Vzpomínky na kouzelné Kjóto

Někdy se zajímavě sejdou a navzájem podpoří velmi různorodé věci. Posuďte sami:

1. Zrovna včera večer jsem náhodou viděl v televizi dokumentární film o Kjótu a nadšeně jsem sledoval místa, která jsem skoro všechna před necelým půldruhým rokem viděl na vlastní oči (a zdejší čtenáři tak trochu se mnou :-))

2. Jen pár hodin před shlédnutím dokumentu jsem si po dlouhé době trochu uklízel svůj pracovní stůl, jehož (pro mne) nejdůležitější součástí je právě jedna fotka z oblasti Kjóta, která se mi už velmi dlouho a spolehlivě stará o přísun insiprace.

3. Před pár týdny jsem si jako mírně povánoční dárek nadělil nový notebook, na který postupně přesouvám svou soukromou obsáhlou "fotogalerii" včetně asi tří tisíc fotek z putování Japonskem.

4. Zjistil jsem, že jako Téma týdne bylo tentokrát vybráno téma Vzpomínky.

5. Dnes jsem kvůli menším zdravotním problémům musel zůstat doma a měl jsem tedy na rozdíl od běžného pracovního dne čas připravit článek už za denního světla.

No řekněte: Může z této báječné konjunkce jednotlivostí vyjít něco jiného, než vzpomínkový fotočlánek s několika dalšími fotografiemi z bohatého "japonského" archívu? Tak tedy pozor, malá vzpomínková fotoexkurze do podzimně vyhřátého kouzelného Kjóta právě začíná!

Pozn.: Ti, co již mají mou kompletní "elektronickou knížku" japonských reportáží V kůži Čekodžina, budou některé z dnes uveřejněných fotografií znát, snad mi tuhle duplicitu odpustí. Těm, co knížku ještě nemají, a chtěli by si ji přečíst, ji rád zdarma zašlu v podobě pdf souboru, když mi o svém zájmu dají vědět na mou e-mailovou adresu pvapenik@centrum.cz.

Milovníci moderní architektury si přijdou na své při podrobnější prohlídce budovy kjótského nádraží. Je až neuvěřitelné, jaké různé průhledy, nápadité zrcadlení i podivuhodná zákoutí jsou v této multifunkční budově k vidění. Ano, odíždějí odtud vlaky, ale je tu i spousta obchodů a restaurací, pořádají se tu koncerty, světelná představení, a hlavně - na to, kolik tudy stále prochází lidí, je tu nečekaně "vzdušno".

 

Japonci jsou na rozdíl od našince neuvěřitelně spořádaní. Na vlaky i na autobusy, ale dokonce i na taxíky čekají srovnáni do zástupů, kterým snad jen nepřejníci mohou říkat fronty :-). Na snímku je zatím velmi krátká frontička na místní autobus.

 

Vstup do objektu císařského paláce není úplně jednoduchý, musíte si podat zvláštní žádost, která - nebude-li se na vás úředníkům něco líbit - nemusí být vyslyšena. Teprve potom se můžete na určenou hodinu dostavit ke vstupu do obrovského ohrazeného areálu v centru města. A to - považte - tu císař fyzicky není přítomen. Co se asi teprve musí dít, když je tu osobně?

 

Rozlehlé zahrady císařského paláce jsou potěchou pro oko a ve vedrech končícího léta i pro celý organismus. Na snímku je tradiční vyklenutý můstek překonávající jednu z četných vodních ploch.

 

Zlatý pavilón Kinkakudži stojí v západní části Kjóta. Vůbec kolem celého Kjóta je věnec zelených vršků, na jejichž svazích a pod nimi jsou vystavěny stovky chrámů. Tahle budova patří k nejznámějším a pro mě je to z mnoha důvodů záležitost doslova srdeční. Prostě něco, o čem víte, že to ve svém životě uvidíte na vlastní oči, i když se místo nachází na druhé straně zeměkoule. A když ne v tomhle životě, tak jistojistě v některém z těch příštích.

 

Kupodivu, zblízka se mi už Zlatý pavilón tolik nelíbil, protože lépe vynikne jeho příliš oslnivé zlacení. Při pohledu z dálky, zvlášť v měkkém podvečerním slunci, převažuje spíš zlatožlutá barva, která spolu s odrazem v jezeře dovede rozdrnčet duše všech tradičních i dosud utajených romantiků :-).

 

V uličkách vedoucích z pulzujícího města k chrámům (nebo naopak?) je možné narazit na řadu lidí v tradičním oblečení. Má to svoje neobyčejné kouzlo, i když někdy to musí být docela ozlomkrk balancovat na tradičních vysokých dřevácích. Ale už jen pár schůdků a budeme na hlavní turistické třídě...

 

...která s sebu přináší možnost seznámit se se spoustou lidí z celého světa, ale hlavně ze všech koutů Japonska. Je libo fotečku?

 

Chrám Ginkakudži - pro změnu Stříbrný pavilón - se již téměř dotýká předměstí Kjóta. Přesto jde o velmi klidné místo vhodné k meditacím, ne nadarmo sem vede tzv. Stezka filosofů. Pavilónek svůj původně zamýšlený stříbrný kabát nakonec nedostal, ale nejspíš je to z architektonického pohledu dobře. A jméno, to už mu zůstalo :-).

 

Večer se v Kjótu zaplní uličky vnitřního města a z břehů řeky Kamo se stane nefalšovaná promenáda. Okolní restaurace a kluby mají své rozsvícené terasy otevřené směrem k nábřeží, kterému dávají zvláštní a moc příemnou atfosféru.

 

Zvířecí hlídač dozírá na turisty i na věřící vstupující do oranžových tunelů tvořených branami torii na několik kilometrů dlouhých cestách svatyně Fušimi Inari kousek od Kjóta. Chcete si taky nechat postavit podobnou bránu? Je to sice docela drahá záležitost, ale jistě vám to přinese štěstí. proto se to ostatně také dělá. Vlastní bránu jsem si nekoupil; pro sebe si žádné extra štěstí nepřeju a jsem úplně spokojený s tím, které mám. Až ale do Japonska pojedu příště (a já věřím, že se mi to ještě jednou podaří), symbolickou branku pro štěstí si jistě koupím aspoň pro ty, na jejichž štěstí mi záleží, protože se čím dál víc ukazuje, že bez toho se stejně to moje vlastní štěstí neobejde :-).

 

Dnešní poslední fotka je opět z císařského parku v centru Kjóta. Vrátili jsme se tak aspoň ve vzpomínkách z dlouhé okružní cesty po některých z mnoha zajímavostí a krás nádherného místa, bývalého hlavního města pozoruhodné ostrovní říše. Tak si na nějakou dobu v klidu a ve stínu zahrady odpočiňme, než se zase vypravíme na toulky japonským fotoarchívem. No a kdo bude chtít, může si výlet prodloužit zmíněnou "e-knížkou" nebo reportážemi v rubrice Japonsko na vlastní oči, kam přidávám i tento článek :-).