Mám-li soudit podle obsahu svého e-mailu, svět je plný srdceryvných příběhů a možností k přivýdělku. No považte - nedojal by vás příběh čerstvě plnoleté Jane G., která přišla nešťastně o oba rodiče a teď k vám spíná přes obrazovku své internetové štíhlé ruce v prosbě o rytířskou pomoc, protože jste zjevně jako jediný na zeměkouli schopen se jí zastat v boji s úklady těch, co jí nepřejí, aby se dostala ke svému rodinnému bohatství? Pravda - bude napřed třeba poslat chudé dědičce něco peněz na různé poplatky, úplatky a záplatky, aby se k poctivě vydělanému pokladu dostala, ale co je to proti obrovské sumě, kterou za tu malou službičku nakonec dostanete, a hlavně proti úžasnému pocitu, že jste princeznu nezklamali? Jen mrknutí oka proti věčnosti, kapka rosy proti Tichému oceánu. Srdce rytíře ve vás intenzivně buší: Chudák holka, sedí někde v africkém vyhnanství samotinká jen se svým zaprášeným notebookem, obklopena nepřejníky a krvežíznivými viry nemocí tak strašných, že by se jim byl schopen podívat zpříma do očí snad jedině náš stínový ministr zdravotnictví, a i on by možná musel přimhuřovat. Je to jen na vás; její budoucnost, štěstí a zbytky víry v dobro jsou jen ve vašich rukou!
Patnáct let života, víc než 2500 autorských článků a asi dvakrát tolik vlastních fotografií - to vše obsahuje můj žánrově velmi pestrý osobní blog. Jsem moc rád, že jste si sem přišli počíst, a věřím, že tu najdete něco, co vám udělá radost. Krásné dny přeje Petr/Čerf.
Stránky
▼
úterý 27. července 2010
neděle 25. července 2010
Nedělní miniglosy č.74
Podle očekávání potvrdila Vězeňská služba ČR, že neumožní nejmenovanému českému vězni účast na premiéře filmu Kájínek, natočeném na motivy vězňova případu. Místo populárního vězně se premiéry zúčastní alespoň Karel Gott. Z dalších pozvaných celebrit bohužel nepřijde vedoucí skupiny Olympic, který by se podle svého vyjádření jako Janda při promítání vedle českého slavíka necítil bezpečně.
-----------------------
V křimické zelné pěstitelské stanici byly vypěstovány první exempláře nové odrůdy zelí prozatím pěstovaného výhradně v Jižní Africe. Na počest pravlasti této zeleniny získala nová odrůda i pro český trh tradiční jihoafrický název vuvuzelí.
středa 21. července 2010
Patofobie
Jak onehdy pravil jeden moudrý opat,
pat na patofoby prý má špatný dopad.
A já dobře z šachu znám tu pravdu svatou:
Právě pat je mojí Achillovou patou.
Raději bych se vydal dobrovolně katu,
než partii skončit v depresivním patu.
Asi brzy budu vzorným patofobem
a pak smečka patů stane se mým hrobem.
I když se to nezdá, ještě hlouběji klesnu,
pat se totiž vkrádá do hororů ve snu:
Spatřím celebrity, jak je neznáte
přu se s Beethovenem (a s Devátou) o Páté.
Vzpomínám si dosud s hrůzou v očích matně,
jak jsme v tělocviku stávávali spatně,
a že zrovna na mne - nechci se v tom rýpat -
ze všech počítačů vyšel právě iPAT.
Když jsem z patů v splínu, zkoumám, která skoba
unesla by asi metrák patofoba.
Z deště pod okap však vedl by ten krok:
Na svou chvíli totiž číhá patolog!
Dobré zkušenosti nejsou bez ceny;
těším se, že osud jednou přece zmatu:
I když žiju život víceméně v patu,
občas z toho bývám spíše zmatený.
pondělí 19. července 2010
Infračervená labská vyhlídka
Dnes se vracím ještě ke svému krátkému výletu do oblasti Labských pískovců. Zatímco Tiské stěny jste měli možnost si prohlédnout ve speciálním fotočlánku již minulý týden ve standardním viditelném světle, místo, kde jsem těch pár dní celkem spokojeně bydlel, vám pro změnu ukážu zachycené v infračervené části spektra.
První na řadě je "infrafotka" hotelu Belveder, který sice patří oficiálně do obce jménem Labská Stráň, nicméně spíš už je součástí labského kaňonu, na jehož samotném okraji stojí - těsně vedle nejstarší vyhlídky na údolí Labe (byla upravena a využívána již od začátku 18.století). Zatímco shora od Labské Stráně je možné se sem dostat i koňmo, kolmo i autem, na druhou stranu do údolí odtud vede několik různě krkolomných pěších cest; jak jsem si vyzkoušel, všechny jsou s určitou dávkou opatrnosti schůdné.
neděle 18. července 2010
Nedělní miniglosy č.73
Překvapivě výrazně se v červnu a červenci zvýšily prodeje nosičů bývalému členu skupiny Beatles Paulu Mc Cartneymu, což se stalo poprvé od roku 1970, kdy se Beatles rozpadli. Experti tvrdí, že je to způsobeno náhlou popularitou chobotnice Paul, která správně předpověděla osm výsledků mistrovství světa ve fotbale. Této teorii odpovídají i nečekaně vysoké ceny dosažené v nedávné pařížské aukci děl Paula Gauguina, Paula Cézanna a Paula Klee a rostoucí zájem o básně Paula Eluarda a Paula Verlaina mezi českou sociálně demokratickou mládeží. Mc Cartney se pochopitelně snaží vliv sympatické chobotnice popřít a domnívá se, že větší zájem o nosiče je dán pouze rostoucí kvalitou jeho hudby. Ještě více celou věc zamlžilo vyjádření mluvčího Odborového svazu Šerpů, podle jehož mínění se zájem o nosiče v poslední době nijak zvlášť nezvýšil.
-----------------------
Všech 30 lahví šampaňského, které s největší pravděpodobností patřilo Ludvíku XVI. a které nalezli potápěči ve vraku lodi u finských břehů, bylo oficiálně zlikvidováno skupinou Evropské obchodní inspekce, protože lahve neměly na etiketě uvedené datum minimální trvanlivosti.
pátek 16. července 2010
O poradenských chobotnicích
Poslední dobou jsem dost nerozhodný. Nemohu se třeba rozhodnout, jestli mám jet na dovolenou vlakem nebo letět letadlem. Taky občas váhám, zda si k večeři dát kaviár se šampaňským nebo jáhlovou kaši s mlékem a strdím, jestli mám podle doporučení mnohých jít o víkendu raději do Prčic nebo do Háje (případně ještě dál) a jestli se před televizí rozčílit při fotbale nebo při zprávách z domova. A to ani nemluvím o tom, jaká neřešitelná dilemata někdy nastávají ve vztazích se ženami! Kdyby tak existovalo nějaké chytré udělátko, co bude umět správně rozhodnout za mne a co si vždycky bude vědět rady!
A najednou při čtení novin přišlo osvícení: Chobotnice Paul přece - jak papouškují všechna média se silně okurkovou příchutí - dokázala natipovat správně všech osm vybraných zápasů fotbalového mistrovství světa a vyhrané peníze věnovala na charitu, protože chobotnice je zvíře podle lidských měřítek kromobyčejně skromné, nepotřebuje peněz a vystačí si s celosvětovou slávou. To je ono: Potřebuji sehnat chobotnici! Ne ledajakou, protože ji nepotřebuji do octa, ale na věštění. Kdykoli budu mít dilema, udělám to přesně tak, jako to dělali s Paulem: Dám prostě chobotnici vybrat krmení ze dvou krabiček s různými obrázky a podle toho, kterou škatulku jasnovidný hlavonožec vybere, se rozhodnu. Jen musím dávat pozor, aby mi zvířátko moc neztloustlo, protože dilemat bude, jak se znám, dost.
středa 14. července 2010
Skalní město Tiské stěny
Jak jsem minulý týden slíbil, vracím se několika obrázky ke své páteční návštěvě Tiských stěn. Myslím, že skalní město, které vzniklo postupným zvětráváním pískovcové tabule během cca 90 mil.let, si pár fotek zaslouží, i když polední prudké slunce v horkém letním dni jistě nejsou optimální podmínky pro focení. Takže technická kvalita fotek nic moc, ale jiné k dispozici nemám.
Skalní útvary mají svá jména a přesnou identifikaci. Můžete tedy potkat třeba Lesní bránu, Jeskyni oblud, Švédský tábor, Sloní nohu i Kuří nožky, Žabí korunku i Tančícího medvěda, Cikánský tábor i Přimáčknutého krejčíka, Lodní příď i Kazatelnu, no a mne osobně vzhledem k mým již zmíněným zdejším vojenským zkušenostem zaujala mile dvojznačně pojmenovaná skála Sťatý major.
neděle 11. července 2010
Nedělní miniglosy č.72
Světoví státníci se stále častěji nechávají považovat za experty na sportovní problematiku. Vzhledem k vrcholícímu fotbalovému mistrovství světa byl proto mezi nimi proveden exkluzivní průzkum, jaký očekávají výsledek finálového zápasu mezi Nizozemskem a Španělskem. Tipy se rozdělily téměř spravedlivě mezi obě země, pouze bývalý prezident Bush favorizuje Spojené Státy a Fidel Castro se i nadále domnívá, že zvítězí světová revoluce.
-----------------------
V Praze začal dlouho očekávaný proces s deseti dosud odhalenými grónskými špióny, kteří během mnoha let splynuli s českým prostředím a snažili se ovlivňovat politiku našeho státu ve prospěch globálního oteplování. "Musíte nás pochopit," řekl nám jeden z obžalovaných Inuitů, který např. zcela splynul s typicky českým prostředím vietnamských trhovců. "Rádi bychom, aby z Grónska byla zase Zelená země jako kdysi, ale bez oteplování to nepůjde." Zatím se zkoumá, koho z našich politiků grónští nelegálové ponoukali ke znevažování boje proti globálnímu oteplování. Výsledky šetření by měly být zveřejněny standardní cestou zpřístupnění archívů někdy ke konci 21.století a také v nové knize Zelená, ne bílá planeta. Špióni budou pravděpodobně vyměněni za české špióny zadržené přibližně ve stejné době v hlavním městě Grónska, kteří se přímo na místě pokoušeli na počest Karla Gotta iniciovat změnu jména grónské metropole z tradičního názvu Nuuk zpět na Gotthaab.
O turistických pozdravech
Když jsem na pěším výletě, jsem zvyklý zdravit turisty v protisměru. Jednak si myslím, že lidi by se zdravit měli (a jsou mi celkem ukradená pravidla, kdo má zdravit první), jednak mě baví sledovat reakce, které jsou občas úžasné. Snažím se zdravit slyšitelně, s úsměvem, pěkně z očí do očí, aby bylo dotyčnému jasné, že zdravím právě jeho. Kupodivu - není-li toto vše dodrženo, hodně lidí se z pozdravu vyvlékne. Neslyšeli, pochopitelně, protože jsou právě zaujati fascinujícím druhem lišejníku na té vysoké skále vpravo. Nebo musí v panické hrůze ze zakopnutí právě hledět upřeně pod své nohy, aby se ubezpečili, že je tam stále ten hladký asfalt, jako tomu bylo poslední tři kilometry.
Je poměrně málo lidí, kteří oplatí můj pozdrav zcela přirozeně stejně usměvavou mincí (dost často to dělají lidé z Moravy). Naopak u většiny lidí pozoruji vyvedení z klidu, jako by byli při něčem přistiženi, vytrženi z rozjímání. Jejich pozdrav je překvapený, někdy má otazník: Dobrý den? Proč to říká? Co tím myslí? Někdy vídám ostražitost a podezřívavost. Jako by si takový člověk říkal: "To nebude jen tak samosebou, on nejspíš bude něco chtít a tohle je jen úvod." A často pak z protějšku cítím lehké zklamání, když nic nechci a normálně pokračuji v chůzi směrem k dalším pozdravům.
sobota 10. července 2010
O četařově kletbě
V oblasti Tisé jsem už kdysi byl. Nedosti na tom, dokonce jsem tu pobýval celý měsíc a to pobývání bylo dost intenzivní. Nikoli ovšem na dovolené, i když to bylo ve vrcholném létě - bylo to nedobrovolně a moje vzpomínky na to období nejsou nejlepší. Když jsem totiž studoval vysokou, ještě existovala tzv.vojenská katedra, kterou kluci museli absolvovat, když si chtěli zkrátit tehdy povinné dva roky vojny na povinný jeden rok. No a tohle "studium" se završovalo měsíčním závěrečným soustředěním, takže byl celý červenec odepsaný a celý srpen padl na lízání ran a na euforii z prostého faktu, že jsme to přežili, takže prázdniny příjemně uběhly. (Omlouvám se za tu exkurzi do období husitských válek, ale bez vysvětlení by asi bylo dost čtenářů úplně mimo, o čtenářkách nemluvě).
Během onoho měsíce, kdy jsme nesměli opustit vyhražený nevelký prostor tábora, se nám několik důstojníků úspěšně snažilo vytvořit tréninkovou vojnu v poctivém stylu padesátých let, který si pamatovali ještě z dob svého mládí: Čtyřicetilůžková "samotka", buzerace od rána do večera, různé podoby řízených provokací, služby, tresty, permanentní tlak - dnes by to mohla být celkem sledovaná reality show. Člověk si občas i rozšířil obzory - třeba já jsem tu poprvé v praxi okusil kouzelné turecké záchody (samozřejmě nejen jejich použití, ale i čištění).
pátek 9. července 2010
O místě, kde bych nechtěl žít
Je hodně míst na světě, kde bych chtěl žít - nebo aspoň to zkusit. Žil bych rád na řeckém ostrově Lefkada, zkusil bych to ve francouzském Provence, líbilo by se mi na Šumavě, nezavrhoval bych ani pražskou Kampu, nadšený bych byl (alespoň přes léto) i na některém z finských ostrůvků poblíž Helsinek, podhůří Jeseníků by taky nebylo špatné… Na oplátku jsem dnes konečně našel jedno místo, kde bych žít určitě nechtěl: Hřensko. Kdybyste mi chtěli prodat byt v této lokalitě, museli byste sáhnout hluboko do kapsy.
Pár dní teď pobývám v jednom hotýlku na vysoké a nádherné vyhlídce asi 160 metrů nad hladinou Labe kousek za Děčínem. Skály jsou všude kolem, když se chci kamkoli dostat, musím nejdřív sešplhat kolem skalních obrů dolů k řece. Krásné klidné místo, kde blažené ticho ruší jen občasný vlak jedoucí hluboko v údolí a zoufalé písničky typu "Néé, pětku nééé," které se linou z neustále puštěného, prý pohodového českého rádia. Já si tedy osobně pohodu představuju dost jinak, než aby mne neustále někdo přesvědčoval, že chce žít nonstop (ať si žije, kdo mu v tom proboha brání?) nebo mi provokativně mžil do vlasů.
čtvrtek 8. července 2010
O deseti vteřinách mé tváře
Když ta dívka nakoukla do mého kupé, měl jsem rozporuplné pocity. Jednak mne rozladilo, že v jinak zatím skoro prázdném vlaku někdo směřuje právě do "mého" kupé, kde jsem chtěl zůstat pokud možno sám. Ale na druhou stranu přiznávám, že mne tahle nečekaná návštěva potěšila - hned jakmile jsem zjistil, kdo otevřel dveře. Nestává se mi často, že ke mně ve vlaku dobrovolně přistupují krásné mladé dívky. Co dělat, první vjem je v reálném životě většinou vizuální a jak kdysi někdo moudře pravil: muži bývají často hloupí ale málokdy slepí.
Tvář. Že jsem se díval já na její tvář, to snad je téměř normální a nemělo by na tom být pro krásné dívky nic znervózňujícího. Mne ale z konceptu vyvádělo to, že i ona se dívala zkoumavě na moji tvář, což už zdaleka tak normální není. Došlo mi, že jsem se dnes ráno neoholil, (proč taky, přece jen docela obyčejně pojedu vlakem na pár dní dovolené!) takže moje vousy trochu poškrábaly její zkoumavý pohled. Vzpomněl jsem si na to, co kdysi řekl nebo napsal, tuším, Hemingway: O muži se nedá říct, že je nebo není krásný, ale jen to, zda je nebo není oholen. Já tedy dnes oholen nejsem.
úterý 6. července 2010
Kouzelná zahrada 2
Vím, nemělo by se vstupovat dvakrát do téže řeky, jak se právě chystám. Ale třeba hollywoodská studia mne každou chvíli přesvědčují, že se mám vykašlat na Hérakleitovu přežitou starověkou moudrost a naopak do téže řeky znovu a znovu vstupovat. A ne dvakrát, třeba hned šestkrát, protože proč se nevrátit k tomu, co už bylo úspěšné a trochu tomu nepošramotit dosud dobrou pověst, že? A tak každý rok se na pořadu kin objevují známé názvy s dodatečnými číslicemi a já se těším, až jednou někdo natočí film Šest žen Jindřicha VIII. 2, aby se na tom názvu mohly na základních školách vysvětlovat číslovky a význam podivně cizího slovíčka lapsus.
neděle 4. července 2010
Nedělní miniglosy č.71
Všechny politické strany se dohodly, že vzhledem k tvrdým rozpočtovým omezením bude třeba mít v čele Ministerstva práce a sociálních věcí nemilosrdného drába. Protože však původně favorizovaná Dana Drábová hodlá pokračovat ve své práci předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a nabídku na řízení MPSV odmítla, ministrem se nakonec stal alespoň Jaromír Drábek z TOP09. Experti se shodují v tom, že by v našich malých českých poměrech měl pravděpodobně Drábek stačit, ostatně stejně jako pro Ministerstvo financí bude stačit místo původně zamýšleného Kalouse Kalousek a pro Ministerstvo průmyslu a obchodu zase Kocourek.
-----------------------
Vzhledem k rozpadu tradiční rodiny v postmoderní společnosti se začínají množit hlasy, že označení zdravotní sestra a zdravotní bratr pro zdravotní personál se již přežilo a je zapotřebí zásadní změna názvosloví. Této změně nahrává i fakt, že ve volbách do Poslanecké sněmovny zcela propadli bratři a sestry z řad lidovců, kteří původní terminologii jako jediní podporovali. Návrh komunistů používat oficiální označení zdravotní soudruh/soudružka byl předem odsouzen k neúspěchu. Jen o něco lepší výchozí pozici mělo stanovisko sociálních demokratů, že by se mělo používat spojení zdravotní přítel/přítelkyně. Pravicové strany považují problém za marginální, protože u nás za pár let stejně žádný zdravotní personál nezůstane. Zkoušeli jsme zjistit i případný návrh představitelů Věcí veřejných, ale dozvěděli jsme se jen to, že se mezi sebou často oslovují "vole".
čtvrtek 1. července 2010
O lídryních
Nedávno jsem někde poprvé slyšel nové krásné a úderné "české" slovo lídryně. Lísklo mne svým zvukem přes líce a uším na první poslech neladilo. Měl jsem kdysi co dělat, aby mi nenaskakovala kopřivka i z lídrů, natož z jejich ženského klonu. Ale asi si musím zvykat, že se tento výraz bude z hlubin jazyka vynořovat častěji, jako velryba, které se věkem začíná krátit dech. I když upřímně řečeno, že zrovna nějaký podivný bloger s hrudkou másla na pleši se pozastavuje nad slovem lídryně, je samo o sobě dost na pováženou.
Pak jsem si ale řekl - proč vlastně ne? Když může být doktorka, učitelka, herečka i obchodnice, když může být podnikatelka, klavíristka, výtvarnice i básnířka, když může být psycholožka, krotitelka i chytrá horákyně, když postupem času přirozeně přibyla i analytička, manažerka či poradkyně a nikdo se nad tím vším nepozastavuje, proč by vlastně nemohla existovat lídryně? A přesto mi na tom slově něco neladí, nebo lépe řečeno - neladí mi na něm skoro nic, jako by přímo v jeho epicentru bylo zakleto něco podivného, co vzbuzuje jazykovou obezřetnost. Zatímco v uvedených profesích ženy už dávno zdomácněly a na chytré horákování mají dokonce v pohádkách monopol, do lídrování u nás dámy začaly fušovat teprve nedávno, pominu-li ovšem kněžnu Libuši a Marii Terezii, které ovšem není možné považovat za typické lídryně v dnešním pohnutém smyslu toho slova. Není tedy žádný div, že se mnoha lidem jazyk kroutí neochotou něco takového vyslovit.