O četařově kletbě

 V oblasti Tisé jsem už kdysi byl. Nedosti na tom, dokonce jsem tu pobýval celý měsíc a to pobývání bylo dost intenzivní. Nikoli ovšem na dovolené, i když to bylo ve vrcholném létě - bylo to nedobrovolně a moje vzpomínky na to období nejsou nejlepší. Když jsem totiž studoval vysokou, ještě existovala tzv.vojenská katedra, kterou kluci museli absolvovat, když si chtěli zkrátit tehdy povinné dva roky vojny na povinný jeden rok. No a tohle "studium" se završovalo měsíčním závěrečným soustředěním, takže byl celý červenec odepsaný a celý srpen padl na lízání ran a na euforii z prostého faktu, že jsme to přežili, takže prázdniny příjemně uběhly. (Omlouvám se za tu exkurzi do období husitských válek, ale bez vysvětlení by asi bylo dost čtenářů úplně mimo, o čtenářkách nemluvě).

Během onoho měsíce, kdy jsme nesměli opustit vyhražený nevelký prostor tábora, se nám několik důstojníků úspěšně snažilo vytvořit tréninkovou vojnu v poctivém stylu padesátých let, který si pamatovali ještě z dob svého mládí: Čtyřicetilůžková "samotka", buzerace od rána do večera, různé podoby řízených provokací, služby, tresty, permanentní tlak - dnes by to mohla být celkem sledovaná reality show. Člověk si občas i rozšířil obzory - třeba já jsem tu poprvé v praxi okusil kouzelné turecké záchody (samozřejmě nejen jejich použití, ale i čištění). 

 

Bohužel, nemohu říci, že bych tyto nově nabyté dovednosti někdy využil v praxi, což naštěstí platí i o drtivé většině dalších dovedností, které jsem zde nedobrovolně získal (např. jak prodloužit až o 2 minuty svůj život správným chováním po jaderném výbuchu). Jedinou smysluplnou činností, kterou jsme krátce vykonávali, byla pomoc po bleskové povodni v údolní obci Libouchec. Ani to se neobešlo bez na hlavu postavených scén, kdy po nás např.jakási místní žena mrštně a přesně metala povodní nanesené kameny, které jsme se snažili sbírat z její poničené zahrady. Posléze jsme zjistili, že ta žena byla jehovistka a měla zásadní výhrady vůči armádě (ty jsme ostatně měli také, jen jsme je nemohli dávat tak okatě najevo).

Když jsem po měsíci odjížděl - po závěrečných zkouškách už jako tzv. četař absolvent, hlasitě jsem proklel toto místo, které za to samozřejmě nemohlo a aspoň se nám úžasnými obrazy zdejší přírody snažilo zpestřit pobyt (ale nebyla i toto jen součást scénáře a psychického nátlaku?) "Ať celý tenhle "tábor" vezme čert i s těmi, kteří mu pomáhali na svět. A já se sem už nikdy ve svém životě nevrátím, i kdyby místní prstíčkem hrabali!" Inu - na mne, který jsem zvyklý nad mnoha nepříjemnými věcmi jen mávnout rukou - docela vážná kletba.

Jsem teď o dost let starší a už vím, že - vystaveno opravdovým poryvům času - nikdy znamená opravdové nikdy jen někdy. Dokonce málokdy. A tak jsem se dnes navzdory více než 20 let staré četařově kletbě odhodlal vydat do nádherných Tiských stěn - do skalního města, jakých není k vidění mnoho. Do překrásných míst, která byla jen pár set metrů od našich "apartmánů", ale byla za nepřekonatelným plotem ("Chtěl by ses tam podívat? To by sis musel, soudruhu, nějak zasloužit!"). Pevně jsem věřil, že přesně podle dávné kletby vzal to místo už dávno čert, zdejší polovězeňské ubikace srovnaly buldozery se zemí, betonové buzerační plochy rozbily sbíječky na prach, stejně jako místnost, kde jsme zkoušeli kvalitu plynových masek slzným plynem.

Mám na ten krušný čas i jednu veskrze veselou vzpomínku. Překonal jsem tu totiž světový rekord v běhu na 100 metrů. Pravda - trať možná neměřila úplně přesně 100 metrů a taky vedla trochu z kopce. Rekord navíc nemohl být uznán, protože byl naměřen pouze ručně na stopkách a hlavně - naměřil ho dělnický podplukovník s feudálním jménem Hrabě (měl zřejmě rolnické předky a tu čárku nad a mu jistě sebral nějaký třídní nepřítel, aby ho mezi komunisty kompromitoval), kterého jsem podezíral z toho, že poprvé v životě drží v rukou hodinky s kameny a nikoli jen s pískem. Překvapilo ho, když naměřil světový rekord (zmáčknul omylem stopky, když jsem byl ještě asi v polovině trati, ale to by musel přiznat, že udělal chybu). Domluvili jsme se, že to jen prostě nikomu neřekneme, protože jde o vojenské tajemství. Na mých tehdejších neoficiálních 8,6 s by ovšem neměl Ussain Bolt dodnes ani náhodou.

Dnes jsem si prošel Tiské stěny křížem krážem a užíval jsem si tu volnost, i když jsem cestou mezi skalami několikrát zabloudil a jednou jsem vylezl dokonce poblíž jakéhosi lanového centra, které do areálu labských pískovců nejspíš nepatří (mimochodem - jako docela veselé mi přišlo, když jsem poblíž lanového centra potkal v lese dvě laně). Do míst našeho bývalého tábora jsem se nedostal, protože jde kupodivu dodnes o vojenský prostor. Dokonce prý slouží pro výcvik vojsk NATO (jen při tomto pomyšlení musel všechny naše bývalé varšavskosmluvní plukovníky přesně v duchu četařovy kletby vzít Belzebub). Jestlipak ještě stojí již kdysi polozbořená budova s tureckými záchody? Ostatně Turecko je přece taky v NATO, tak proč vlastně ne…?

K dnešnímu dni je tedy, domnívám se, četařova kletba po letech definitivně zrušena, což jistě přinese zdejšímu regionu novou vlnu prosperity. Jen kdyby o mne naše armáda ještě někdy - byť i omylem - projevila zájem, po vzoru libouchecké jehovistky vezmu do ruky povodňový kámen a metnu. Věřím, že vzhledem k mým předchozím zkušenostem to bude posuzováno jako nutná obrana.

P.S.: K úžasným Tiským stěnám se ještě vrátím obrazově, až budu mít čas probrat fotky, určitě o nic nepřijdete.