slovy dávám čtenářům k dispozici zcela mimo jakékoli téma týdne a zcela mimo jakékoli rozumné vysvětlení, protože ze šedé kůry se mi během horkých dnů postupně stává horká kaše, okolo které se ani nedá příslovečně chodit.

Vydává-li se někdo za doktora, ač jím ve skutečnosti není, mluví se o něm někdy jako o lžidoktorovi. Ale co taková lžíce, která ve skutečnosti není opravdovou lžící? Jde v jejím případě o lžilžíci? A vyžle, které se vyžletem jen tváří být, je podle stejného vzoru lživyžletem?

Balada o umravňujícím vlivu lživyžlat na lžíce

(aneb jak opět nastolit klid v příborníku)

Napadá mne už čas delší

může-li žít lžíce se lží.

Lež uléhá ale s lživyžletem v lože,

lžíci zbydou zas jen vidličky a nože :-).

Abyste nebyli ukráceni na svých čtenářských právech mou aktuální žhnoucí dadaistickou náladou, přidávám jako obyčejně v případech haiku a miniatur i jednu jízdenku na cestu do blogového pravěku. Dnes se podíváme do srpna před pěti lety, kdy jsem publikoval článek O zamilovaném someliérovi. V něm jsem představil člověka, který dokáže i o ženách pohovořit skutečným jazykem znalců :-).