O místě, kde bych nechtěl žít

Je hodně míst na světě, kde bych chtěl žít - nebo aspoň to zkusit. Žil bych rád na řeckém ostrově Lefkada, zkusil bych to ve francouzském Provence, líbilo by se mi na Šumavě, nezavrhoval bych ani pražskou Kampu, nadšený bych byl (alespoň přes léto) i na některém z finských ostrůvků poblíž Helsinek, podhůří Jeseníků by taky nebylo špatné… Na oplátku jsem dnes konečně našel jedno místo, kde bych žít určitě nechtěl: Hřensko. Kdybyste mi chtěli prodat byt v této lokalitě, museli byste sáhnout hluboko do kapsy.

Pár dní teď pobývám v jednom hotýlku na vysoké a nádherné vyhlídce asi 160 metrů nad hladinou Labe kousek za Děčínem. Skály jsou všude kolem, když se chci kamkoli dostat, musím nejdřív sešplhat kolem skalních obrů dolů k řece. Krásné klidné místo, kde blažené ticho ruší jen občasný vlak jedoucí hluboko v údolí a zoufalé písničky typu "Néé, pětku nééé," které se linou z neustále puštěného, prý pohodového českého rádia. Já si tedy osobně pohodu představuju dost jinak, než aby mne neustále někdo přesvědčoval, že chce žít nonstop (ať si žije, kdo mu v tom proboha brání?) nebo mi provokativně mžil do vlasů.

 

Dnes ráno jsem vyrazil z hotelu dolů svahem labského kaňonu do Hřenska, které jsem na své cestě za skalními vyhlídkami Českosaského Švýcarska nemohl minout. Myslel jsem si, že jsem připraven na nejhorší, ale nebyl. Po hodině bloumání "městem" (snažil jsem si krátit čekání na autobus do Jetřichovic) jsem byl mile překvapen dokonce i tím, že obecní úřad a místní kostel dosud nemají stánkovou podobu. Stánky s milými usměvavými trhovci jsou totiž všude, sortiment je tradiční a bezvýhradně značkový (budu-li chtít trpaslíka od Armaniho, jistě by to šlo zařídit). Obchodníci mne nevtíravě a německy ponoukali k nákupu, což příliš nesvědčilo o jejich dobrém odhadu zákazníka. Ale co by tu proboha lidi jiného dělali, kdyby si nepřišli něco zoufalého koupit? Obchodníci byli nicméně celkem milí; jeden hodný pán mi nabídl speciální slevu na dresy německé fotbalové reprezentace, když už chlapci včera nepostoupili do finále světového šampionátu a jedna paní mi dokonce na rozloučenou popřála hezké vánoce.

Několik zbývajících kamenných domů je zasvěceno podobnému sortimentu jako ve stáncích, na některých svítí vkusnými barvami vyvedené nápisy Restaurant nebo Hotel, což byla mimochodem nejčeštější slova, kterých jsem si všiml, pominu-li rukou psané upozornění u zmrzlinového stroje, že když budu chtít zmrzlinu, mám požádat prodavačku z obchodu se sklem. A do toho loděmi a autobusy přijíždějící saští sousedé, řešící náročná dilemata, zda se na zahrádce bude lépe vyjímat plastový kovboj nebo objímající se párek žab. Kde tady proboha žijí normální lidé? Za řekou je už Německo, zbytek domů v centru jsou hotely a z docela malebných domků na předměstí u silnice se většinou vyklubal night club (aspoň v tomto směru je jistě zdejší občanská vybavenost uspokojivá).

V zájmu vyváženosti tohoto téměř veřejnoprávního zpravodajství dlužno dodat, že pár metrů za branami Hřenska začíná zcela jiný svět, svět krásné přírody, neuvěřitelných skalních útvarů, vyhlídek a krkolomných cest. Moc se mi v nich celý den líbilo, našlapal jsem na kamzičích stezkách plných běloučkého písku opadávajícího ze zvětrávaných pískovcových skal něco přes 30 kilometrů, a třebaže při útocích na zdejší vrcholy rozhodně nebudete vystaveni riziku výškové nemoci, je dobré dávat pozor, kam šlapete, abyste ještě někdy spatřili svou rodnou vísku, dudlajdá. Trochu mi celý den  kazilo náadu pomyšlení, že budu muset přes Hřensko zase zpátky. Nakonec mělo ale vše dobrý konec: Protože mi ve skalách došla v horku brzy voda a nebylo kde dočepovat, byl jsem ještě rád, že jsem dojel do Hřenska a u stánku s nápisem Lebensmittel jsem dokoupil dvoulitrovou kofolu, kterou jsem vypil téměř naráz.

Když jsem po podvečerní strmé cestě stěnou kaňonu vzhůru do svého dočasného orlího hnízda na labské vyhlídce dorazil na hotelovou terasu s úmyslem chutně povečeřet, obsluhující personál mi s planoucíma očima prozradil, že zítra tady bude celý večer dotvářet příjemnou atmosféru jakési pěvecké duo, tak prý abych věděl. Poděkoval jsem za včasné varování a spokojeně jsem řekl, že si tedy zítra upravím program tak, abychom se s mistry pěvci pokud možno minuli, protože se obávám, že na mne bude jejich hudba příliš živá.

I po dvou litrech hřenské kofoly mne tu teď mají za suchara!