Co pro mne bylo důležité v roce 2014?

Přesně před rokem jsem na blogu poublikoval bilanční nebo možná spíš připomínající článek Co pro mne bylo důležité v roce 2013 a já si řekl, že by možná nebylo nezajímavé z takového textu udělat novoroční tradici. Proto si dnes v pár bodech připomenu některé důležité a zajímavé události uplynulého roku. Bez soutěže v důležitosti, bez pořadí, jen to, co by nejspíš stálo za to připomenout si v souvislosti s rokem 2014 i v daleké budoucnosti, přičemž jako velmi dalekou budoucnost teď vnímám vše, co leží za obzorem března či dubna tohoto roku. Opět si dovolím zcela sobecký přístup - tzn. půjde jen o události důležité pro mne osobně, nikoli o události světodějné a také se pokusím odstínit svou práci, protože to je téma, kterým jsem se zde na blogu nikdy nezabýval a věřím, že to tak může i nadále zůstat.

I letos jsem měl krátké a náročné období, kdy jsem se obával o zdraví a budoucnost člověka, který je už pěknou řádku let tím nejdůležitějším, o čem přemýšlím. Naštěstí to období bylo krátké a - aspoň je vidět, jak spolu opačné extrémy mohou bezprostředně souviset a sousedit - paradoxně se přeměnilo naopak v nejradostnější období uplynulého roku a možná nejen jeho.

 

S pomocí vědy se mi podařilo rozptýlit již asi dvě desítky let trvající omyl několika lékařů, že mé srdce není zdravé. Mám teď oficiálně potvrzeno i to, že není z kamene, ale jde o sval měkký ale vytrvalý a v mém případě i dosti houževnatý, do kterého se hodně vejde. Lékařské přístroje jsou natolik předpotopní, že to nedokázaly odhalit, ale mohu jen doplnit, že jde o sval - i přes jeho nevelkou rozlohu a počet místností a komor - dlouhodobě obydlený, takže jsem v této souvislosti moc rád, že to není nějaký aušus čtvrté kategorie.

Podařilo se mi uskutečnit svou třetí fotografickou výstavu, první v oficiální galerii s profesionálním zázemím a kurátorem, což byla zase úplně jiná zkušenost než u předchozích dvou výstav. Pár záběrů z podzemních galerijních prostor je možné si prohlédnout ve staré blogové pozvánce na komentované prohlídky a několik souhrnných údajů o výstavě v článku Sečtená a podtržená výstava.

Nejkrásnější kytka roku vyrostla letos ve Vrtbovské zahradě v Praze.

V létě se mi podařilo procestovat Japonsko od centrálního Hokkaidó až po úplný jih Kjúšú a nakouknul jsem i na navazující souostroví. Průběžné zápisky a fotky z cest jsem zveřejňoval skoro každý den v rubrice Japonsko na vlastní oči.

V létě a na podzim se k mému překvapení objevilo několik soukromých bytů a domů, kde je možné vidět moje fotografie. I když jsem si to vůbec neuměl představit, několik posledních je dokonce v "obřím" formátu 100x70 cm.

Podnikl jsem výstup od úpatí posvátné hory Fudžisan až na její vrchol, což je čisté převýšení 3 kilometry. Na vrcholu hory jsem vlídně rozmlouval s bohy hory a oni mi za to splnili největší přání, které jsem pro uplynulý rok měl, dokonce ještě dříve, než jsem ho vůbec stihl vyslovit. Poděkoval jsem jim za to po japonském způsobu hlubokou úklonou a nikdy nekončící vděčností. Zpod vrcholu hory jsem měl už po druhé v životě příležitost sledovat fascinující východ slunce.

Oslavil jsem sedmdesáté narozeniny jedné velmi čiperné paní, která mě zná dokonce ještě o něco déle, než jsem podle úřadů na světě.

Naučil jsem se hrát na klavír nejdelší a nejtěžší skladbu, do které jsem se kdy pustil. Je na ní sice ještě spousta práce, ale už může zaznít pěkně pohromadě, byť zatím ještě se spoustou chyb.

Fotku na svém stole jsem sice vyměnil, ale tvář na ní zůstala stejná, jen je mnohem usměvavější.

Poprvé v životě jsem se nechal nadnášet vodami Tichého oceánu a Východočínského moře.

I v roce 2014 jsem přes nezanedbatelné výdaje na pět týdnů dlouhou cestu na druhý konec světa hospodařil s celkově lehce přebytkovým rozpočtem, a nikde jsem se tedy nemusel zadlužit.

Závěr roku byl pro mne tak radostný, že dokonce ani první lednové dny nového roku nejsou a nemůžou být naplněny tradiční podmračenou nenáladou jako v posledních mnoha letech. Moje víra v zázraky - už tak dost pevná - se v uplynulém roce ještě posílila.

Loni jsem jako závěrečné shrnutí roku 2013 napsal:

"Inu, dívám-li se zpátky, byl to vlastně moc dobrý rok. Emocionálně nabitý jako snad žádný z jeho předchůdců; neutrálních dnů bylo jen velmi málo - mnoho jich bylo nádherných a nezapomenutelných a taky pár pěkně mizerných, kdy to vypadalo, že nic nemá smysl. Pomohl mi odpovědět na spoustu otázek, ale další, nové a ne zrovna jednoduché na oplátku otevřel. Nastávající rok se bude muset pořádně snažit, aby laťku nasazenou uplynulým rokem překonal. Přesto věřím, že se mu to povede."

Snad mě nenařknete z nedostatku tvůrčí fantazie, když si dovolím tenhle závěr převzít slovo od slova i pro rok 2014.

Všem zdejším pravidelným návštěvníkům i všem náhodným kolemjdoucím přeju, aby měli důvod se na rok 2015 těšit nejméně tolik jako já (a já se těším moc) a aby skutečnost jejich očekávání ještě předčila.