Sněžné koleje do Nekonečna

Pozn.: Dnes jsem byl po dlouhé době docela vděčný za Téma týdne "Nekonečno". Pěkně s ním ladí včerejší fotka, kterou jsem vám dnes chtěl stejně ukázat, a trochu i moje osobní téma uplynulého víkendu, kdy jsem hodně uvažoval o tom, co je konečné a co nekonečné, co je v lidském životě napořád a co je jen přechodné a pomíjející. A dospěl jsem k závěru, že pomíjivost v důležitých věcech není nic pro mě, protože jsem přesvědčeným fandou nekonečna. Pomíjivost rád ponechám tomu, co nekonečna není hodno - nemocem a jiným potvornostem.

Máte rádi Nekonečno? Já určitě ano, je mi na něm sympatické, že se v něm běžně dějí věci, které se v normálním konečném světě udít nemůžou. Zcela bezděčně tam splývají rovnoběžky, které jinak jen tiše a pokorně sledují jedna druhou ze stále stejné vzdálenosti bez možnosti se přiblížit, dotknout, splynout touhou v jedno tělo. Kdyby po sobě sebevíc toužily, v konečnu se jim to prostě nepodaří, tak necitelné jsou matematické zákony. Rovnoběžkám tak nezbývá nic jiného, než si koupit jízdenku do Nekonečna a doufat. Jen malé varování - je to tam zatracená dálka a i legendární šinkansen tam jede pěkně dlouho, měsíce i roky.

 

Taky - přiznejme si - to není úplně zadarmo. Jízdenka do Nekonečna je pekelně drahá. Snad teď, co se rozkřiklo, že se v Nekonečnu dá dělit nulou, zájemců výrazně přibylo, a ceny by tak mohly jít konečně dolů, protože nuly z celého světa touží podniknout v Nekonečnu to, co je jim v běžném konečném životě odpíráno. Jaká rozkoš, vykonat něco tak nedostupného! Na rozdíl od jedniček, které běžně žijí pěkný sice, ale nudně vyrovnaný život, ve kterém se dají dělat bez rizika všechny početní operace, nulám musí zřídka dosažitelný fascinující zážitek dělení sebou samými vynahradit neustálé ústrky prožívané v nemilosrdném konečném světě své nekonečné zanedbatelnosti.

Není tedy divu, že občas rovnoběžky i nuly mocně zatouží po Nekonečnu, rozpálí se svojí touhou nad povolené meze a přidá-li se k tomu ještě cestovní horečka, má bezpečnostní systém moudré Přírody co dělat, aby na poslední chvíli před vznikem požáru stihl zapnout plošné automatické chlazení. Je zřejmé, že automatem spuštěné sněhové závaly rozdychtěným rovnoběžkám ani nulám moc nevoní, ale důležité je, že nebezpečí je zažehnáno. Jak by k tomu přišly všechny jedničky, různoběžky, osmičky (ano, i ty ležaté) nebo třeba trojky?

Myslím, že ať už je každý z nás jakékoli číslo, na té skutečné cestě do Nekonečna jsme nejspíš svým způsobem všichni. Což je vlastně podle ekonomických učebnic fajn, protože ceny jízdenek tak půjdou dolů, stále víc a víc :-).

Včerejší a předvčerejší sněhový příděl pěkně zchladil jak mne, tak i koleje na dobřichovickém nádraží. Maličko jsem čerstvému sněhu na fotce ubral na jeho přirozené bělostnosti, aby lépe vynikly jiskřivým světlem upozaděné stíny. Co myslíte, které rovnoběžky a ve kterých místech se vlastně mohou doopravdy setkat?