Infračervená labská vyhlídka

Dnes se vracím ještě ke svému krátkému výletu do oblasti Labských pískovců. Zatímco Tiské stěny jste měli možnost si prohlédnout ve speciálním fotočlánku již minulý týden ve standardním viditelném světle, místo, kde jsem těch pár dní celkem spokojeně bydlel, vám pro změnu ukážu zachycené v infračervené části spektra.

První na řadě je "infrafotka" hotelu Belveder, který sice patří oficiálně do obce jménem Labská Stráň, nicméně spíš už je součástí labského kaňonu, na jehož samotném okraji stojí - těsně vedle nejstarší vyhlídky na údolí Labe (byla upravena a využívána již od začátku 18.století). Zatímco shora od Labské Stráně je možné se sem dostat i koňmo, kolmo i autem, na druhou stranu do údolí odtud vede několik různě krkolomných pěších cest; jak jsem si vyzkoušel, všechny jsou s určitou dávkou opatrnosti schůdné. 

 

 Na zdejší terase je možné se nechat i za období veder osvěžovat vlahým vzduchem proudícím zdola od Labe (přiznávám nicméně , že jsem se na to v období tropických veder úplně nespolehl a pro jistotu jsem proudící vzduch podpořil neméně osvěžujícím dobře vychlazeným Budvarem).

Ze zdejší labské vyhlídky (nachází se cca 180 metrů nad hladinou Labe) můžete obdivovat vytrvalost a sílu přírodních dějů (pěkně se nám tady ta řeka během miliónů let zařízla do krajiny) a taky malinkaté domečky v údolí, které místy stojí kolem železniční dráhy. Když údolím projíždí vlak, rozhodně ho nepřeslechnete, jinak sem ovšem pinožení přičinlivých mravenců od řeky prakticky nedoléhá. Zato každou chvíli nad strání přeletí nějaký dravec balancující ve vzestupných vzdušných proudech, který vyděšeným pískotem dává najevo, co si asi o naší civilizaci myslí.

Co se mi na infračervené fotografii líbí, že výsledné "barvy" nemají se skutečností moc společného: Pískovce jsou na normálních záběrech spíš světlejší, zatímco vegetace je sveřepě temně zelená, což se na infrafotce dost promění. Voda dole v Labi taky není ve skutečnosti taková černá káva, jak to tady vypadá. No a kdybyste se podivovali, proč jsou některé keře v popředí rozmlžené, je to jednoduše proto, že tu dost foukalo, a expozice přitom musela být téměř dvouminutová. A čekat na bezvětří bylo asi tak marné jako čekání na déšť nebo na Godota. Ale snad to u tohoto typu fotografií tolik nevadí.

Sportovně založení návštěvníci si mohou cvičně vyběhnout skalnatou strání strmé stoupání od řeky a myslím, že i ten největší trénovanec se při tom zadýchá. Ještěže je pak možné se v klidu rozhlédnout do dálky i do hloubky a dosyta se vydýchat.