Patofobie

Jak onehdy pravil jeden moudrý opat,

pat na patofoby prý má špatný dopad.

A já dobře z šachu znám tu pravdu svatou:

Právě pat je mojí Achillovou patou.

Raději bych se vydal dobrovolně katu,

než partii skončit v depresivním patu.

Asi brzy budu vzorným patofobem

a pak smečka patů stane se mým hrobem.

I když se to nezdá, ještě hlouběji klesnu,

pat se totiž vkrádá do hororů ve snu:

Spatřím celebrity, jak je neznáte

přu se s Beethovenem (a s Devátou) o Páté.

Vzpomínám si dosud s hrůzou v očích matně,

jak jsme v tělocviku stávávali spatně,

a že zrovna na mne - nechci se v tom rýpat -

ze všech počítačů vyšel právě iPAT.

Když jsem z patů v splínu, zkoumám, která skoba

unesla by asi metrák patofoba.

Z deště pod okap však vedl by ten krok:

Na svou chvíli totiž číhá patolog!

Dobré zkušenosti nejsou bez ceny;

těším se, že osud jednou přece zmatu:

I když žiju život víceméně v patu,

občas z toho bývám spíše zmatený.