Zážitky s řeckou televizí

Zvu vás na třetí návštěvu Athén z listopadu 2007, kdy jsem poprvé v životě navštívil řeckou metropoli, abych si tu splnil jeden ze svých snů a zúčastnil se nejklasičtějšího ze světových maratónů - z Marathonu do Athén. Je sobotní večer před nedělním maratónem a já se právě vrátil do hotelového pokoje z únavného celodenního putování městem. Dlouho jsem se zapřísahal, že v sobotu před závodem budu odpočívat, ale ono to prostě na takovém úžasném místě, kde na vás vykukuje evropská historie na každém rohu, nejde moc dobře. Třetí úryvek z více než čtyřicetistránkové reportáže popisuje zážitky s řeckou televizí. Běžný Čech neznalý novořečtiny si sice moc neužije, dávají-li právě konverzační komedii z prostředí řecké vesnice, ale já měl štěstí na docela zajímavé pořady :-).

Předchozí dvě reportáže najdete v článcích V athénském taxíku a O hvízdání u chrámu boha Dia a na Akropoli

Právě tento víkend probíhá v Řecku kongres politické strany PASOK. V televizi vysílají přímé vstupy, hodiny a hodiny jsou věnovány komentářům a rozhovorům s přímými účastníky. Ti snad musejí mít každý několik dvojníků, protože hovoří se všemi reportéry, stíhají se přitom ještě šavlovat s politickými oponenty a usmívat na diváky. Není divu, že ve všech průvodcích se radí: Bavte se s Řeky, o čem chcete, jen ne o politice. Řek o politice nehovoří, Řek politikou plane. Oči mu žhnou, mluví afektovaně, někdy pateticky křičí a deklamuje. Kdepak civilní projev. Kdepak humor. Politika je panečku vážná věc! Když jsem zažil na Lefkadě volby, byl celý ostrov vzhůru nohama. Zkoušel jsem tehdy reklamovat fakt, že na našem pokoji neteče teplá voda. Nic se ale nedalo opravit, protože přece budou volby a všichni - včetně všech dostupných opravářů - jimi prostě žijí. Poslední týden pobytu nám musela stačit voda studená.

 

Naši politici by museli v Řecku mnohem víc podpořit své divadelní vlohy, jinak by si se svým jemným humorem slonů v porcelánu ani neškrtli. A co teprve kongresoví diváci? To nejsou diváci, ale fanoušci. Ti jednání nesledují, ale žijí jím, nestačí jim zatleskat, oni v hledišti tančí, mávají transparenty a skandují jako na basketbalu, nestačí jim zapískat nebo zabučet, to je možná dobré pro operu, ale ne pro politické klání. Tady se vášnivě nadává, řve a gestikuluje, vypadá to, že politik, který takové reakce publika právě způsobil, nemůže dožít rána, protože bude rozvášněným davem zmasakrován. Ale - kupodivu, stejný politik dává novináři rozhovor před východem ze sálu a titíž diváci, kteří měli ještě před chvílí při jeho projevu oči podlité krví, dělají do kamery opičky a "véčka".

Vášeň se pochopitelně projevuje i na silnicích. Červená na semaforu není signálem k zastavení, ale maximálně ke zvýšené opatrnosti. Když už auta opravdu zastaví, mezi nimi se jak stovky hadů začnou proplétat motorky a skútry ve snaze prodrat se co nejvíc dopředu. Motocyklista, kterému se takto podaří stojící kolonou prokličkovat úplně dopředu, se rozhlédne po okolních semaforech, zda někde poblíž právě nesvítí zelená. Není už tolik důležité, jestli zelené světlo svítí autům nebo chodcům. Svítí-li, jede tam. Jde-li o zelenou výhradně pro chodce, motocyklista tedy vjede na chodník mezi chodce a podobně jako mezi auty se proplétá chvíli mezi nimi. Kupodivu, nikdo mu nelaje nikdo nehrozí, všichni jdou klidně dál, jako by nic, nepanikaří, záměrně nepřekážejí ani hystericky neuskakují. Prostě jdou dál svou cestou a on se nějak vyhne. Někdy je jedinou cestou, která právě není zatarasena nějaká jednosměrka (samozřejmě v protisměru). Ani to není pro zkušeného skútristu problém. A nejsou to jen nějací výstřední muži v černém, málokdo ze zdejších motorkářů vypadá jako Peter Fonda nebo rozevlátý Nicholsonovic Jack. Jsou to většinou usedlí úředníci v obleku a kravatě s helmou na hlavě (někdy). Jsou to mladé studentky v krátké sukni a s kabelkou přes rameno. Jsou to staří pohublí dědové, kteří jezdí na modelech z období vojenské diktatury. Policisté je nestavějí. Zdá se, že nestavějí nikoho. Když se jede, je vše v pořádku a nikdo tedy není vinen.

Sobotní večer. Athéňané vyrážejí za zábavou, zatímco já se právě vrátil z celodenního putování pozoruhodnou metropolí. Ze spodu sem do výšin zaznívají klaksony automobilů a houkačky sanitek, v hotelovém pokoji je zatuchlý klid. Padám do měkkého lůžka a nějakou dobu ležím bez hnutí a nechám sebou proudit zážitky z celého neobyčejného dne. Pak - stále vleže - beru do ruky dálkové ovládání hotelového televizoru. Vždy, když jsem někde v zahraničí v hotelu vybaveném televizí, snažím se najít kanál (jak příhodné slovo!), který by mi mohl v mé samotě být nevnucujícím se společníkem. Tedy - chci-li takového kámoše do nepohody najít, surfuji po programech, většinou se u každého z nich zdržím tak 2 vteřiny a pak přejdu na další. Program mne tedy musí během dvou vteřin nějak zaujmout, abych načal vteřinu třetí.

Cvaknu další kanál a vidím na obrazovce, jak ruce nějaké šikovné hospodyňky odstraňují ze skleněného pekáče pěkně propečené kopečky masa a do pekáče na tu mastnou vypečenou šťávu sypou bílý prášek. Rozhodující třetí vteřina uplynula. Znám to. Teď to totiž přijde! Teleshopping se zázračným odmašťovacím práškem. To jsem zvědav, jak podobné reklamy fungují v Řecku. Zájem o program byl definitivně vzbuzen. No, mohu-li soudit, prášek moc zázračně nevypadá. Ruce TV vypravěčky se sice horečně snaží přimět ho k nějaké akci, zuřivě ho vmíchávají do mastnoty, ale místo aby se vše mastné vsáklo do zázračného prášku, přeskočilo okraje pekáče a samo se zahodilo do koše, to vše za pár Euro za jedno balení, za které dostanete dvě, i když druhé nechcete, intenzivním mícháním vzniká nevábně vyhlížející hnědá břečka. Možná jsem jen špatně pochopil obsah reklamy. Tohle nejspíš byl teprve běžný čistící prostředek, ten zázračný ještě čeká v zákulisí, aby naskočil do světel reflektorů a pak teprve vyniklo to srovnání: Vedle hnědavé břečky čisťounký průhledný pekáček, po kterém když přejedete pružným ženským prstem, drnčí.

Ale nakonec je vše jinak: Ruce se přestávají věnovat břečce v pekáči a krájejí původní pečínku, tenké plátky masa aranžují na talíř, přidávají - světe zboř se, dívám se opravdu na řeckou televizi? - něco jako zelí, to celé zalévají pekáčovou hnědí. Vedle kladou jeden,…dva,…tři,…čtyři knedlíky!!! Opravdové knedlo - vepřo - zelo! A ten zázračný prášek byla obyčejná mouka. Začíná řecký televizní pořad o české kuchyni a o Praze! To jsou věci!!! Na půl hodiny nemají ostatní programy šanci, dozvídám se o mytické chvíli založení Karlova mostu, nahlížím do Zlaté uličky na Hradě (kdy jsem tam vlastně byl naposledy?), průvodce do ní volně vchází a k tomu zpívá živá Helenka Vondráčková. Čeho se tu ještě dočkám?! Ještě typický guláš připravovaný českým kulinářským expertem a jeho glosy v češtině překládané pohlednou tlumočnicí do řečtiny, ochutnat (MMMMMHHHM!!!) projet se po Vltavě na lodičce, záběr na Hradčany a hned poté rychlé rozloučení; příště se setkáme za týden touto dobou a povíme si něco o kulinářských specialitách Singapuru. Následují titulky a pak teprve reklama na opravdový čistící prášek.

Doufám, že zítra na trati z Marathonu nedostanu na frak tolik, jako dostal v reklamě naloženo běžný čistící prášek od toho zázračného.