Stránky

pondělí 25. února 2013

Sněžné koleje do Nekonečna

Pozn.: Dnes jsem byl po dlouhé době docela vděčný za Téma týdne "Nekonečno". Pěkně s ním ladí včerejší fotka, kterou jsem vám dnes chtěl stejně ukázat, a trochu i moje osobní téma uplynulého víkendu, kdy jsem hodně uvažoval o tom, co je konečné a co nekonečné, co je v lidském životě napořád a co je jen přechodné a pomíjející. A dospěl jsem k závěru, že pomíjivost v důležitých věcech není nic pro mě, protože jsem přesvědčeným fandou nekonečna. Pomíjivost rád ponechám tomu, co nekonečna není hodno - nemocem a jiným potvornostem.

Máte rádi Nekonečno? Já určitě ano, je mi na něm sympatické, že se v něm běžně dějí věci, které se v normálním konečném světě udít nemůžou. Zcela bezděčně tam splývají rovnoběžky, které jinak jen tiše a pokorně sledují jedna druhou ze stále stejné vzdálenosti bez možnosti se přiblížit, dotknout, splynout touhou v jedno tělo. Kdyby po sobě sebevíc toužily, v konečnu se jim to prostě nepodaří, tak necitelné jsou matematické zákony. Rovnoběžkám tak nezbývá nic jiného, než si koupit jízdenku do Nekonečna a doufat. Jen malé varování - je to tam zatracená dálka a i legendární šinkansen tam jede pěkně dlouho, měsíce i roky.
 

neděle 24. února 2013

Nedělní miniglosy č.209

Římský starosta přivítal s nadšením myšlenku redakce Nedělních miniglos z minulého týdne, aby se Václav Klaus ucházel o místo papeže: "Jménem římského lidu prohlašuji, že bychom byli nesmírně šťastni, kdyby k tomu došlo, protože by pak byla šance, že by mohl Řím znovu po skoro dvou tisíciletích přivítat ve svých zdech jako upomínku na dobu své největší slávy a prosperity babičku Lívii."
-----------------------
Přesně po patnácti letech od triumfu na olympiádě v Naganu odňal Mezinárodní olympijský výbor českým hokejistům zlaté medaile. Důvodem je skutečnost, že se za celých 15 let nepodařilo ani jednoho z hráčů vítězného týmu usvědčit z dopingu, což je podle dopingových komisařů mimořádně podezřelé.
 

sobota 23. února 2013

O nejlepším století

Kdybych měl tu možnost, opravdu rád bych si pocestoval staletími. Takový malý kapesní stroječek času by se někdy šiknul, zvlášť když člověk udělá nějakou botku, kterou by nejradši vzal zpátky, nebo - a to je ještě většinou mnohem horší - prošvihne něco, co prošvihnout neměl, a bez stroječku přitom fatální nedodělek nejde napravit. Myslím si ostatně, že jednou budou takové stroječky času plně integrovány s mobilním telefonem, takže se bude běžně jezdit na víkend projít se po Octaviánově Římě nebo přivítat jménem spokojených potomků chlebem a solí praotce Čecha na Řípu. Jenže - jak občas říkám - ze všech těch časoprostorových poznávacích zájezdů se stejně budu rád vracet do "svého" 21. století, minimálně tedy když budu muset jít k zubaři. V takový pohnutý okamžik člověk nejlépe docení, jaký luxus mu naše století skýtá.

Tématem tohoto týdne jsou Problémy 21.století. Je zajímavé, že když se mluví o 21. století nebo vůbec o "současné době", často to bývá v souvislosti s problémy. Jako kdyby dnešní doba byla vypráskanější než ta dřívější či dávná, jako kdyby lidé byli horší, jako kdyby se vše postupem času jen zhoršovalo. Nemohu soudit z vlastních zkušeností: Nezažil jsem krásnou panenskou přírodu majestátních pralesů 15. století, ale umím si dobře představit, že při bloudění v takovém pralese jste občas mohli narazit na necvičeného medvěda, na snadno přehlédnutelného mikroorganického původce dýmějového moru nebo na rozčileného husitského bojovníka s roztočeným řemdihem. Možná je to podivné, ale oproti takovým příležitostem dávám přednost neromantické možnosti mačkat se v přeplněném metru, kde se husita nemůže pořádně rozmáchnout.
 

čtvrtek 21. února 2013

Štěpánka Šimlová - Jdi a nestřílej

Byli jste někdy v Barmě? Sice až k vám z Dobřichovic nedohlédnu, ale řekl bych, že vás asi teď moc souhlasně nekýve. A pokud se někdo hlásí, skoro bych si vsadil, že se nepromenoval ve výbušných oblastech, kde se už zpropadeně dlouho válčí. Výtvarnice Štěpánka Šimlová v oblastech, do kterých se běžní turisté nemají šanci dostat, pobývala několikrát v letech 2010 a 2011. Kromě materiálu k dokumentárnímu filmu Umění přežít nejdelší válku na světě, si přivezla i mnoho různorodých zážitků, které se nemohly neodrazit v její tvorbě. Výstava Jdi a nestřílej, která se koná v Národní galerii, konkrétně v 5.patře Veletržního paláce v Praze, je právě tvůrčí reflexí a vizualizací barmských zkušeností a zážitků.

Musím říct, že před včerejší vernisáží jsem si neuměl dobře představit, co mě na výstavě čeká. Tím spíš, že nejsem žádným fajnšmekrem v oblasti moderního výtvarného umění a o svých vlastních výtvarných (ne)dovednostech jsem na blogu už několikrát psal. Věděl jsem ale, že nezanedbatelnou úlohu na výstavě mají hrát i fotografie a bylo mi celkem jasné, že obyčejné fotky to nejpíš nebudou. Ostatně autorka je známá tím, že její instalace dokážou nápaditě kombinovat různé formy vizuálního vyjádření. No a k něčemu takovému úžasný prostor Veletržního paláce vysloveně vybízí.
 

neděle 17. února 2013

Nedělní miniglosy č.208

Vůbec první slůně v historii se narodilo v pražské zoologické zahradě. Podle informací z ředitelství ZOO vyberou slůněti jméno přímo návštěvníci zahrady. Na veřejnost ovšem proniklo, že ošetřovatelé zatím říkají slůněti neoficiálně Bimbo, proti čemuž oficiálně protestovala kancelář Miloše Zemana.
-----------------------
Novým předsedou Věcí veřejných se stal podle očekávání Vít Bárta, dřívější faktický lídr této strany a ministr dopravy, který byl ale posléze souzen pro podezření z podplácení. Zatímco Vítu Bártovi byla čest navrácena změnou původního soudního rozhodnutí, odstupujícímu Radku Johnovi vrátilo čest hlasování delegátů, kteří ho oficiálně prohlásili čestným předsedou strany.
 

sobota 16. února 2013

O mém prvním a posledním komiksu

Protože dost dobře nemůžu psát o tom, na co právě teď ustavičně myslím a čím v posledních dnech a týdnech aspoň v duchu žiju, přišlo mi téma týdne Vzpomínky docela vhod. No a protože jsme ve světě blogu, kde se mnohé odvozuje (nebo, myslím, by alespoň mělo) od tvůrčí činnosti nebo aspoň od pokusů o ni, zkusil jsem si vzpomenout na svůj první vědomý tvůrčí počin. Nemyslím tím teď situaci, kdy dítě dostane poprvé do ruky pastelku a hrdí rodiče se pokoušejí ze spleti zachmoucaných čar vyvěštit, zda jde o buvola, kterého před chvílí společně obdivovali v zoologické zahradě, nebo jde spíš o portrét babičky; každopádně jsou ale ochotni světu hrdě zvěstovat, že se nepochybně narodil nový Salvátor Dalí. Chtěl jsem si vzpomenout na to, kdy poprvé jsem se odhodlal položit před sebe prázdný papír a intuitivně napodobit svým cíleným dětským úsilím zázrak stvoření.

Původně mě napadla moje snaha napsat pokračování mé v dětství nejoblíbenější knížky, sci-fi Signály z vesmíru od Vladimíra Babuly. Knížku jsem tehdy přečetl několikrát a domníval jsem se, že na jejím konci zůstalo mnoho nedopovězeného, co si o pokračování vysloveně říká. Nelenil jsem tedy a připsal jsem do tenkého sešitku rukou dalších dvacet stran, po kterých aspoň část děje dopadla podle mých představ. Byl jsem ze svého činu nadšený a snažil jsem se lidi kolem sebe přesvědčit, že budou-li si chtít knihu přečíst, bez mého dodatku to prakticky nemá smysl. Dovedete si proto představit, jak mě otrávilo, když jsem zjistil, že asi dvousetstránkové zmatečné pokračování pod názvem Planeta tří sluncí napsal kdysi sám autor, který se ovšem od mé skvěle vymyšlené a vytýčené dějové linky trestuhodně odchýlil.
 

středa 13. února 2013

Vzpomínky na kouzelné Kjóto

Někdy se zajímavě sejdou a navzájem podpoří velmi různorodé věci. Posuďte sami:

1. Zrovna včera večer jsem náhodou viděl v televizi dokumentární film o Kjótu a nadšeně jsem sledoval místa, která jsem skoro všechna před necelým půldruhým rokem viděl na vlastní oči (a zdejší čtenáři tak trochu se mnou :-))

2. Jen pár hodin před shlédnutím dokumentu jsem si po dlouhé době trochu uklízel svůj pracovní stůl, jehož (pro mne) nejdůležitější součástí je právě jedna fotka z oblasti Kjóta, která se mi už velmi dlouho a spolehlivě stará o přísun insiprace.

3. Před pár týdny jsem si jako mírně povánoční dárek nadělil nový notebook, na který postupně přesouvám svou soukromou obsáhlou "fotogalerii" včetně asi tří tisíc fotek z putování Japonskem.

úterý 12. února 2013

Haiku do nepohody

Je to zvláštní. Někdy se obloha zatáhne natolik odpudivě a na tak dlouhou dobu, že člověku chybí jen málo k tomu, aby uvěřil, že žádné slunce není. Těžko věřit, že bez něj by ani ta černá a nízká a nesympatická mračna nebyla vidět, takže vlastně existence děsných nacucaných příšer na obloze je nepřímým důkazem toho, že slunce na nás nezanevřelo, ale jen odpočívá, lehce se občerstvuje, prostě nabírá za oponou síly a čeká na pokyn od nebeského inspicienta, že má zase vstoupit na scénu: "Připraví se Slunce, připraví se Slunce, tfuj, tfuj, tfuj, to jen tak pro štěstí!" A Slunce vstoupí před své diváky v plné nádheře jako pravá hvězda souboru, takže hned v tentýž okamžik jsou šedivá mračna odsunuta mimo zorné pole a zapomenuta. Jak by mohly ve své šedavé stísněnosti konkurovat erupcím živého světla? Ten okamžik přijde stejně neodvratně, jako že po letech hubených přijdou léta hojnosti, že po dlouhých dnech smutku se objeví na tváři úsměv, že po dnech bolesti a obav přijde úleva a uklidnění. Co nám zbývá jiného, než čekat, až ten okamžik přijde, občas zkusit na Slunce ťuknout, jestli náhodou neusnulo (byť je na dveřích velký červený nápis NEKLEPAT!!!) a občas poprosit inspicienta, zda by nešlo scénu slunečního nástupu maličko urychlit :-).


Haiku do nepohody

Navzdory bouřím

deštníkem plným strachu

dotknem se slunce.

neděle 10. února 2013

Nedělní miniglosy č.207

Spolu se změnou prezidenta by se podle našich informací měl změnit i nápis na prezidentské standartě: "Jednání se Slovenskou televizí o odkoupení práv na nový slogan je v plném proudu," potvrdil nám hladní kancléř. "Je logické, že po drtivé porážce ve druhém kole voleb by bylo pošetilé trvat na tradičním nápisu "Pravda vítězí". Využijeme proto záliby Miloše Zemana v bonmotech a na prezidentskou standartu umístíme pravdivější a optimističtější heslo "Vtipnější vyhrává".
-----------------------
Ve finále mistrovství České republiky ve focení se s významnými osobnostmi jednoznačně porazil doktor Jaroslav Barták Jiřinu Bohdalovou. Rozhodující pro vítězství byla fotografie Bartáka s papežem Janem Pavlem II., které rozhodčí přisoudili koeficient obtížnosti 5.7, zatímco fotografii Bohdalové s prezidentem Novotným pouze 5.3. Poražená finalistka byla samozřejmě z výsledku zklamaná a nijak neskrývala, že jde o chybu celého realizačního týmu včetně jejích hlavních politických poradců: "Kdyby Křemílek s Vochomůrkou nebyli zapřisáhlí ateisti, mohlo vše dopadnout úplně jinak!"
 

sobota 9. února 2013

Kim Ki-duk: 3 - iron

Filmy slavného korejského režiséra Kim Ki-duka jsou mimořádně různorodé. Někdy drsné, někdy doslova šokující s obtížně snesitelnými scénami, ale vždy neobyčejné a působivé. Nevím proč, ale do shlédnutí filmu 3-iron se mi moc nechtělo, odkládal jsem to měsíce a roky. Znal jsem skoro nazpaměť krátké shrnutí děje, které bylo možné se dočíst novinách i na internetu. Co může být zajímavého na příběhu mladého muže, který se vloupává do bytů a domů, opuštěných tu na jedinou noc, jindy na dlouhou dobu? Možná to, že tento muž na rozdíl od většiny hrdinů standardních akčních filmů neloupí, ale na jednu noc se v bytě zabydlí: Vykoupe se, uvaří si, vyfotí se s rodinnými obrázky na stěnách, vyspí se, a za odměnu opraví rozbité věci nebo vypere, aby na své motorce jel zase dál a našel si další opuštěný domov. Vše probíhá hladce, dokud v jednom luxusním a na pohled prázdném domě nepotká tichou nešťastnou ženu. Začíná úžasný filmový příběh, nádherná obrazová a láskyplná romance, ve které občas promluví jen vedlejší postavy. Čím méně slov, tím více působí každý pečlivě komponovaný záběr, ve kterém vše má své místo, svůj - byť někdy trochu chaotický - řád, svůj význam.
 

středa 6. února 2013

O amerických nanorukavicích

Minulý týden jsem se rozhodl, že konečně něco udělám s připravenými zvětšeninami pro červnovou fotovýstavu a začnu trochu přemýšlet o tom, jaké by fotky měly mít pořadí a jaký by měly nést (pokud vůbec nějaký) příběh. Každou fotku si v klidu prohlédnu, říkám si, zamyslím se, jestli má na výstavě své místo anebo půjde "od válu", protože zatím zvětšeniny (pozor, neplést se zvetšeninami) pouze nečinně ležely v koutě a spaly spánkem medvědím. Vykasal jsem si rukávy a nabuzen na nastávající činnost jako pavlovský pes, odkryl jsem štos velkoformátových papírových plátů a zjistil jsem očekávatelnou skutečnost: Houstone, máme problém!

Manipulace s pohlednicovým formátem fotografií není moc komplikovaná, při troše dobré vůle člověk může brát fotky mezi dva prsty, takže nehamtá v ploše fotek a nenechává na jejich sametovém povrchu dobře patrné daktyloskopické stopy, které by možná Hercula Poirota přiměly zajásat, ale na fotkách vypadají tak, jako byste při prohlížení fotek stejnýma rukama rozebírali uzenáče. Ano, malou pohlednici můžete vzít dvěma prsty, ale se zvětšeninou velikosti 50 x 70 cm to jde nepoměrně hůř. Když jsem si přes všechna hygienická i bezpečnostní opatření jednu fotku nevratně poničil, bylo mi to jasné: Bez vhodných rukavic se neobejdu. Ale co jsou to vhodné rukavice pro jemnou práci s fotkami? Jsou to snad moje zimní huňaté palčáky? Jsou to gumové rukavice používané (velmi, velmi střídmě) na úklid domácnosti? Nebo jsou to rukavice hokejové, který mi zbyly z dětství po snu umět hrát jako Ivan Hlinka? Kdepak, nedá se nic dělat, jindy osvědčená varianta "co dům dal" tentokrát selhala. Je potřeba sehnat rukavice z tenké jemné látky, která nijak neruší zbytky jemné motoriky, a přesto dobře chrání proti "uzenáčství". Slyšel jsem, že podobné rukavice mají v prodejnách pracovních oděvů a taky v lékárnách. Vyrazil jsem tedy do Prahy.
 

neděle 3. února 2013

Nedělní miniglosy č.206

Hned po skončení první přímé prezidentské volby začala široká diskuse o reálných pravomocech takto zvoleného prezidenta. Prozatím sněmovna váhá, jestli má souhlasit s pravomocí prezidenta odmítnout vlastní ochranku. Miloš Zeman o takovou pravomoc velmi stojí a je ochotný se kvůli tomu vzdát i tradičního významného prezidentského práva vybrat barvu každého šestého kladeného věnce.
-----------------------
Podle dlouhodobé nálady ve společnosti, která se od přelomu tisíciletí odráží i v obsazování nejvyššího postu ve státě, se makléři specializované Květinové burzy domnívají, že v České republice bude i nadále nejoblíbenější jarní květinou narcis.
 

sobota 2. února 2013

Červen s Čerfem? Díl 3. Obrazy ze zásvětlí

Jak už jsem avizoval na konci listopadu, během června se ve velkém sále zámku v Dobřichovicích uskuteční výstava fotografií, na kterou bych vás všechny rád pozval. Budete mít totiž možnost vidět "naživo" fotografie, které pravidelní návštěvníci těchto stránek již znají, protože většinu z nich jsem na blogu v letech 2010 až 2012 průběžně zvěřejňoval. A přiznávám, že i dobrá odezva ze strany vás, čtenářů, mě povzbudila k tomu, abych se začal pídit po možnosti někde pár svých fotek vystavit. Že z toho ale někdy bude samostatná výstava v tak vlídném prostředí, jakým je dobřichovický zámek, to jsem opravdu netušil a je to pro mě velké překvapení a radost.

Výstava bude přístupná během celého června a uskuteční se ve velkém sále zámku v Dobřichovicích. Dobřichovice jsou kousek (asi půlhodinku vlakem) od Prahy na železnici směrem na Beroun a Plzeň. Zámek patří řádu křížovníků a v některých informačních materiálech se píše, že je veřejnosti nepřístupný, což je trochu zavádějící informace, protože minimálně je přístupný právě výstavní sál a taky velmi pěkná zámecká restaurace :-).
 

pátek 1. února 2013

Modlitba


Nevidím barvy vitráží,
jen šedou duhu kolem ticha.
Necítím kadidlo,
jen vůni ozvěny tvých kroků.
Je to už pokora
anebo ještě pýcha?

Do mechu dlažby poklekám
a skláním svoji tvrdou hlavu
před věčným světlem
zhaslých myšlenek.
Od mého Pána
pro svou paní
věřím, že vyprosím si lék.

Poslouchám v tichu zvířeném
v podání mistra varhaníka
variace na tvůj smích i pláč.

Prosím
a přemýšlím,
co jsem zač.