Adventní haiku

Mám rád adventní čas. Jak jsem to nikdy dříve nedělal a v dodržování tradic jsem byl rebelsky vlažný, v posledních létech nečekaně sám sobě pravidelně dopřávám voňavý adventní věnec a teplé mihotavé světlo jeho zapálené svíčky mi dělá společnost za dlouhých večerů - byť notně pokrácených pozdním příchodem z práce. Sebemenší drobnost v takovém světle dokáže rozpohybovat na rozlehlých bílých stěnách velkolepé představení stínového divadla. Ze světla se tak rodí pohyb a advent je přece právě očekáváním svátku zrození.

Když v takovém osvětlení proti plameni svíčky vyřknete několik slabik haiku, přeběhnou po stěně tetelivě i jejich stíny, které - když je nezachytí notová osnova pavučiny v koutě pokoje - vyběhnou velkým oknem do zamlžené naoranžovělé noci. Ukážu jim správný směr a popřeju šťastnou dlouhou cestu, i když věřím, že trefí i bez mé rady.

Adventní haiku

V milosti hříchu

s Nadějí objímám se

při světle svíčky.

Cesta do pravěku: Na oplátku za slabičné tóny adventního haiku, které jsem tímto článkem vypravil na daleký výlet mrazivou nocí, se v dnešní cestě do pravěku pokusím zprostředkovat vám zcela jiné tóny: Stává se vám, že se vám znenadání vybaví nějaká stará písnička, kterou už jste léta neslyšeli, pěkně v plné kráse a se všemi podrobnostmi a že pak nevíte, jak se popěvku zbavit? Pak by vás mohl zaujmout čtyři a půl roku starý článek O písničkách pro každý den.

Mimochodem - mou úplně poslední písničku, kterou slýchám v posledních měsících a létech každý den, musel zkomponovat nějaký opravdu dobrý "hitmaker", protože mi na pozadí běžného života a velmi často v jeho výsostném popředí běží skoro nepřetržitě, aniž by se mi byť jen trošičku omrzela, a její tóny mi pořád znějí obzvlášť libozvučně :-).