O ozvěnách starého roku

Nevěřím tomu, že my lidé jsme od přírody pesimističtí. Jinak bychom přece nemohli s takovou vehemencí slavit a zapíjet právě uplynulý rok a s takovými nadějemi očekávat rok nový. Ale i když silvestr - podobně jako já - nijak zvlášť neslavíme, na konci roku vždycky jako kdybychom před sebe obřadně pokládali čistý bílý papír a ten starý, popsaný nesmyslnými škrábanci, s oslíma ušima a notně pokaňkaný, vyhazujeme do tříděného odpadu. Třeba se na něj zapomene, říkáme si - někdo s nadějí a jiný s obavami - a nějakou dobu tomu snad i věříme, jako odpustek si dáme nějaké pěkné novoroční předsevzetí a po nějakou dobu se upřímně a poctivě snažíme být lepší, než ve skutečnosti dokážeme být.

A pak zjistíme, že hranice mezi roky není tak ostrá, jak to pěkně vypadá v kalendáři i v médiích. S nechutí pozorujeme, že ne všechen svinčík se nechá zavřít do škatulky s nápisem "Starý rok - pozor, neotvírat a neklopit!!!", a s úlevou si uvědomíme, že i část toho dobrého nezadržitelně přetéká přes uměle vytvořenou hranici. Protože všechny uměle vytvořené hranice jsou navěky odsouzeny k obcházení a přetékání a čím ostřejší se hranice snaží být, tím víc naráží na přírodní zákonitost zvanou princip neurčitosti, který dokáže pěkně matematicky popsat hranice ostrosti všech ostrých hranic.

Podívám-li se zpátky na poslední rok, zdá se mi, že byl úžasný a plný zázraků, před kterými stojí za to pokorně smeknout, pokud má člověk něco na hlavě a taky trochu v hlavě. Pozorovateli zvenčí to může připadat podivné, protože na mém starém roku ze svého pohledu může vidět mnohé nedostatky a kazy. Ne, že bych si jich ve své optimistické zaslepenosti nevšiml. Jen se domnívám, že bez nedostatků, kazů a chyb by nejspíš už ten rok nebyl tak úžasný, podobně jako krása a kvalita lidí bez jejich kazů a chyb také nemůže být úplná.

Jako obyčejně se rovněž domnívám, že uplynulý rok měl svůj podstatný smysl a že - i kdyby se zrovna nám nepodařilo ho odhalit - na tento smysl jednou nějací badatelé přijdou, popíšou ho a dostanou za to Nobelovu cenu za mír v duši, nezemřou-li ovšem do té doby v bídě, posměchu a zaslouženém opovržení. To nic nemění na tom, že i já odnesu rituálně svůj starý zašedlý, zpřehýbaný a pocintaný papír nadepsaný velkými číslicemi "2009" do popelnice, abych si před sebe mohl prostřít a okrasným písmem nadepsat nový, který svou bělostnou čistotou jako z reklamy na prací prášek prozáří pár prvních dní nového roku. Skoro škoda na něj něco psát, ne?

Myslím si, že - ač se nám to mnohým nemusí zdát - prožíváme dobu, o které budou další generace slýchat a číst jako o zlatých časech. Až budou jednou své starosti a problémy poměřovat s našimi dnešními, budou možná na rozpacích: "Tohle že jim stálo za takové stesky?" Náš domněle nervózní svět jim bude připadat příjemně poklidný a nevzrušivý. Kdyby jen oni mohli cestovat do minulosti, jistě by se v těchto zlatých časech usídlili. Ale nemohou. A tak jim nezbývá než doufat, že každý příští rok bude lepší než ten odcházející. Jako nám. Tak ať tedy je! Nebo aspoň ať máme takový pocit.

Rád bych všem čtenářům tohoto blogu popřál do nového roku vše nejlepší, pevné zdraví, klidnou spokojenost i dostatek tvůrčího neklidu. A troufám si vám popřát, ať se vám splní nejen to, co si přejete, ale i část z toho, co si ani netroufáte přát.

Ledová

Ledové antarktické pláně

a pára z rozpačitých úst.

Slova zamrzají

v krupičky deště

a šermují s rampouchy kolem očí.

Vadí? Nevadí?

Na náledí lesních cest

sypou se piliny z podetnutého nebe.

S dunami závějí se perou

krmelce pro naději

se senem vonícím po teple léta

a solí do ran

krvavého slunce

přežvykujícího těsně nad obzorem

další den.

Budoucnost spí

měkkým bílým spánkem.

Nedělní miniglosy č.44

Pozornost politologů vzbudila studie, která upozorňuje na souvislost mezi politickými postoji a hodnotou krevního tlaku voličů. Podle této studie mají nejvyrovnanější krevní tlak středoví voliči, zatímco s rostoucím odklonem doprava i doleva roste pravděpodobnost hypertenze. To by mohlo mít zásadní dopady na cílení předvolební kampaně a některé extremistické strany již uvedly, že hodlají podporovat výrobu příslušných léků. Věrohodnost studie ovšem snižuje fakt, že jejím sponzorem je firma vyrábějící vysokotlaké kotle, což by mohlo znamenat střet zájmů.

----------------------

Management České televize vydal k pořadu Noc s Andělem prohlášení, že jde o formát, který se definitivně přežil. Na druhou stranu - jak upozornili někteří komentáři - je to vůbec první vyjádření potvrzující, že Pavel Anděl je formát.

------------------------

Podle analýzy obrazové plochy letos zaslaných vánočních MMS se odhaduje, že celková velikost vánočních dárků pod stromečkem oproti období před krizí klesla o více než 7%. Na nižším průměru se ale mohla podepsat charitativní akce pražského magistrátu. Ten totiž každému pražskému bezdomovci, který se prokázal potvrzením z místa trvalého bydliště, umožnil v průběhu Štědrého dne bezplatné zaslání tří děkovných MMS.

------------------------

Největším hitem letošních Vánoc se podle České obchodní komory stala dětská souprava Malý inkvizitor. "Ukázalo se, že když má někdo skutečně dobrý nápad a dokáže navázat na nejlepší lokální tradice, může být na evropském trhu úspěšný, i když nejde o zavedenou značku," ohodnotil mluvčí ČOK obchodní úspěch malého výrobního družstva z Velkých Losin.

-----------------------

Značný dopad bude mít překlep v zákoně o provozu na českých železnicích, kde je uvedený místo správných čtyř stop a osmi a půl palce rozchod kolejí na naší železnici osm stop a čtyři a půl palce. Jak se chyba do zákona dostala, prozatím není jasné. "Jednou je to v zákoně, tak se s tím musíme poprat," řekl mluvčí Českých drah. "Pokud se nám podaří začít s rekonstrukcí ještě v tomto roce, mohli bychom být hotovi někdy kolem roku 2130." Podle odborníků bude mít tedy rozchod českých kolejnic na život běžných lidí podstatně větší dopad než rozchod manželů Paroubkových.

O olověném artefaktu

Mnohokrát jsem slyšel o tom, že k tradici českých Vánoc patří lití olova. Na rozdíl od jiných zvyků - například podpalování stromečku, přežírání se cukrovím nebo dávení se kapřími kostmi jsem však tento zvyk na vlastní kůži dosud nikdy neokusil. Snad se mi nikdy nechtělo nahlédnout do budoucnosti, abych si ji mohl náležitě vychutnat se všemi překvapeními, které k ní patří, a nad jejichž pestrostí ani v celkem zralém věku nepřestávám žasnout. Když jsem si pokládal otázku, proč to někdy sám nevyzkouším, většinou jsem to sváděl na nedostatek olova. Trapná výmluva u člověka, který měl poměrně dlouho možnost v práci stavět komplikované pevnosti z olověných destiček, aby královský radioaktivní poklad uvnitř hradu neměl negativní dopady na zdraví lidí v bílých pláštích pohybujících se v podhradí. Z jediné zdefraudované destičky by bylo dost olova na všechny vánoční kovolijecké reje až do konce života a destiček byly v odvážných architektonických kreacích k dispozici tisíce.

Tedy opravdu jenom úcta před tajemstvím budoucnosti? Obava z toho, že se dozvím to, co se třeba dozvědět nechci, že tím přijdu o naději, která má jinak sedm životů jako kočka z počítačových her? Anebo strach z toho, že zjevení věcí příštích nebudu schopen správně vysvětlit? Odolával jsem až do letošního roku. Nabídce malé soupravy na lití olova na dobřichovických adventních trzích jsem ovšem odolat nedokázal. Jedna obyčejná lžíce s dřevěným držátkem, aby si experimentátor toužící po vhledu do budoucnosti nepopálil prstík, čtyři malé čtverečky olova, návod k použití a základní pravidla, jak si výsledek vyložit. Souprava stála pár korun, pokušení bylo tedy veliké, i výmluvy došly. Čekání na Štědrý večer se táhlo skoro měsíc, protože jindy než na Štědrý večer se poklady budoucnosti nezjevují; můžete své "Sezame otevři se!" deklamovat nad olověnou loužičkou ve lžíci, jak chcete nahlas, ale hora poznání se neotevírá. Jindy než o Vánocích vánoční kouzla nefungují, to ví každé malé dítě i všichni dospělí se zbytky dětské duše.

Konečně nastal ten správný čas. Na Štědrý večer jsem si zatopil v krbu a v odlescích plamenů vybalil všechny propriety. Čtyři vánoční svíčky spojily síly svých plamenů, protože jediný se ukázal být příliš slabý na náročnou exkurzi do budoucnosti. Podle pokynů v návodu jsem postupně roztavil ve lžíci kousek měkkého kovu na stříbřitou vodičku. Nemaje ani azbestové rukavice ani ochranný obličejový štít, se zadrženým dechem jsem opatrně slil tekuté olovo do hrnce se studenou vodou. Zašumělo to, zaprskalo, kousky kovu při kontaktu s vodou ztuhly do pozoruhodných tvarů a celý kus kovu ťuknul o železné dno hrnce. Vzniklo něco na způsob miniatury Sibeliova helsinského pomníku. Těžko určit tvar, každopádně jde o těleso rozpraskané, něco jako stářím popukaný strom s propletenými větvemi. Nádhera! Konečně začínám poznávat kouzlo performance!

To jsem ale ještě netušil, že vytvoření vlastního artefaktu je jen nesmělý začátek dlouhé cesty ke kýženému cíli. Máme-li totiž konečně ochlazený výsledek lití, je třeba jeho tvar a vlastnosti vhodně interpretovat. Cesta poznání je také trnitá, protože artefakt je pichlavý jak ježek právě uprchlý z klece. Ještěže mám k dispozici odborný návod:

Rovné čáry mají značit "spokojený a poklidný život". Ve výsledném díle ovšem nedokážu rozpoznat jedinou křivou čáru, natož rovnou. Všechno jsou všelijak propletené klikotoče - tedy podle výkladu "zmatky a nejasnosti". A já se tak těšil, že prozřím! "Srdce a kruhy" by snad v kousku kovu zase našel jen člověk s takovou mírou fantazie, že je schopen objevit v Milanu Knížákovi skromnost a empatii. Škoda, "srdce" má znamenat milenecký vztah, "kruh" zase finanční zisk. Ani jedno mi tedy v dohledné době této části čtvrtohor zjevně nehrozí. V modernistickém artefaktu nevidím ani "hvězdy" ani "květiny", "zvířata" či "nádoby". Nepřipomíná mi to nic pozemského, nic realistického, nic použitelného. Prostá krása, kterou ocení jen umělecká duše s hodně liberálním přístupem.

A pak to konečně spatřím: Část oválu, rozpukaná a s otřepanými okraji. Druhou část nějaký afektovaný olovnatý Trautenberk v zlosti odtrhl a nechal zmizet, protože na dně hrnce už nic není. Dívám se s napětím do výkladového slovníku kovolijců. Vychází mi "láska s překážkami"! Hmmm, to tedy nevypadá na žádnou velkou novinu. Jaké překážky to budou, zda vysoké či nízké, s vodním příkopem, či se bude jednat dokonce o nějaký ozlomkrktaxis, to už olovo neupřesňuje. Budoucnost zjevně nemá moc dobrého tiskového mluvčího.

A tu mne napadlo, že jsem v žáru tvůrčí nervozity úplně zapomněl při lití olova položit nezbytnou otázku, na kterou jsem se chtěl dozvědět odpověď. Nejenže tedy neznám přesnou odpověď, ale navíc ještě nevím, na co odpovídá. Jediné, co vím bezpečně: že to bude s překážkami. Ještěže to vánoční olovo mám: Sice jsem něco podobného tušil, ale teď to mám konečně potvrzené.

Jeden čtvereček kovu mi ještě zbyl. Jestli budete také potřebovat nějakou zásadní odpověď a smíříte-li se dopředu s tím, že ji umím poskytnout pouze s překážkami, dejte mi prosím vědět.

O zlatém vánočním prasátku

Tak tu zase po nějaké době máme Štědrý den. Den s velkou duchovní i marketingovou mocí, den, u kterého záleží na každém člověku, jakým způsobem naplní tolik slibující přívlastek "štědrý". Pro někoho je štědrost skryta v dárcích, kterými je obdarován, pro někoho naopak v dárcích, kterými obdarovává. Někde se štědrost projeví v duchovním obohacení, jinde v bohatství prostřené sváteční tabule. Někdo je fanouškem štědrosti pompézní a okázalé, jiný naopak dává přednost štědrosti skromné a uměřené. Ale ať už si vzájemně o svých štědrostech myslíme cokoli, pod střechu Štědrého dne se vejdou všechny, vzájemně se nekádrují ani nepředhánějí ve frontě, všechny platí stejně, protože všechny mají něco společného s láskou a láska - jak známo - může nabývat tisícerých podob. Která je ta správná? Která je ta pravá vznešená a která naopak falešná a přízemní?

Jsem zastáncem drobného a intimního Štědrého dne a večera. Nevyhledávám rodinné sešlosti a mnohohlavé akce. Snažím se ho strávit vždy s tím člověkem, se kterým bych byl v ten daný den právě nejradši, a když to z nějakého důvodu nejde (třeba Julia Roberts nebo Woody Allen mají shodou okolností jiný program nebo mi dojde, že Miroslav Horníček už provozuje své Hovory před úplně jiným auditoriem), nemám problém být sám, o samotě, která ale dokáže být pořádně zalidněná všemi těmi, kteří stojí za poslední rok za vzpomínku a připomenutí. Kolik takových lidí a situací je? Desítky? Tisíce? Kolik z nich si mozek uchoval v "operativě" a kolik už orazítkoval a zasunul do archívu, kde na ně dojde jen omylem, shodou zajímavých okolností nebo ve snu? Jsem sám zvědav, kdo a co bude u mne doma večer defilovat na této vánoční promenádě. Bude to vyrovnané defilé anebo one (wo)man show? Nevím, i když tuším. Ale nechám se překvapit, protože k Vánocům překvapení patří.

Když jsem byl malý, slibovali mi dospělí, že budu-li se o Štědrém dnu až do večeře postit, bude mi dovoleno spatřit zlaté prasátko. Nevěděl jsem, co od toho zážitku očekávat a jestli mi to za takové odříkání stojí. Nikdy jsem úplně nevydržel. Ale hřešil jsem jen maličko: Sem tam - když jsem se domníval, že Pánbůh se určitě právě nekouká, protože musí mít spoustu jiných starostí, než sledovat, co pášu, jsem zobnul báječného cukroví, nebo ujedl trochu bramborového salátu. Přece cukroví není jídlo, to se nemůže počítat! Kupodivu, vždycky se to na mne muselo nějak provalit (jak dobře ví především pan Cibulka - agenti byli v té době opravdu všude) a zlaté prasátko bylo zase pro další rok ztraceno. Představoval jsem si ho, jak smutně a trochu uraženě odchází (nebo odlétá?) do své Neviditelné říše, protože i ono jistě už léta touží nechat se spatřit a nedokáže pochopit, co je těžkého na tom pár hodin nejíst. A ubezpečoval jsem se, že příští rok už ale opravdu, opravdu odolám a budu oprávněně odměněn pohledem na zlatého vepře.

Až jednou, už jako dospělý, jsem vydržel být o hladu doopravdy celý den až do večeře. Ani mi to nějak přes den nedošlo, ale večer jsem si to uvědomil: Dnes bych ho měl konečně uvidět! Ale… Snad se mnou za ta léta zlaté prasátko ztratilo trpělivost. Snad je navždy neviditelné očím dospělých. Snad jen nemělo toho roku dobrou náladu (nebo právě naopak "nadmíru výtečnou"). Snad se zdrželo při přípravě rybí polévky a nestihlo - ač samo bylo hlavní cenou - vyhlašování vítězů. Kdoví.

Vánoční promenáda lidí a situací pokračuje a já přemýšlím, co všechno jsem v mezidobí od loňských Vánoc udělal a zažil, na co můžu být hrdý a na co ne, kdy nad sebou chápavě přimhouřit oko a kdy naopak káravě zdvihnout ukazováček. Pozor: Odměna pro tebe zůstává pro letošek za neprůhlednými hradbami Neviditelné říše spolu se zlatými prasátky celého světa. Moderní telekomunikační řečí: Odměna je dočasně nedostupná. A já si jako kdysi v dětství v kauze zlatého vánočního prasátka napůl zklamaně a napůl odhodlaně říkám: Snad příští rok. Příští rok se to už určitě povede!

Třeba zrovna vy, čtenáři tohoto blogu, budete patřit mezi ty vyvolené, kteří už letos uvidí neviditelné, uslyší neslyšitelné nebo se dotknou nedotknutelného. Upřímně bych vám to přál. Stejně jako vám všem přeji krásné, klidné a požehnané vánoční svátky.

Nedělní miniglosy č.43

Drobné trhliny se objevily v jinak úctyhodném projektu společného vystoupení českých poslanců, kteří mají přednést veřejnosti Rybovu Českou mši vánoční a dokumentovat tak svoji pověstnou svornost. Několik pěvců totiž těsně před koncertem díky nachlazení ztratilo hlas a kluby stran, které své zástupce do pěveckého tělesa vyslaly, požádaly ostatní strany, aby chybějící poslance vypárovaly. Poslanci také nemohou pochopit, že se mají striktně držet textu, nemají vkládat vlastní urážlivé věty a i kdyby se jim obsah mše zdál být sebepodivnější, nesmějí v průběhu vystoupení vznášet faktické připomínky. Někteří poslanci také mylně předpokládali, že se budou moci při celém koncertu občerstvovat v kuloárech a vrátí se do sboru až na hlasování a na potlesk. Aktuálně se řeší ještě problém s přeběhlíky, protože část poslanců bez skrupulí přeběhla z tenorů do barytonů, což předseda poslaneckého klubu tenorů považuje za zradu a vyhrožuje demisí. Emoce vzbudil i nečekaný přerod komunistického poslance a bývalého bachaře Josefa Vondrušky, který k tomu uvedl: "Je pravda, že jsem dlouhá léta pracoval v base, ale charakterem se spíš než basistou cítím být kontratenorem."

-----------------------

Česká televize oznámila, že s okamžitou platností ruší pořad Noc s Andělem, protože se uvedený formát po jedenácti úspěšných letech konečně přežil. "Místo tohoto pořadu hodláme v sobotu večer uvádět starší české veselohry, protože i menšinový divák na ČT2 má právo se v sobotu večer u obrazovky bavit," vysvětlil nám nejmenovaný zdroj z ČT. "Aby šok ze změny schématu nebyl tak velký, začneme jubilejní stopadesátou reprízou filmu Anděl na horách, ale protože pořady naší televize musí být veřejnoprávně vyvážené, hned příští týden uvedeme Ďábelské líbánky."

----------------------

Na závěr svého projevu při převzetí Nobelovy ceny míru zopakoval americký prezident již poněkolikáté své mírové poselství celému světu: "Společně s českým prezidentem Klausem se i já domnívám, že pravda a láska musí nakonec zvítězit nad lží a nenávistí. Krom toho soudím, že Kartágo musí být zničeno!"

------------------------

Od té doby, co golfista Tiger Woods přerušil profesionální kariéru kvůli své nevěře, čelí čeští politici doslova nájezdům idealistických krásek, které jsou v obecném zájmu ochotny obětovat své tělo, když to bude zároveň znamenat odchod zkompromitovaných politiků do ústraní.

------------------------

Podle aktuálních údajů Českého statistického úřadu i přes vládou přijatý systém pobídek klesla meziročně sexuální aktivita v České republice o hrozivých 5,2%. Poslední čísla v sobě sice obsahují některé pozitivní rysy, např. v listopadu došlo v porovnání s říjnem k mírnému nárůstu a k posunu došlo i v oblasti prodeje postelí s nebesy, nicméně obě uvedené skutečnosti experti přičítají především vlivu zkracujícího se dne. "Obávám se, že skutečné oživení je ještě daleko," uvedl jeden z našich předních odborníků. "Výsledky jsou taženy pouze aktivitou běžných domácností, zatímco firemní složka jde i nadále prudce dolů. Je třeba si uvědomit, že jako malá otevřená ekonomika středoevropského typu jsme hodně orientováni na export a jsme závislí především na odbytu v Německu, které bylo krizí ovlivněno nejvíce. Dokud nezačne růst poptávka na německém trhu, nedá se ani u nás očekávat žádná výrazná změna k lepšímu."

O naspořeném štěstí

Někteří ekonomičtí odborníci vybízejí, že lidé by si neměli jen půjčovat, ale taky občas trochu šetřit. Znáte to, vývoj běží v cyklech: Jeden čas jsou vajíčka zdravá, výživná a plná úžasných látek potřebných pro správný růst organismu, takže jich můžete sníst, kolik chcete, čím víc, tím líp, jindy jsou vajíčka zákeřní zabijáci, kteří mají na svědomí víc obětí než světový komunismus, takže se vám povoluje maximálně jedno vejce měsíčně a i tak po něm nejspíš zemřete nebo aspoň zešílíte. Jednou je v módě spořit v potu asketické tváře s vyhlídkou na štěstí svých potomků, kteří naškudlené prostředky rozházejí hned poté, co zesnete na udření, jindy je zase šetření zoufale out, protože na štěstí přece čeká jen blbec, ten chytrý chce být šťastný hned, a proto si vezme štěstí na úvěr, protože štěstí je pověstná "muška jenom zlatá" a všechny takové mušky se jistě dají koupit v nejbližším superhypermegagigateramarketu.

Nevím, nemám rád extrémy. Vajíčka jím, mám-li na ně chuť, občas peníze šetřím, občas si půjčuji. Kde ale dávám jednoznačně přednost šetření před úvěry, je dobré rozpoložení. Ne vždycky se nám ho dostává. Už je to tak na světě zařízeno, že život nevede jen po cestě z kopce rozkvetlou alejí, ale občas začne silnice nepříjemně stoupat a vyvede nás do mlhy, kde není vidět ani na krok a člověk by se na to šlapání s jazykem na vestě a rozlámanými zády nejradši vykašlal. Ano, jsou asi smolaři pierrerichardovského typu, které i v nejkrásněji rozkvetlém sadě štípne vosa a oni jsou na ni alergičtí. Jsou možná i tací extrémisté, kteří se vyžívají v neustálém boji se sebou samým a dobrou pohodu považují za většího nepřítele než muslimské teroristy. Ale většina lidí, myslím, si občas užívá dobré období, kdy se prostě daří dobře, a občas zase prožívají blbé období, kdy se zvrtá vše, na co člověk sáhne. Někdo takhle projíždí laskavě zvlněnou vrchovinou, někdo frčí po horské dráze, jinému se do cesty stavějí rovnou Himaláje, takže střídá prudká stoupání do zóny skoro bez kyslíku se střemhlavými sešupy. Ale úplně placatá holandská rovina to asi není u nikoho.

No a já si myslím, že právě část zážitků z období dobré pohody by si lidi měli dávat stranou, jako si dřív dávali stranou peníze na první televizi nebo na vytouženého trabanta. Pěkně si je strčit do prasátka nebo do skříňky na petlici a schovat si je na dobu, kdy bude ouvej, protože ouvej jednou bude, to je skoro tak jisté, jako že na kapitalismus přijde zase nějaká další krize středního věku. A když už to opravdu nepůjde dál a všechno se bude zdát být ztraceno, jednoduše urazíte petlici krumpáčem nebo uděláte domácí zabijačku a pomůžete svému prasátku od celistvého vzhledu kladivem.

A tam mezi střepy bude všechno to naspořené štěstí: Všechny ty krásné chvilky s vašimi milými a blízkými, všechny skvělé bláznivé nápady, co vás kdy napadly, všechny úsměvy, kterými jste někoho potěšili a on vám to oplatil, všechny skvělé zážitky z cesty vaší zjitřenou fantazií, všechna setkání s lidmi, kteří za to stojí, všechny sny, ze kterých jste se probudili posilněni, všechny okamžiky, kdy jste se cítili v pohodě a spokojení, všechny drobnosti, které jsou samy o sobě zanedbatelné, ale spolu s ostatními tvoří nejen "mušku jenom zlatou", ale možná rovnou macatou zlatou masařku.

Zkoušel jsem se poptávat, ale na něco podobného se prý úvěry neposkytují, i když jsem byl ještě nedávno ochoten zaplatit celkem lichvářskou RPSN. Nezbývá tedy než spořit a spořit a zbytečně nerozhazovat, i když různí obchodníci s iluzemi a ekonomičtí fundamentalisté z takové domácí spořivosti, která nemá valného dopadu na povzbuzení HDP, velkou radost mít nebudou.

Blíží se vánoce a moje prasátka se po teplém a i jinak celkem příjemném podzimu zdají být opět plná po okraj. Snad nezapomenu, kam jsem si je schoval před zloději, až přijde na přátelskou návštěvu nejbližší splín.

Pověděla koka kole

Pověděla koka kole,

že je stále v jednom kole.

Na to řekla koce kola,

ona že je v kole zpola.

Pověděla kole koka,

že prý chytla streptokoka,

koka s kokem, kola s kolem,

jde mi z toho hlava kolem.

Nevidíme koku kolu

jinak než jen stále spolu,

maximálně jak jdou polem

kokakola s kokakolem.

------------------------

"Faceliftovaná" verze z 23.listopadu 2012:

Pověděla koka kole,

že je stále v jednom kole.

Na to řekla koce kola,

ona že je v kole zpola.

Pověděla kole koka,

že prý chytla streptokoka,

kok jí vilně kouká z oka,

okukuje svého soka.

Nevidíme koku kolu

jinak než jen stále spolu,

působí tak na okolí

radostí kočí i kolí :-).

Nedělní miniglosy č.42

Za nesmyslné navýšení schodku státního rozpočtu v tomto týdnu pravděpodobně může špatná interpretace zprávy tajných služeb. Ve zprávě se totiž konstatuje, že před vánočními svátky se v České republice oproti normální situaci mnohonásobně zvýšil počet trdel. Pracovníci BIS tím ale zřejmě mysleli pochoutku, která se tradičně prodává na vánočních trzích po celé zemi, zatímco poslanci si tuto informaci omylem vztáhli na obyvatelstvo. To nám potvrdil i jeden z levicových poslanců: "Kdybychom tušili, že naši voliči jsou pořád stejně inteligentní jako dřív, nikdy bychom si nedovolili prosadit takovou hloupost."

-----------------------

Podle zahraničního vzoru se uvažuje o tom, že představitelé bank by neměli své bonusy dostat v penězích ale výhradně v cenných papírech. Podle předběžných informací by se mělo jednat o stravenky různých firem. Bankéři neskrývají roztrpčení, ale ministr financí pohrozil tím, že je také možná výplata ve starých tuzexových poukázkách, kterých se ještě v archívech Státní tiskárny cenin nachází dostatek.

----------------------

Nový návrh protikorupční směrnice odmítl pražský magistrát. Navrhovatelům ale bylo nepřímo naznačeno, že za určitých okolností by se o schválení směrnice možná dalo mluvit. Autoři směrnice proto vážně přemýšlejí o tom, že předpis prosadí standardní cestou pomocí úplatků, když teď ještě zaplaťpánbůh směrnice neplatí.

------------------------

Podle Ústavu pro studium totalitních režimů dokumenty nalezené v archivu Ministerstva vnitra nezvratně prokazují, že Jan Žižka z Trocnova byl agentem Státní bezpečnosti. "Našli jsme dokument, kde je to tak výslovně napsáno," řekl nám mluvčí ústavu. "Naší povinností je zjištěné informace publikovat a ne je interpretovat." Předseda spolku přátel odkazu Jana Žižky je touto informací zdrcen: "Nerozumím tomu. Do té doby, než budou zjištěny další souvislosti, pro mne hejtman Žižka zůstane symbolem slušnosti, mírnosti a empatie. Možná udával, ale zcela jistě nikomu neublížil."

------------------------

Vysílání písně Ach, synku, synku zakázala Českému rozhlasu Rada pro reklamu s odůvodněním, že především druhá sloka bezostyšně propaguje prostředky zubní hygieny ORAL.

O odpovědném hospodaření

Viděl jsem v televizi pořad o rodině, která se dostala do závažných finančních problémů. Ono se ostatně nebylo čemu divit: Kdysi si pán s paní vzali úvěr. Nepříliš velký. Jenomže se ukázalo, že každý měsíc utratili víc peněz, než vydělali, takže dluh nejenže nemohli splatit, ale ještě ho každý měsíc trochu zvýšili. Rok se ale sešel s rokem a dluh se musel zaplatit. A tak si pán s paní půjčili u jiné společnosti víc peněz, aby mohli původní dluh zamáznout. A zase víc utráceli, než vydělávali, dokonce na tom byli hůř než dřív, protože museli platit čím dál víc peněz na úrocích. A tak dál a tak dál a tak dál. A najednou zjistili, že nemají z čeho žít a za každým rohem čekají davy věřitelů a exekutorů.

Když už nevěděli kudy kam, oslovili televizi a ta jim sehnala díky svému speciálnímu pořadu finanční poradce, aby problém začali řešit. Finanční poradci i obyčejní diváci jen udiveně kroutili hlavami: "Jak je možné, že to těm lidem nedošlo? Vždyť takhle se hospodařit nedá, to přece ví každé malé dítě. Jsou tak hloupí?" A finanční poradci přemýšleli, až nakonec řešení našli. Bylo drsné a nepříjemné: Musíte se rozloučit s většinou toho, co máte, a začít žít úplně jinak. Tak, abyste dokázali napravit blbosti, které jste napáchali sami na sobě svou nevědomostí, protože ve vašem případě vás ani nikdo neokradl ani nepodvedl, za vše, co jste si přivodili, si můžete sami a musíte tedy padnout na vlastní nos. Tak!

Když se dívám, jak ti, co mají odpovědně hospodařit s veřejnými penězi, ve skutečnosti hospodaří, vidím stejného pána se stejnou paní a se stejně nechápavým výrazem ve tváři. Proč bychom měli šetřit, když si na splacení dluhů můžeme půjčit? Co na tom, že vyděláváme míň, než utrácíme, už řadu let a ani největší vizionáři nedokážou v zamlžených dálavách budoucnosti dohlédnout změny. A půjčujeme si víc a víc a taky víc a víc platíme, a tedy víc a víc dlužíme. Až už to dál nepůjde, zkusíme oslovit televizi, aby nám dohodila nějakého finančního poradce, a ve smutné reality show se budeme zpovídat divákům tláskajícím u obrazovky čipsy a ťukajícím si na čelo: Jak je možné, že to těm lidem nedošlo? Jsou tak hloupí?

Ale ano, jsou. Vlastně nejsou. Jsme! A jen na svoji vlastní hloupost, metamorfovanou mimo jiné i do podoby nenažraných arogantních nadutců poměrným způsobem nás zastupujících, si můžeme pěkně od plic zanadávat. Sněhurčino zrcadlo nám pak na naši zvídavou otázku zopakuje svou osvědčenou a populární lež, na co všechno kdo z nás má nárok. Až k nám jednou pošle televize naostro své finanční poradce, řeknou nám to na rovinu: "Nemáte nárok na nic, protože nároky mohou být jen tam, kde něco zbylo."

Bližší košile než kabát, praví moudré přísloví. Je bližší, i když je umolousaná a zavání. Hodně z těch, kteří navenek horují za vyrovnaný státní rozpočet, by ho nikdy nevyměnila za svých vlastních třicet jistých korun v kapse ušetřených za doktora. Za svůj příspěveček na stavební spoření, ze kterého se často nic nepostaví, protože je k mání tolik jiných povyražení. A za další a další více či méně mandatorní držhubné. Ať to zaplatí kdokoli, jen když to nebudu já! V takovém rybníce se pane loví; rybky samy skáčou do podběráků!

Diváci té naší reality šou se budou jistě skvěle bavit. Hezky se to dívá, jak druhý padá na ústa, když ta moje právě chroupou čipsy. Popřejme si pro dlouhé roky natáčení odolnou sanici a pevný nos.

O globální plynatosti

Vývoj nejde zastavit. Nějací vědci kdesi ve světě prý právě bádají nad tím, jak vyšlechtit ovce, které budou produkovat méně skleníkových plynů, rozuměj - budou při pastvě méně říhati a prděti. Určitě brzy někdo objeví příslušný gen, který se buď trošičku povytáhne, načepí nebo upozadí, takže ovečky hned nabudou kýžených vlastností a nám bude zase v zimě konečně zima. Odškrtneme si tak další milník na cestě k neodvratnému lidskému blahobytu, která je doslova lemována podobnými chytrými vynálezy.

Šlechtitelé například dokážou vypěstovat cibuli, při jejímž krájení vám nebude do pláče, pokud vám ovšem nebude do pláče z tohoto samotného faktu. Nebo vám dodají na stůl menší a zakřivenější banány, protože zákazníci prý (alespoň v případě banánů) prokazatelně dávají přednost menším rozměrům. No řekněte: zavadili byste okem o rovný, velký, a tedy zcela neinvenční banán? Taky ne, no vidíte!

Zcela jistě jde vyrobit víno bez alkoholu (i když beru jako sporné, zda v tom případě jde ještě o víno, ale podle nějaké vyhlášky prý ano), vypěstovat třešně bez pecek, vyšlechtit modrý meloun nebo vyrobit led, který neroztaje, ani když bude rtuť teploměru atakovat letní teploty. To vše určitě někteří lidé uvítají, protože pecky ve třešních zbytečně zdržují při jídle, modrý meloun se nám lépe hodí do stylového interiéru a běžný přírodní led nechutně zábne do rukou a ještě z něho, hnusa, kape.

A proto jsem optimistou: Nacházíme-li se jako civilizace už teď na takovém stupni vývoje, že třeba dokážeme vyrobit nesmradlavé syrečky, jistě se nízkoplynaté ovce na trhu objeví co nevidět a už o příštích Vánocích to možná pod mnoha vánočními stromečky mile a ekologicky zabečí. A pak už stačí jen odchovat několik miliard takových ovcí a podle střízlivého odhadu odborníků by to mělo stačit k poklesu globální průměrné teploty asi o dvě tisíciny stupně. Budu si muset na příští zimu koupit kulicha.

A teď mne prosím omluvte, dostal jsem neodbytnou chuť na pár doušků nealkoholické skotské whiskey s trochou horkého ledu.

Nedělní miniglosy č.41

Milý dárek dostal každý z delegátů víkendového sjezdu Strany zelených. Jednalo se o tzv. Zelenou knihu Evropské komise, aby si mohli delegáti porovnat cíle českých Zelených s cíli evropské zelené politiky. Překvapení delegáti se nicméně v diskusi shodli, že cíle popsané v knize se v řadě bodů výrazně liší od toho, kam chce česká Strana zelených podle svého vedení směřovat. Jeden ze členů předsednictva strany nám to mimo záznam vysvětlil: "Bohužel, při zpracování hromadné objednávky došlo k politováníhodnému nedopatření a všichni delegáti tak dostali omylem výtisk Zelené knihy Muammara Kaddáfího. Protože jsme ale knihu díky pochopení libyjské strany dostali zdarma, jsme celkem spokojeni."

---------------------

Vyšetřováním se zjistilo, že indický řidič, který havaroval, protože ho navigace omylem zavedla na ještě neotevřený úsek dálnice do Ostravy, zpanikařil až v okamžiku, kdy mu navigace komunistickou dikcí sedmdesátých let pohrozila: "Blíží se sjezd!!!"

----------------------

Vrcholná schůzka ruského a amerického prezidenta o jaderném odzbrojení by se mohla uskutečnit v Praze. Je ale otázkou, zda jsme na tak velkou akci připraveni a nehrozí nám další mezinárodní ostuda. Ministr Michael Kocáb v tom problém nevidí: "Dostali jsme odsud Rusy v jednadevadesátém a to jich bylo víc, než jich přijede teď. Určitě se jich nebojíme a myslím, že s jejich odsunem nebude mít naše zkušená vláda žádný problém."

-----------------------

Předseda svazu výrobců vánočních prskavek uvedl na mimořádné tiskové konferenci, že tomuto odvětví v České republice hrozí díky ekonomické krizi zánik. "Lidé šetří, a protože mají zkušenosti z věčného nadávání na politiku, místo nákupu prskavek si o Vánocích prskají sami. To je možná dobrá zpráva pro farmaceutické firmy, ale pro nás je to zničující."

------------------------

Pražský magistrát nesouhlasí s názory odborníků a médií, že má pražská karta Opencard jen omezené využití. Jeho pracovníci proto uspořádali speciální prezentaci, kde názorně předvedli, že kartou je možné oškrabat zamrzlé sklo automobilu, podložit nohu vaklavého stolu nebo hrát stolní tenis. Vrcholem programu bylo vystoupení z věznice pro tuto akci speciálně zapůjčeného recidivisty, který předvedl, že s kartou Opencard je možné snadno otevřít zámky bytů i automobilů a - pokud trochu zbrousíte její hranu - může se z ní stát i nenápadná ale účinná zbraň.

Před usnutím

Klíží se mi oči

a ty tvoje v nich

a ty tvoje s nimi.

A ty tvoje kdesi

chytají smích

za pačesy.

Jak to děláš, vysvětli mi?

Jak jen se tma

třpytí v slze,

jak jen je to

všechno v mlze,

jak jen je to

jak jen je to

jak jen je to

dál?...

O vítězné ochutnávce

Karel vešel do místnosti trochu dřív než organizátoři ochutnávky čekali. Přípravy byly ještě v plném proudu, jeden člověk krájel sýr, druhý chléb, číšník na stoly teprve instaloval sklenice a karafy s vodou. Jak se vlastně správně nazývá takový opak dochvilnosti? pomyslel si Karel. Jedna z jeho vlastností, které nejsou ostatními považovány za bezvýhradně dobré.

"Jste tu první," řekl mu neutrálně číšník zřejmý fakt.

"Někdo první být musí." Odpověď vypíglovaná dlouholetou praxí.

Karel si vybral místo u stolu, sedl si a na druhé položil tašku. "Přijdu, ale o něco později," slíbila mu Milena, kterou na ochutnávku pozval. Těžko říct, jestli si od toho něco sliboval. Milena byla příjemnou výjimkou v jejich malém a jinak výhradně mužském kolektivu. Musí ale prý ještě dnes něco dodělat. Takhle to Karel taky říkává vždy, když neumí odmítnout přímo. Deset minut seděl v místnosti sám jen s mísami nakrájeného sýra, který neměl vůbec rád. Eunuch jako harémová stráž.

Prostor se postupně zaplňoval hosty. Celkem se čekala účast třiceti, možná čtyřiceti lidí. Čím méně zbývalo volných míst, tím větší počet nově příchozích se ptal Karla, zda židle vedle něho, kde zatím po náročném dni odpočívala jeho unavená taška, je volná. "Někoho ještě čekám," odpovídal a čekal. Jakpak dlouho asi bude ještě Milena "něco dodělávat". Dlouho už volné místo neudrží. "Chodí pozdě, dobře bychom se doplňovali" napadlo ho nesmyslně. Skoro nikoho tu neznal. Vinař mezitím rozložil své papíry a pověsil mapu vinic jižní Francie. Tak copak dnes budeme probírat, pane učiteli?

"Nebudu vám tu vadit," oznámila mu tělnatější krátkovláska větou, která vůbec nepřipomínala otázku. Stejně nečekala na odpověď. Položila jeho hlídací tašku sama na zem, sedla si a usmála se: "Viďte, že ne!" Zkoušel si představit Milenu, ale její tvář se mu nedokázala vybavit jinak než osvětlena obrazovkou počítače. Asi musela opravdu něco urgentního dodělat. Na ochutnávku vína by se nemělo chodit pozdě, protože náskok ostatních už těžko dohoníte a vaši Pražané vám pak už pod vlivem několika ochutnaných vzorků tolik nerozumějí. "Jistě!" odpověděl nejednoznačně ale rozhodně. Nabrala si hrst sýra, který neměl rád. "Já sem chodím hlavně kvůli sýru. A ty?" zašeptala spiklenecky. Je tu kvůli vínu? Těžko říct. Ale slušelo se něco odpovědět.

"Byl jsem tu dnes první," řekl nejistě. "To je prča," odvětila.

Druhou dvojicí u jejich čtyřmístného stolu byl mladý roztržitý muž s tlustými brýlemi a hubenou průsvitnou dívkou. Zjevně byl na podobné akci poprvé a kapala z něho nervozita, kvůli které nedokázal vůbec s dívkou komunikovat, protože se snažil pekelně soustředit na vše kolem. "Jen žádný trapas!" volaly zoufale jeho vytřeštěné oči.

"Dobrý den," pozdravil Vinař a chvilku se odmlčel, aby mohl tlumený ruch kolem stolů postupně utichnout. Když ticho očekávání dostoupilo vrcholu, ozvalo se ještě jedno hlasité "Dobrý den," kterým nahlas odpověděl právě jen partner průsvitné dívky. Zašumělo to a všichni se na nejistého mladíka podívali. Rychle zakousl kousek sýra a průsvitná dívka vedle něj sice i nadále prosvítala, ale její průsvitka chytla lehce rumělkový odstín.

Pak už přicházel na řadu jeden vzorek za druhým, pěkně srovnané, napřed v bílém, pak v červeném provedení. Karel přece jen zapředl nijak intelektuální hovor se sousedkou a obraz Mileny s počítačově bledničkovou tváří postupně vyprchával jako voňavý obláček po omylem otevřeném parfému. Nervózní brýláč se několikrát pokusit víno vykroužit, jak to předváděl Vinař, ale vždycky způsobil ve sklenici místo ladné kapalné spirály jen vlnobití. Bílé vlny vychlístnul na stůl a podlahu, červenými zneprůsvitnil kousek své dívky. Pak omylem vylil zbytek červeného vzorku do karafy s čistou vodou a vytvořil tak nechtěně rosé. I přes pokročilé stadium ochutnávky komunikace mezi tímto párem probíhala zcela beze slov, nejčastěji jen pohybem očí:

"Nepůjdeme už domů?" otázaly se oči průsvitné dívky.

"To by bylo, abych na to nepřišel!" odpovídaly brýláčovy oči se sveřepým odhodláním. Předposlední vzorek vychrstnul na výstřih veselé krátkovlásce, která to už v uvolněné náladě považovala za první z úkolů v začínající soutěži o Miss mokré tričko.

"A na závěr ochutnáme slepý vzorek," oznámil slavnostně Vinař a nervózní mladík natěšeně sundal své brýle. Vinař vytáhl zátku a obřadně s ní obešel stále rozvernější účastníky. Karel mrknul na svou rozjařenou sousedku, dodal si odvahy a svěřil se do rukou Náhody.

"Tak to je úplně jasné už teď!" zahlaholil nahlas, když ho míjel Vinař s ukázkovou zátkou. "Tahle barva se zaměnit nedá." Zátka se mu skutečně zdála barevná podobně jako u vzorku číslo osm, ale to nejspíš jen proto, že i ostatní červené vzorky vypadaly na spodu korku stejně, jen si jich Karel nevšiml. Ruch ostatních maličko utichl a kyprá sousedka mohla na Karlovi nechat své jiskrami protkané oči.

Vinař se na chviličku zastavil a vycvičeným pohledem se snažil odhadnout, je-li Karel skutečným odborníkem nebo jde jen o frajera. Zkušenost hovořila jednoznačně pro druhou variantu.

"Vítěz ale musí správně určit odrůdu. A to není úplně jednoduché."

"A já dam vítězovi pusu!" rozhodla se v návalu bodré dobrosrdečnosti kypřenka.

Všichni ochutnali, jen brýláč (momentálně bez brýlí) ne, protože se právě nešikovně snažil z vína vylovit sýrového trosečníka, tedy kousek eidamu, který mu omylem spadl do skleničky. Karlovi to chutnalo podobně jako vzorek číslo tři, což bylo divné, protože vzorek číslo tři bylo víno bílé. Vynásobil tedy výsledek dvěma a dostal se ke vzorku číslo šest. Náhoda přeje připraveným. Napsal na papírek směs odrůd vzorků číslo šest a vzorku číslo osm (to kvůli té barvě zátky) a odevzdal svůj tip Vinaři. Kostky jsou vrženy!

Vinař prošel odpovědi a zvučným barytonem vyhlásil, že soutěž má jediného vítěze, což sponzorku zasmušilo, protože zajímavých chlapů jako stavěných pro její vítězný polibek, se jí tu zdálo být víc. The Winner is….

"Pan Karel!"

"Jupppíííí," zařvala sponzorka a vrhla se na Karla, aby mu mohla neodkladně předat cenu. Bohužel právě v okamžiku, kdy Milena svou práci u počítače definitivně dokončila a přišla se podívat, jestli Karel nebude po náročném večeru potřebovat doprovod. Jen to potvrdilo myšlenku, se kterou už dávno koketovala, že totiž na počítače je ve srovnání s muži daleko větší spolehnutí, takže nejlepší řešení je vrátit se neprodleně mezi ně.

Když už odcházeli i poslední opozdilci a Karel čekal u východu na svou novou přítelkyni, protože doprovod opravdu potřeboval, Vinař mu zastoupil cestu. "Prosím, jenom by mne zajímalo…" hledal slova "…jestli jste to opravdu poznal. Víte, jak už podle té zátky…."

"Dovolíte?" nasypala do nich broky svého jediného slova za celý večer průsvitná dívka, oba odstrčila a nasupeným krokem odešla do mrazivé noci. Brýláč nebyl vidět, ale jeho brýle stále ještě na pocamraném stole hlídaly jeho zcela slepý vzorek.

Karel se nepřítomně usmál a jeho unavené oči souhlasně ale přece jen už hodně zpomaleně zamrkaly: Někdo prostě první být musí!

O krvechtivé Růžence

Malinkému fiátku zoufale zaskřípěly vnitřnosti, udělal splašený půlobrat, drcnutím obnažil papundeklový sloupek na prázdném tramvajovém ostrůvku a sveřepě a s nabouraným okem se postavil čelem proti ostatním autům, která původně jela za ním a zastavila o něco klidněji. Jeden proti všem. Chvilka ticha následujícího po zakvílení a rachotu. Mladík ještě před chvílí v klidu četl za chůze noviny, teď však zůstal stát uprostřed bílé zebry ležící odevzdaně na unaveně černé silnici. Nedocházelo mu zatím ještě nic z toho, co se stalo, co se stát mohlo a co se pravděpodobně stane teď. Jen cítil, že čtení novin bude nejspíš muset na chvíli přerušit, zatím se jen naivně pokoušel schovat je za košili, jako by mu mohly v nastávající mele být přitěžující okolností, bude-li s nimi přistižen in flagranti na místě tak pronikavě veřejném jako je přechod pro chodce. Na chvíli se vše kolem zastavilo. Z rušné křižovatky se stalo spící království, kde všechny známky života jsou dovedně skryté vnějšímu pozorovateli pod příkrovem plechových karosérií a zbytky pohybu jsou uloženy do okolních bank s matným výhledem budoucích úroků. V přilehlém parčíku začínaly samy od sebe rašit šípkové keře a srdce některých řidičů by určitě začala bušit po princovsku, kdyby tušili, co za Růženku vstoupí po chvilce do záře barevných semaforů, které právě zbytečně zeleně ukazovaly, že je možné jet vstříc stmívající se budoucnosti končícího dne.

Zevnitř fiátka se ozval peprný hlasitý monolog a několik ran - nejspíš kopnutí - do promáčknutých narezavělých dveří. Když se dvířka vozítka prudce otevřela, vysoukala se z nich vysoká dívčí postava s dlouhým černým deštníkem. Oba se k mladíkovi - stále uhranutě stojícímu uprostřed křižovatky - přihnali za stálého nadávání, bylo jim úplně jedno, zda měl noviny nebo neměl, takže si pod košilí na svém náhle zpoceném těle zbytečně roztíral nekvalitní tiskařskou čerň. Ze špičky prvorepublikového deštníku i z dívčiných očí vystřelovaly roztřesené Eliášovy ohně, přestože v dohledu nebyl jediný bouřkový mrak. Řidiči v koloně omámeně sledovali ten výjev a najednou nespěchali na své víkendové ubikace, zvědavě a skoro pobaveně čekali, jak se bude situace vyvíjet dál, a v té zvědavosti byla i špetka strachu, aby se deštník se sršící špičkou, který byl zároveň obuškem, golfovou holí i kordem, neobrátil proti nim samotným, proto mlčeli, nenadávali, pouze útrpně čekali za svými olysalými volanty na konec představení podobně jako dnes v práci na konec nesmyslné porady.

Dívka kolem mladíka zatím běhala jako planetka - ne v kruzích ale podle správného fyzikálního pravidla po dráze eliptické, silně výstřední, tu byla blíže, tu zase dál, hrozila proniknout jeho ochrannou atmosférou a způsobit mu vyhynutí dinosaurů, plamennou řečí zažehla vlnu devastujících požárů, až prach v ulici na protest přestal padat a obrátil svůj pohyb vstříc nachovým oblakům, měnila barvu tváře i očí s nečekaně širokými zorničkami a její stesky místy ještě přecházející v nadávky se slévaly do potoků úlevy i zlosti odtékajících kanály na krajích silnice, které je taktak zvládaly pojmout. Prudce se otáčela a její rozhněvané dlouhé hnědé vlasy mladíkovi bičovaly tvář. Přetáhla ho deštníkem po zádech, vlepila záhlavec a hned nato ho snad políbila na rozpačitou tvář, s úlevou, že se právě o fous nestala vrahem, byť by si on možná zasloužil být obětí. A on se nechal polévat ze všech stran horkou tmavě hnědou smolou, která mu pronikala hluboko do pórů kůže i duše, barvou a konzistencí podobná medu. Předzvěst sladké i trpké budoucnosti pro jakéhokoli dobyvatele balancujícího na dlouhém vachrlatém žebříku opřeném o hradby vytoužené pevnosti, zvlášť má-li dobyvatel pod drátěnou košilí roztavený bulvár a po těle rozmazané jeho lživé litery. Může taková vroucí smůla dělat něco jiného než už jen postupně chladnout, abychom tuhli spolu s ní a spolu s celým vesmírem až někam k bodu absolutní nuly?

Tomu, co dívka křičela, nebylo rozumět. Mluvila nesrozumitelnou směsicí jazyků z dob stěhování národů, možná řečí keltských druidů, i když intonace připomínala divokostí jazyk nějakých východních útočných hord. Ani vlastně nebylo zřejmé, zda se zlobí, ovšem na vyznávání lásky to moc nevypadalo. Vybuchovala jako sopka vyvrhující svůj za léta nashromážděný vnitřní žár, který nezastaví betonová zeď ani stádo rozdrážděných tanků, dokonce ani modlitba ne. Mladík byl přímo vprostřed lávového proudu uvězněn na ostrůvku z bílých pruhů, nucen navíc uhýbat kamenům, vrhaným odkudsi neviditelnými práčaty, a deštníku, který přestával být předmětem a stával se dalším z povykujících živlů. A v tu chvíli bylo jasné, že tu nikdo kromě těch dvou doopravdy není, že jsou sami, sami v samém středu světa, v oku hurikánu, byť obklopeni více či méně dobrovolnými čumily v pojízdných konzervách na klíček.

Pak se dívka vrátila zpátky do vozu, opřela se čelem o klakson a za jeho nepominutelného kvičení, bořícího za normálních okolností brány Jericha, začala přerývaně plakat čelem k ostatním řidičům, které zvuk probudil z dýchavičně zvědavého odpočinku, takže i oni rozezvučeli své klaksony. Auta troubila pěkně proti sobě, jedno vzdorující světu v protisměru, ostatní ve smečce, v houfu dodávajícím odvahu a přesto bezmocná před absurditou dnů, kterým tolik spěchala vstříc. První odvážlivci objeli fiátka trucovitě stojícího vprostřed silnice jak vzpurný býk, proti němuž se rozjela plocha koridy i s ukřičenými diváky. A troubící autíčko stálo uprostřed té řeky vozů jako tisíciletý balvan čekající s nadějí i obavami na okamžik, kdy řeku omrzí téct.

Když už to trvalo na upřímnou úlevu trochu dlouho, obešel mladík fiátka až k pootevřenému okénku na straně řidiče a vstřícně vložil svou hlavu do průhledné gilotiny:

"Nedala byste si kafe?" zeptal se dívky opatrně.

Zvedla hlavu z klaksonu a usmála se zarosenýma očima, až to vypadalo, že její úsměv skrze slzy způsobí slanou duhu. Frkla a on jí podal kapesník, který nosil čistý, složený a nepoužitý už několik let a dosud marně pro podobné případy.

"Zašla bych na decku lidské krve", odvětila a jen její nevampýrské oči ji usvědčovaly z bonmotu.

"Znám tady za rohem jednu dobrou kavárnu transylvánského typu."

Otřela si oči: "Takové nabídce se nedá odolat."

"Co s autem?" projevil mladík obavu.

"Myslíš Boba?" nezdržovala se vykáním. Pak Boba pleskla po červené koženkové sedačce a - tentokrát o dost klidnější než poprvé - znovu vystoupila z auta.

"Chvíli počká. Je věrnej, zatím si zdřímne." Fiátek zůstal uprostřed proudu, který slábnul s přibývajícím odpolednem posledního pracovního dne tak, jako slábne řeka v podhůří, když ve stinných údolích pod štíty tají poslední zbytky sněhu. Zdálo se, že kapesní autíčko opravdu dříme, oddychuje a vychutnává si ty okamžiky, kdy i největší bourák musí uznale zpomalit a opatrně ho objet.

"Co ten sloupek?"

"Pchchch! Takových už jsme pár ťukli, viď Bobe," řekla neskromně dívka. "AB by byla nejlepší," připomněla své upírské choutky.

"Ale nejdražší," zachřestil mladík pár drobnými v kapse.

"Fajn, takže aspoň to kafe!"

Společným silami odtlačili Boba kousek vedle na místo, kde auta smějí oficiálně překážet. Krvechtivá dívka sebrala ze země vybitý mohutně oddychující deštník a odkráčela sebejistě směrem za roh. Mladík pochopil, že se smí přidat, čerstvě zachráněný a zároveň polapený. Koho mají oběsit, ten se většinou neutopí!

A bohové na místním Olympu si jen mnou ruce, jak šikovně a prozatím i bez obětí se jim další z mnoha intrik podařilo splést dohromady něco, co by bez jejich zásahu nejspíš o sebe ani okem nezavadilo. I když - bohové prominou - kdoví!

Nedělní miniglosy č.40

Masovou podporu získává po svém prvním sjezdu nová strana TOP 09 především mezi topmodelkami, topmanažery a topenáři. Neudivuje proto, že nejlépe z politických lídrů přijímá vznik nové strany právě předseda ODS Topolánek. Ten svůj pozitivní postoj neskrývá, nicméně jednu věc považuje přesto za nedůstojnou, ne-li přímo diskriminační: "Zatímco se ukazuje, že knížata se v našem státě mohou stát bez problémů předsedy politických stran, obrácený postup je bohužel pro nás, předsedy, prakticky vyloučený."

--------------------------------

Pětinásobným českým slavíkem najednou se stal letos Karel Gott. Kromě hlavní mužské soutěže vyhrál s přehledem i veteránské kategorie 40 a více, 50 a více, 60 a více a letos poprvé i 70 a více let. Zpěvák ovšem uznává, že výsledky ankety mohou vypadat maličko zatuchle. "Přestože jsem vítězství ani letos nečekal, existují prý i lidé, které neustálé opakování výsledků dráždí, tím spíš že i vítězství skupiny Kabát začíná být obnošená vesta, i když mně osobně je bližší košile. Snad aspoň skutečnost, že jsem letos po dlouhé době poprvé nevyhrál v kategorii do 70 let, vnesla do soutěže trochu čerstvého větru."

-------------------------------

Proslýchá se, že za bleskovou akcí evropských kontrolorů ve firmě ČEZ může být pouhé nedorozumění. Podrobnou kontrolou zabaveného mobilu a počítače generálního ředitele firmy si totiž kontroloři ověřili, že jde skutečně o vrcholového manažera Martina Romana a nikoli o pekaře Romana Martina, který měl být správně prověřován, protože Evropská unie je mu už několik let nesympatická, a má proto u ní vroubek.

--------------------------------

Ornitologický ústav v letošním roce provedl dlouhodobé a nákladné plošné sčítání chocholoušů na území České republiky. Oponenti projektového týmu považují za velké štěstí, že se provádělo právě sčítání a ne jiná matematická operace, protože např. nulou nelze dělit. Zoologové jiných specializací jsou rozhořčeni, že právě na tento pochybný projekt s mizivými výsledky bylo převedeno mnoho prostředků původně určených na jiné akce. "Tento názor nechápu a nemohu se s ním ztotožnit. Výzkum chocholoušů je jednou z nejvýznamnějších dlouhodobých akcí na území ČR, snad hned po výstavbě železničního koridoru a zavedení Opencard v Praze. I nadále proto půjde o jednu z našich hlavních priorit," řekl nám ředitel ústavu Ondřej Chocholouš.

--------------------------------

V soutěži o nejméně známou celebritu letos překvapivě vyhrál téměř neznámý Osvald Punčochář. Přestože je tento muž profesionální celebritou už od roku 1997, ukázalo se, že ho zná pouze 6 lidí, z nichž pěti je zcela lhostejný.

Anděl zkázy

Kdysi dávno jsme s kamarádem vymýšleli jen tak co nejabsurdnější nápady a pokoušeli jsme se najít dobrý námět pro absurdní povídku. Jedna idea absurdnější než druhá, ale použít se nic nedalo. A vtom mi blesklo hlavou něco, o čem jsem hned věděl, že je to ono! "A co takhle skupina lidí," říkám, "kteří jsou zavření v dokořán otevřené místnosti, ze které kdovíproč nemůžou ven!" Už jsem se viděl coby absurdní spisovatel, protože tohle - bylo mi jasné - je nápad kolosální. "Dobré," zabručel kamarád, který byl zběhlejší ve filmové historii i o něco sečtělejší. "Ale poněkud… použité." A já zjistil, že ten drzoun, který si dovolil můj nápad použít už před víc než třiceti lety, nebyl nikdo jiný než Jeho Veličenstvo Filmař Luis Buňuel. Nejen vymyslel, ale i natočil a to v roce 1962. Ach jo, tak to asi vlastnictví myšlenky nevysoudím.

Ve velkém honosném domě se chystá slavnostní večeře. Spousta dobrot, dobré víno, kaviár, jen personál má z podivných nevyslovených důvodů zaječí úmysly. Postupně z domu dezertují kuchaři, číšníci i služebné, jediný, kdo v domě, ve kterém se sešla místní smetánka, z personálu zůstal, je majordomus. Hned od začátku je vše divné, například příchod panstva se odehrává dvakrát naprosto stejně. Když se panstvo navečeří, vede společenské žvásty a divák se postupně seznamuje s postavami. Celkem jde asi o dvacítku lidí z vyšší až vysoké společnosti, společensky - jak jinak - na úrovni. Ale něco je na tom spolku divné: Je už pět hodin ráno a nikdo se nechystá k odchodu. I sám hostitel už je nervózní: Proč nikdo nejde domů?

A nejde a nejde, raději všichni přespí na místě v salónu. Druhý den ráno se k nim přidává i majordomus, který je do té doby jediný mimo salón. Postupně hosté poznávají, že z nejasných důvodů nemohou opustit místnost. Nikdo netuší proč, ale všechny pokusy prolomit bariéru, selhávají. Postupně všichni pochopí, že se z nich stali vězni. Nemají nic k jídlu ani k pití, odskakují si do přilehlých skříní s velkými vázami a začínají bojovat o holý život. Postupně odhazují etiketu a někteří i morální zásady, někteří umírají přirozenou cestou, jiní vlastní rukou, někteří propadají do halucinací (surrealistická scéna s pohybující se rukou je halucinací jedné z postav), jiní do letargie. Postupně dojde i na hledání viníka a málem i na lynč. Podobně je tomu i venku, kde se sice houfují zvědavci i místní autority, ale bohužel, ze stejně podivných důvodů, jako hosté nemohou opustit salón, nemůže ani nikdo zvenku vstoupit do domu. Jen malé dítě dokáže prolomit bariéru kouzla, ale jen na chviličku, protože i ono se ze strachu vrátí "za čáru".

Uvězněným se podaří dostat se ke zdroji vody k pití, do salónu se dostanou i po domě se volně potulující ovce, což umožní těm, co dosud přežili, zahnat hlad. A když - jak se zdá - zoufalá situace kulminuje a dojde na osobní bitky a volání po krvavé oběti, dostanou se všichni opět do stejné situace, ve které byli první večer. Venku se před branou sejde personál domu, který se - vedený podivnou intuicí - vrací do služby. Prokletí pomine a bariéry padají. Vše se zdá být v pořádku. No, v pořádku… To by nebyl pan Luis, aby nevymyslel geniální cynický závěr, který opět využívá několikrát uplatněný motiv opakování. Znovu stejná bariéra, tentokrát je v ní ale uvězněno mnohem víc lidí. Opět ovce, které se jdou dobrovolně nechat zabít, aby někteří uvnitř podivuhodné smyčky přežili. Ostatně nejsme vlastně všichni v podobné situaci, uvnitř své černé díry, za jejíž horizont nám cosi znemožňuje se vydat?

Mnohovrstevný film, který lze chápat mnoha způsoby, jako útok na prázdnost a nabubřelost lidí z vyšších vrstev, jako studii chování napohled jednolité skupiny pod tlakem, jako cestu ke kořenům základních lidských potřeb, které jsme už v rozmazlenosti svého "zlatého věku" skoro zapomněli vnímat. Anebo jako prostý absurdní výsměch všem, kteří za každou cenu hledají filosofický výklad.

Škoda, mohla to být tenkrát kdysi dávno zajímavá povídka, kdyby mne pan Buňuel o pár desítek let nepředběhl. Teď si hýčkám jeden další malý, ale naprosto původní nápad: Odehrává se to ve vězení a svou hororovou roli tam hraje velké ostré kyvadlo a tmavá hluboká jáma… Ale svému sečtělému kamarádovi to tentokrát raději neřeknu!

O dni, který měl být bídný

Ještě štěstí, že jsem se na svůj dnešní internetový horoskop nepodíval už ráno. Zcela jistě bych byl zůstal v posteli, protože i taková trivialita jako přecházení tří ulic a půlhodinová cesta vlakem by se mi musely zdát příliš riskantním počinem, abych se odhodlal vyrazit do tak nepřátelsky naladěného světa. I tak bych se v posteli třásl strachy, mohla by se se mnou totiž třeba rozlomit, mohl bych se nešťastnou náhodou zadusit ve spánku duchnou nebo by se ukázalo, že plyšový pes, který obývá stejnou ložnici, mne v noci pokousal a hned ráno u něj byla diagnostikována prasečí vzteklina.

Horoskop skutečně nevěštil žádné velké jistoty a štěstí. Kdo byl asi ten blízký, se kterým jsem se měl dnes pohádat? A kdybych věděl, jak jsem dnes byl náchylný k vymknutí kotníku, jistě bych se lépe díval, kam šlapu. A taky jsem měl mít mimořádně špatné podmínky pro investice všeho druhu. Tak jsem asi zase jednou vsadil zbytečně a brambory, co jsem koupil na uskladnění, jistě (jako obyčejně) shnijou. O citových investicích raději pomlčet. Horoskopy přece nelžou!

Nahlédl jsem i do svého aktuálního stavu biorytmu a shledal jsem, že energií bych měl být nabitý asi jako týden leklý paúhoř elektrický. Z pilnosti jsem se podíval i na svou předpokládanou pracovitost, která dnes měla přinejlepším stagnovat. Vzhledem k dnešní nevalné fyzické kondici jsem měl jistě upřednostnit eskalátor před kamennými schody, pro jistotu i směrem dolů. Neudělal jsem to. Mohu se tedy divit, že jsem se zadýchal? A o nějakých citech se snad dnes nedá vůbec mluvit: Z celkových pěti možných srdíček na citové škále mi program ukázal jako vyhodnocení jedinou chlopeň, která ještě navíc nedomyká. Míra kreativity mi na závěr vyšla taková, že nejplodnějším způsobem trávení večera mělo být zírání na vypnutou televizní obrazovku.

Na další stránce webového horoskopu jsem si našel aktuální úroveň vztahů s jinými znameními a zjistil jsem, že mám jistou šanci pouze u kozorohů s ascendentem lachtana, což je zvíře, které se dosud při mé smůle bohužel vůbec do zvířetníku nekvalifikovalo. Abych získal aspoň malý záblesk naděje, prošel jsem ještě jiné typy horoskopů - keltský, indiánský a ten z Mladé fronty. V pozoruhodné shodě mi doporučily, abych dnes raději ani nevycházel ani nezapadal. Jak vzrušující vzácnou kombinaci jsem dnes nevědomky zažil! Určitě nastává jen zcela výjimečně, nanejvýš tak třikrát, čtyřikrát týdně.

Má ruka zaváhala nad šipkou, která mi pouhým kliknutím umožní podívat se stejně sofistikovanou metodou na zítřek. Ne, teď radši ne! Podívám se zase až zítra večer, abych si mohl zpětně vyhodnotit, čemu hrůznému jsem se tak báječně vyhnul a co skvělého jsem naopak stihl zmeškat.

O džbánu s kvalitním uchem

Kdysi jsem dostal darem starobylý džbán. Optimální dárek pro milovníka piva, ale co s ním budu dělat já? Jako nejlepší možnost mi tehdy přišlo využít džbán pro výzkumné účely, a začal jsem s ním tedy chodit pro vodu. Schválně, za jak dlouho se asi ucho utrhne? Tolik jsem se na ten okamžik těšil, protože až to jednou přijde, říkal jsem si, potvrdím konečně, že staré úsloví platí a není to jen dávná mediální bublina, která jen shodou okolností zlidověla. Chodil jsem pro vodu často a vytrvale, ale džbán nejevil žádné známky opotřebení. Ucho bylo - ohmatané sice - ale stále pevné. Po několika letech jsem začal být netrpělivý.

Ze strany mých známých a přátel ke mně zaznívaly mnohé dobré rady: Ti optimističtější mne uklidňovali, že musím být trpělivější, protože džbán je starobylý, tedy pochází z doby, kdy ještě nebylo hlavním cílem řemeslné výroby vyrábět zmetky, aby si lidé museli kupovat stále nové a nové věci a vydávali toto zmetkování za míru rozvoje společnosti. Jeden kamarád, šťastlivec, si takto vyrazil s úplně novým čínským džbánem jenom jednou a ucho se mu utrhlo dřív, než k vodě vůbec došel. To jen mně, smolaři, zase osud přistrčil do cesty jako na potvoru kvalitní výrobek! Můžu s ním chodit pro vodu další roky a desetiletí a je pravděpodobné, že v této činnosti budou muset ještě pokračovat mí případní synové a vnuci. Ale když už jednou člověk zasvětil život vědě, neměl by jen tak polevit!

Další skupina našeptavačů mi tvrdila, že voda, pro kterou chodím, je nejspíš příliš měkká, přičemž ucho se mnohem snáze utrhne působením tvrdé vody. Známý jaderný fyzik mi z těchže důvodů doporučoval použít vodu těžkou, Aneta Langerová dokonce vodu živou, jenže ta, mrška, zůstává jen někde na dně. Jeden kolega se sklonem k extrémismu zase navrhoval, že nejjistější bude jít se džbánem rovnou pro vodu stoletou, jen si musím dávat pozor, aby se místo ucha se mnou neutrhl břeh.

Malověrně jsem se zamýšlel i nad tím, zda neustálým opakováním nemohlo dojít k významovému posunu původní myšlenky a k nám se historickou tichou poštou nedostala jen zkomolenina skutečnosti. Co když nejde o ucho džbánu, ale o ucho osoby, která pro vodu chodí. Kdoví, jak to proběhlo kdysi dávno v Arles? Třeba chodil Vincent Van Gogh Gauginovi tak dlouho pro vodu, až…

Jednou v zimě, když mrzlo, až praštělo (globálnímu oteplování navzdory), jsem zastihl při pravidelné vycházce se džbánem vodu obrněnou proti nenadálému útoku mrazu ledovým krunýřem. Okamžitému záchvatu klukovské touhy aspoň jednou se pořádně sklouznout prostě nešlo odolat! Když jsem se svou koledou po vzoru lidové písně na ledu upadl, bylo mi hned jasné, že moje několikaleté vědecké snažení konečně dospělo ke zdárnému konci. Na památku jsem si domů ze džbánu odnesl aspoň kvalitní utržené ucho.

Ještě plný emocí jsem se cestou domů pokoušel svá výzkumná zjištění volat do lesa. Nepřál bych vám slyšet, co se z něho ozývalo.

Nedělní miniglosy č.39

Po roce oprav se ve Švýcarsku opět rozběhl největší urychlovač částic na světě. Do tohoto zařízení vkládá hodně nadějí především Chorvatsko, které v případě bezproblémového fungování urychlovače věří v urychlení svého vstupu do Evropy. Česká ministryně spravedlnosti naopak rozhodně popřela, že by mohlo dojít i k urychlení některých dlouho se vlekoucích soudních případů: "Nemusíme se opičit po každém evropském nesmyslu. To poslední, co v našem soudnictví potřebujeme, je točit se po vzoru urychlovaných částic stále v kruhu!"

--------------------------------

Průzkum potvrdil, že znalosti českých školáků o událostech 17.listopadu 1989 nejsou valné: 95% školáků se domnívá, že Albertov byl první český supermarket, a většina je rovněž přesvědčena, že zákrok na Národní třídě byl spuštěn výstřelem z Aurory. "Vědomostně jsou ale naši žáci pořád nad průměrem," řekl nám vedoucí výzkumného týmu. "Třeba jejich irští, řečtí nebo portugalští vrstevníci nevědí o listopadových událostech v Praze skoro nic a maďarským žákům dokonce slovo listopad připadalo směšné."

--------------------------------

Čeští fotbaloví reprezentanti si při turnaji v Dubaji ověřili, že ztracené sebevědomí nemohou nabýt v zápasech s průměrnými soupeři. Příští přátelský zápas se proto odehraje na tichomořském ostrově Fidži s tamějším "B" týmem. "Aby se tak dlouhá cesta vyplatila, naše reprezentace odehraje hned 3 zápasy," uvedl reprezentační trenér. "To zvyšuje pravděpodobnost, že bychom mohli vstřelit alespoň jednu branku, takže snad v průběhu kvalifikace na mistrovství Evropy budeme mít aspoň možnost společně na něco pěkného vzpomínat."

--------------------------------

Z malé pracovitosti jsou podezříváni někteří z politiků napříč politickým spektrem, jejichž seznam předala tento týden k prošetření studentská iniciativa Inventura demokracie. Ukázalo se ovšem, že nejde o lenost ale o obdivuhodně vytrvalý a zásadový politický postoj: Politici totiž většinou argumentovali tím, že nadále pokračují ve stávce, protože zásah proti demonstrantům na Národní třídě před dvaceti lety dosud nebyl věrohodně vyšetřen.

--------------------------------

Primátorka nejmenovaného severočeského města si posteskla, že podle jejího názoru úcta ke vzdělání ve společnosti nebezpečně klesá: "Zatímco všechny čtyři vysoké školy, které jsem v posledních dvou letech absolvovala, jsou v médiích neustále zpochybňovány, na takovou prestižní pozici, jakou je bezesporu ředitel pražské zoologické zahrady, se mezitím bez problémů hlásí kdejaký zámečník."

Kašpar noci

Do noci odbíjí

půl, celou,

půl, celou

a zase půl.

Světýlka bludiček

křižující řeku

tančí svá noční nepřístupná blues

o tom, jak měsíc hvězdy uhranul,

o větvích spletených

k prosbě po doteku.

Přehodím přes sebe plášť

utkaný z vláken

chladných i v žáru.

Dost! Zastav se!

Cesty zvonů zmizely v podzemí,

zůstal jen prach

a sníh z prachového peří,

gong zvoucí k obědu,

fata morgána pro nastražené uši.

Posloucháš?

Kdo tomu věří?

Noc se chce divoce protančit k ránu,

z náruče do náruče,

bez studu,

bez únavy,

houpe se na žebřících

z pavoučích sítí

a hvězdám se z toho točí hlavy.

Čekáme na prozření

a na valčík nového zrodu

jakbysmet.

Na třetí dobu

noc klopýtne

a na chvíli půjčí slunci svět.

Odpočívá a nabírá sil.

V kryptách chrámů

abych z noci samé

světlo vytvořil!

O hře na demonstraci

První, co jsem na Albertově asi hodinku před oficiálním zahájením akce připomínající demonstraci zpřed dvaceti let, spatřil, byl asi desetičlenný houfeček lidí kolem televizního štábu, natáčejícího pro Českou televizi přímý vstup. Lidí tu bylo celkem pár desítek a mezi nimi procházely kamery několika televizí a štáby uháněly přítomné o krátké rozhovory. Sakra, to se asi budou ptát, proč jsme sem přišli! Co bych asi odpověděl, kdyby se přede mnou rozběhla ruční kamera a někdo mi před ústa přiložil mikrofon v přímém přenosu? Proč jsem přišel a co od toho očekávám? Mediální zkratka vyžaduje maximálně jednovětou odpověď, nejlépe nepříliš rozvitou. Napadá mne jediná věta: "Kdybych měl odpovědět jedinou větou, nutně bych z toho musel vyjít jako idiot."

Demonstrace má být za něco konkrétního nebo ještě lépe - proti něčemu. Všichni účastníci by to měli akceptovat a přijít právě kvůli tomu. Ale jaký jednotící prvek je obsažen v této "jubilejní" demonstraci? "Přijďte si připomenout dvacáté výročí revoluce," hlásal slogan. Ale co znamená připomenout si? Dav postupně houstne a přibývá transparentů, většina z nich je ryze individuálních. "Havel je zločinec." "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí." "Klause poslat do Sudet." "Zachraňte Horní Jiřetín." "Rodiče, děkujeme za revoluci." "Stop komunismu." "Nechceme soudruhy ani jejich dluhy." Chybějí už jen fotbalové vlajky s nápisy typu "STS Chvojkovice-Brod". Úžasné! Octnul jsem se na ryze postmoderní demonstraci. Na lidové veselici, kde každý slaví to, co chce. Co slavím já?

Snad jsem doufal v nějaký odlesk tehdejšího průvodu, v navození podobné atmosféry. Ale lze to vůbec? Vnější nepřítel, proti kterému bylo možné se společně vymezit, už neexistuje. Existuje pouze spousta parciálních nepřátel, kteří splývají s parciálními přáteli těch druhých, někteří jsou dokonce tady, protože absenci by považovali za politickou chybu ("Hele, vole, Topol!"). A ani pořadatelé nedokážou nabídnout nějaký směr, jediný rozumný nápad má Šimon Pánek, který přivádí disidenty z Číny a Ruska. Fajn, to je ukázka, koho máme podporovat a držet mu palce, ale co si tu počít sami se sebou? Po čtyřiceti minutách akce na Albertově končí a většina lidí kolem je na rozpacích. Současní studenti se v průvodu ostře odlišují od o generaci starších pamětníků. Většina lidí někomu telefonuje a fotí. Hlásáme do světa, že jsme u toho, ale nevíme u čeho!

Dav se pohnul, prochází vysokoškolským areálem a točí doleva směrem k Vyšehradu. Čas od času je dobré rozhlédnout se, jaký transparent k vám je nejblíž, protože se snadno můžete dostat do skupinky názorových odpůrců. První malý konflikt: Skupinka požadující kriminál pro českého exprezidenta se brání nájezdu ctitelů pravdy a lásky. "Tadle ulice není jenom vaše," dí neoddiskutovatelnou pravdu sebevědomí Havlovi odpůrci a hrdě pózují fotografům. Pravda a láska tentokrát prohrává na celé čáře a stahuje se na vedlejší ulici. Dav neproudí jedním veletokem, ale rozděluje se na menší proudy, které stoupají na Vyšehrad odděleně. Pár lidí si chce zkrátit cestu přes park, ale v prudkém kopci podklouzávají na blátě vzniklém po krátké a vydatné přepršce.

Je to divný dav. Dav tvořený skupinkami kamarádů a jednotlivci různorodých motivací. Dav, kde jeden druhého nepotřebuje, protože se nemá čeho společného bát ani v co společného doufat. Při vstupu na Vyšehrad se všechny proudy spojují v jednu řeku. V celém areálu je povolená maximální rychlost 20 km/h, tak to snad nepřekročíme. Anebo je to jenom symbol toho dvacetiletého odstupu? Nesměrujeme na Vyšehradský hřbitov jako před dvaceti lety, Vyšehradem se pouze prochází, vyplaší se přitom lidi venčící pejsky a maminky s malými dětmi užívající si mimořádně teplý večer; někteří demonstranti jdou jen v tričkách. Jestli si dobře pamatuju, před dvaceti lety pěkně studeně foukalo a bylo těsně nad nulou. Jakýpak je asi vliv venkovní teploty na revoluční nálady demonstrujících? Ale poprvé při průchodu Vyšehradem se mne maličko dotkl závan tehdejší atmosféry. Zkusil jsem si dnešní zážitek se zdejším geniem loci zkombinovat s vlastní zkušeností a strachem z období Palachova týdne - tedy z demonstrací z ledna 1989. Když se tudy před dvaceti lety procházelo, muselo každého v průvodu napadnout, že se to taky všechno může rozprášit a rozstřílet a že už třeba taky za týden nebudou studovat. Můžou nás všechny pozavírat? Nad davem krouží policejní vrtulník, který svým nepřátelským hlukem navozuje aspoň trochu pocitu úzkosti.

V okolních domech jsou lidé vyložení v oknech a mávají. Mávali i tehdy nebo jich byla většina zavřená za okny na petlici? Scházíme na Vyšehradskou třídu a stojíme dlouho na křižovatce. Ozývá se houkání policejních vozů a před námi blikají světla modrých majáčků. Nějaký problém s nacionalisty nebo to jen policie drží s davem basu a hraje hru na demonstraci s námi? Napadá mne, že je optimální okamžik pro provedení vojenského puče: Policie je jako jeden muž v ulicích, aby hlídala jedny demonstranty před druhými, pomáhala a chránila a davy lidí bez obav slaví, politici infiltrovali mezi pochodující. Armáda pučistů by měla docela lehkou pozici, než by se konečně zjistilo, že tohle už hra není.

Jdeme po nábřeží a míjíme dům, kde kdysi bydlel Václav Havel. Poprvé se dav semkne ke společnému potlesku. Míjí nás dodávka s nápisem "sametový čaj - velvet tea, 20,- Kč". Přerod na tržní ekonomiku v praxi. Servis je opravdu lepší než kdysi. Z oken Prozatímního divadla nám mávají baletky. Máme skoro o dvě hodiny lepší čas než v devětaosmdesátém, je teprve kolem půl šesté, když točíme na Národní třídu. Jenom malý záchvěv, co všechno nás za neviditelným rohem čeká. Slyšíme záznam hlasu, který nabádal před dvaceti lety k rozchodu, protože demonstrace není povolena. Několik pamětníků kolem mne nasucho polyká a asi z toho známého hlasu, který už dávno vytěsnili, a teď se jim zase připomněl, nemají dobrý pocit. Študáci vedle mne zjišťují mobilem přes internet, jak se dnes večer hraje hokej. Připadám si jako po pochodovém cvičení, diváci na chodnících nám tleskají, jako bychom se o zdar dnešního večera zasloužili nějak významněji jenom tím, že jsme ušli delší trasu než oni.

Stojím vedle Voršilek, když se zpívá společně hymna. Ano, zpívá se česká i slovenská část. Jak dlouho už jsem to takhle pohromadě neslyšel? Naposled letos při fotbale, ale tam každá část patřila jinému z týmů. Ještě než se stihne srolovat veliká česká vlajka, u které stojím, začíná bez větších prodlev a okolků koncert. Ehmm… Na koncert jsem tedy nepřišel. Na Národní začíná být husto a 30 metrů k odbočce do Spálené se tlačím snad půl hodiny. Dav obklopuje poutní místo památníku v podloubí, i z oken sálá žár stovek svíček, fotoaparáty cvakají a blýskají. "Jo, Mařeno, tak jsme tady, dobrý to bylo, nikdo nás tentokrát nezbil." Pokrok nezastavíš. Jestlipak se dnes přišel podívat v průvodu někdo z těch, co tehdy "pomáhali a chránili", aby vše bylo tak nějak veřejně bezpečné? Třeba by se dnes z odstupu dokázal trochu vžít do pocitů těch, které kdysi mlátil! Třeba by se trošku (a nesmyslně) mohl bát, jestli náhodou nepotká sám sebe v protisměru a nedá si jménem zákona přes hubu.

Ještě se přesouvám na Václavák ke koni, kde pokračuje v manifestaci studentská Inventura demokracie 2009. Aspoň tady zaznívá trochu kritiky na to, jak teď vše kolem nás vypadá a za co přesně podle všech demokratických principů taky můžem. Jsme vybízeni zapojit se do politiky aktivně, jak současnými studenty, tak i Václavem Havlem, který sem na pódium unaveně nakoukne (neumím si představit, co už musel dnes všechno od rána absolvovat). To se snadno řekne.

Krotká hra na demonstraci pomalu končí. Lidi kolem mne se snaží zvonit donesenými svazky klíčů, jejichž zvuk dnes celé dopoledne ladili a teď ho po nich nikdo nechce. Před dvaceti lety jsem z centra Prahy odcházel s vědomím, že perzekuce jen tak neustanou a já mám před sebou ještě deset měsíců hry na lidové vojáčky. Dnes můžu odcházet s bláhovou nadějí, že totalita je tak daleko, že se dá jen pustit ze záznamu. Jsem na oplátku o dvacet let starší. Která varianta je lepší, nemusím řešit, protože žiju tu dnešní a všechno ostatní jsou jen kdyby.

Dnešek byl k uzoufání bezproblémový a z akce před dvaceti léty k nám, tuším, nedolétlo vůbec nic. Jen ti mladší to nepoznali a ti starší se k tomu provzpomínali vlastním úsilím. Za deset let už asi nepřijdu. Jedině kdyby David Koller zase udeřil do bubnu a zavyl: "Už se nechcem nikdy vracet tam, kde nám bylo mizerně!"

O opocených očích

Snad protože jsem zvyklý, že věci, když aspoň trochu mohou, dopadají spíš hůře než lépe, začínám si nějak víc vážit těch sporadických okamžiků, kdy se něco obrátí k lepšímu. Celkem je mi jedno co. Cokoli. Jsou to někdy věci a děje zcela umělé a k uzoufání kýčovité, vymyšlenost a naivita z nich přímo cáká - takové bývají různé filmové spektákly, které mají za jediný cíl (kromě výdělku a pro něj) vydojit z diváků slzu. Celý děj takového filmu bývá většinou k nepřežití, kritický mozek se vzpírá jakékoli stopě pohnutí jako nechutnému vydírání, kterému se sluší nepodlehnout, ale oko na vzpírání a zásadovost nedbá a při srdcervoucím happyendu se přece opotí.

Nevyhledávám takové filmy, občas běží v televizi na pozadí normálního chodu mého bytu beztoho, že bych jim věnoval pozornost, ale jakmile se situace na obrazovce obrátí po všech peripetiích, které musí vypadat aspoň hodinu zcela beznadějně, definitivně k lepšímu, přestanu pracovat na počítači, uklízet, číst či žehlit a obrátím svou vysmívající se a pohrdající hlavu a vyprahlé oči k obrazovce. Stačí náznak dobrého konce a oči už se potí, jako kdyby hodinu cvičily v posilovně.

Jsou i specializované pořady, které jsou postaveny na podobně emocionálním základě - třeba ten, ve kterém lidé hledají své dávné lásky, biologické rodiče, kamarády z dětství nebo nevlastní i vlastní sourozence. I tady vím, že odvíjející se příběh mi má prvoplánově zabrnkat na citlivou strunu. Cynický mozek velí očím protočit se bělmem vzhůru a hlavě nevěřícně zakroutit s výsměšným povzdechem. Ale než stihne vydat příslušný povel, spojení se přeruší a oči opotí, protože cit bývá rychlejší než myšlenka. A vojáci vědí, že bez spojení ani velení není, vážení. Často je zřejmé, že na odiv vystavené štěstí přežije třeba jen pár hodin, možná dnů, ale oči ve své naivitě vidí jen přítomnou šťastnou chvíli, jejíž obraz jsou náchylné si ponechat navždycky. A potí se a potí.

Předevčírem jsem se díval v televizi na přenos koncertu k dvacátému výročí listopadových událostí v Československu. Můžu si o některých věcech ve vývoji společnosti myslet cokoli, ale když jsem viděl, jak se na tomto koncertním orloji střídají apoštolové, kterých si povětšinou svět váží (kdopak z nich by asi přijel nebo aspoň nechal pozdravovat, kdyby je pozval kdokoli jiný než Václav Havel?), začal jsem mít intenzivní pocit, že přes všechny každodenní průšvihy reálného světa a reálné politiky to zatím dopadá celkem dobře, určitě líp, než by za určitých okolností dopadat mohlo.

Oči se mi opotily hned několikrát: Když současný prezident vysekl poklonu bývalému prezidentovi (mozek ho může stokrát podezírat z vypočítavosti, ale oči nelení a slzí, i když je zřejmé, že ta idyla nejspíš nepřežije ani dvě hodiny přenosu). Když hvězdná Renée Flemming zpívá Rusalčinu árii o měsíčku a krásná hudba i hlas rozněcují něco, co s rozumem nemá společného vůbec ale vůbec nic. Když Joan Baez (i když její hlas opravdu není to, co bych vyžadoval na popravišti jako poslední přání) zpívá česky "jednou budem dál". Když vidím v hledišti spoustu tváří, kterých si z různých důvodů vážím (a když náhodou některých tolik ne, tak opocené oči se přimhuřují o dost snáz než oči přísně a nesmlouvavě rozevřené).

Je dobré nechat rozum občas odpočinout a nechat se unést vlhnoucíma očima, ať už je důvodem nostalgie nebo pocit sounáležitosti a hrdosti. Opocené oko (není-li tedy příčinou opocení akutní záchvat sebelítosti) neberu jako projev slabosti, ale jako důkaz, že podobně jako Eustachova trubice propojuje nosohltan se středním uchem, nějaké podobné zařízení propojuje nejspíš i srdce s očima, takže - pokud srdce z důvodů nějakého bohulibého podnětu právě přetéká, mohou mu oči posloužit jako skvělý ventil.

Když mi okolnosti nedopřály spoluprožívat revoluční kvas před dvaceti lety bezprostředně (a ještě jsem to tehdejší lidové armádě neodpustil a už asi neodpustím, i když jí se to v jejím hrobě už asi tolik nedotkne), zkusím si jít připomenout vzdálenou ozvěnu těch dnů aspoň zítra na Albertov. Zcela jistě to nebude a nemůže být ono, ale přesto jsem přesvědčen, že když se dobře rozhlédnu, uvidím, jak se budou ve tmě blýskat desítky, stovky, možná tisíce opocených očí.

Nedělní miniglosy č.38

Bernard Madoff, který podvodně připravil klienty své investiční firmy o miliardy dolarů, byl již odsouzen ke 150 letům vězení. Hned se ale aktivně zapojil do činnosti věznice a podařilo se mu dokonce na burzu dostat akcie vězeňské knihovny. "Zatím jsme s Bernardem naprosto spokojeni," prohlásil ředitel věznice. "Jestli bude takhle sekat latinu i dál, bude si moci požádat o podmínečné propuštění po dvou třetinách trestu."

--------------------------------

Nový český eurokomisař byl sotva vybrán a už se začalo připravovat výběrové řízení na další funkční období. "Neměli bychom tentokrát ponechat nic náhodě a měli bychom vybrat kandidáty včas, aby bylo dost prostoru pro finálové kolo výběru," prozradil náš zdroj z Úřadu vlády. Výběr má být tentokrát proveden výhradně formou televizní reality show na způsob výběru superstar. "Jediné, co zatím nemáme zcela rozhodnuté, je to, zda do Bruselu pojede skutečný celkový vítěz soutěže nebo jako obyčejně jen někdo z Hvězdné pěchoty."

--------------------------------

Podle některých náznaků je možné usuzovat, že Policie ČR chystá k výročí 20 let od zákroku na Národní třídě, který se stal záminkou pro svržení komunistického režimu, bouřlivé oslavy. "Ano, naše zásahová jednotka bude určitě přímo na Národní třídě připravena slavnostně zasáhnout proti davu přicházejícímu od Albertova," uvedl mluvčí. "Symbolickou první ránu obuškem by měl přijet uštědřit samotný Luděk Zifčák, alias student Růžička, který před dvaceti lety předstíral mrtvého studenta. "Tenkrát si chudák díky své dosud ne zcela objasněné roli ani nebouch, tak mu to chceme letos aspoň trochu vynahradit." Policie chce svým preventivním zákrokem rovněž vyloučit, aby se neovladatelný vulgární dav dostal na Václavské náměstí, kde má probíhat pokojný sraz neonacistů.

--------------------------------

Senzaci v celém uměleckém světě způsobila osobní účast Williama Shakespeara na slavnostním večeru, který k výročí sametové revoluce pořádal bývalý československý prezident. "Billy poslední dobou, pravda, na veřejnost moc nechodí, že? Soukromě se mi ale několikrát svěřil, jakým úžasným zdrojem inspirace pro něj byly československé listopadové události," řekl médiím exprezident. Ve svém projevu pan Shakespeare oznámil, že má díky zmíněné inspiraci rozepsané nové hry Václav I. a Václav II., ale neupřesnil, zda půjde o tragédie nebo spíše komické kusy. Účast světoznámého dramatika poněkud zastínila některé další zúčastněné umělce a politiky, což nesli nelibě zejména v USA, kde poukazovali na fakt, že Mr.Shakespeare nemá ani jednu Nobelovu cenu.

--------------------------------

Jak vyplývá z analýz Statistického úřadu, hospodářská krize bude pravděpodobně ustupovat, protože řemeslo u nás už narazilo na zlaté dno.

O nesmrtelné mrtvole

Bylo, nebylo - za sedmero řekami a sedmero horami, asi tam někde, kde leží Praha, bylo jedno království, kterému umřel nesmrtelný generální král. Přestože byl králem, byl to pěkný pacholek. Kdekomu byl ochoten zakroutit krkem a řadě smrtelných lidí to taky udělal. Když jednou smrtka zakroutila krkem jemu, soudruzi pozůstalí rozhodli, že generální král byl natolik krásný a nesmrtelný, že jeho tělo je třeba zachovat na věčnou památku jako tělo faraóna a Boha slunce. Jen místo zlatého slunce mu vyšili na nabalzamovanou hruď rudou hvězdu.

Nemajíce k dispozici vhodnou pyramidu, vzali zavděk betonovou kostkou. Pravda, ta byla sice původně na kopci postavena k jinému účelu, ale na ten se v konkurenci jiných starostí rychle zapomnělo, takže nejspíš nebyl tak důležitý. A tak se královo nesmrtelné tělo po smrti přestěhovalo. V návštěvních hodinách bylo vystavováno na odiv v načepeném skleněném sarkofágu ve smuteční síni a na noc odjíždělo do vykachličkované garáže posílit svoji nesmrtelnost speciálními kosmetickými přípravky, když samotný spánek už mu nemohl s regenerací nijak pomoci. Čekaly se neustálé fronty poddaných, kteří budou nesmrtelnou mrtvolu obdivovat, ale protože betonová kostka stála na kopci, poddaní byli líní a pohled na mrtvolu nebyl nic moc, návštěvnost uvadala, jako když Sparta doma přestane vyhrávat. A to přesto, že král měl na sobě (ostatně - vždyť to také byl král generální) barevnou generálskou uniformu.

Nicméně morbidněji orientované osoby si mohly přicházet na své čím dál víc. Tu uhnil kousek královské nožky, onde prstík nebo ouško. Záře rudě žhnoucích hvězd je asi moc slabá, aby nahradila sílu staroegyptského slunce. A tak nakonec skončily královy nabalzamované nesmrtelné zbytky v plamenech - nejdříve lidských a pak, doufejme, i těch pekelných.

Takže jestli budete mít, milé děti, cestu na žižkovský kopec, doporučuju se jít podívat do staré betonové kostky, která stále ještě stojí, i když pořád vlastně přesně nevíme, proč bychom tu (kromě překrásné vyhlídky na Prahu z horní terasy) tak zbytečně patetickou budovu měli mít. Když už ji tu ovšem máme, udělali jsme si v ní muzeum, které sice zatím za moc nestojí, ale třeba to jednou bude lepší. Ale jestli aspoň něco za něco stojí, jsou to staré prostory mauzolea i s obskurním velínem, z něhož bylo možné nesmrtelnému tělu na dálku přitopit nebo ho trošku zvlhčit, aby vypadalo pružněji a mladistvěji. Možná se vám z toho, milé děti, udělá maličko šoufl, aspoň mně se to při návštěvě stalo. Jen to nebylo z představy postupující hniloby, ale spíš při vědomí, koho jsme také byli schopni velebit a komu jsme se chodili klanět.

Bojím se ale, že s betonovou kostkou to možná v budoucnu o moc lepší nebude, protože prý v ní v noci straší. Noční hlídač už několikrát viděl projít po chodbách uniformovaného muže, který nepříjemně zaváněl a sháněl někoho, komu by mohl zakroutit krkem. Zdá se, že si s nesmrtelnou mrtvolou ani v pekle nevědí rady a rádi by ji na základě reklamace vrátili zpátky na zem.

Snad to naši právníci nedopustí.

O listopadu na Národní

Tom s Bereniké se od sebe odlepili po předlouhém polibku. On v uniformě četaře absolventa na vůbec prvním opušťáku, ona zachumlaná do zimní bundy chránící aspoň trošku proti dušičkovému počasí. Jak dlouho tady stáli zaklesnuti jeden do druhého? Pět minut? Hodinu? Ulice, do které se vrátili po dočasném omezení pozornosti, ale vůbec v ničem nepřipomínala samu sebe před chvílí. Pomerančové osvětlení přešlo do ostře citrónové barvy, tatam byla Schikanederovská podzimní zádumčivost. Ulice byla plná avií a různých dodávek, vše v sršních výhrůžných barvách, které nevěstily nikdy nic dobrého, v barvách vos a Veřejné bezpečnosti. Ze skříňových vozů se zamřížovanými okénky seskakovaly spousty esenbáků, kteří si nasazovali zbrojnošské helmice jako by chtěli v lítém klání dobýt cti přijmout kapesníček od nějaké překrásné princezny nebo aspoň papalášské dcerky. Tohle ale není pohádka, komunistická princezna není žádná krasavice, je jí už dost let a je to stará šereda, ale přesto má pořád dost mladých nápadníků, kterým čas od času jen tak z plezíru proměňuje srdce v kámen.

Ruce rytířů potěžkávaly plastové módní doplňky, šikovatelé nebyli vidět ani slyšet, vše probíhalo potichu, jakoby automatizovaně, bez emocí nebo s emocemi skrytými za umělou hmotou helmic, štítů a tváří. Bereniké se z leknutí nahlas nervózně zasmála a její smích narazil na připravené štíty, které nic tak nepřijatelného nesměly propustit k uším svých nositelů ani odrazit ven, směly to jen pohltit, ukrást, odstranit. Nepustit, tak zní rozkaz. Plastová nepropustná zeď. Rozbředlé zbytky smíchu v prachu ulice uhýbaly před dusotem těžkých bot podle přesného programu se rozmísťujících napříč celým bulvárem.

Tomovi běžel hlavou zuřivý sled myšlenek. Co dělat? Co krucinál teď dělat? Slyšel před odjezdem od posádky někde na štábu o jakési depeši, že to v Praze má 17.listopadu zase vřít, že se něco chystá, prostě jako poslední dobou při každém jen trošku zajímavém datu, každá záminka je dobrá.

"Volové, ne abyste se k něčemu přinatrefili!" horlil Major, když několik šťastlivců pouštěl branou nakouknout na víkend do normálního světa. Normálního? To je trochu silné slovo. Ale proti životu na vojně vypadá normálně i kdejaký civilní svinčík.

"Jak vás to tady celou dobu učím? Kdyby se kolem vás dělo jánevímco, nesmějí vás najít za žádnou cenu. A když už vás najdou, nesmějí vás chytit. A když chytí, nesmějí vás poznat." Hlavně si dají bacha absolventi a vojín Jícha. Absolventi jsou odjakživa dopředu podezřelí, protože kdo vystudoval vysokou, od toho může dělnická třída očekávat jakýkoli nepřátelský úskok. No a vojín Jícha se při posledním 21.srpnu (ostatně stejně jako každý druhý den, ale to není polehčující okolnost) ožral jako dobytek a bez postranních politických úmyslů a z nouze (zase došel toaletní papír) potupil vyvěšenou sovětskou vlajku, což z něho - jinak téměř analfabeta - udělalo zájmový objekt pro Státní bezpečnost.

Ne abyste se k něčemu přinatrefili!! opakoval si Tom. Už se přinatrefil nebo se může ještě zachránit? Konečně z dusavého ticha vystoupily nějaké povely, znějí nenápadně a to ještě jen pověřeným a prověřeným uším. Esenbáci - jako na spartakiádě - hledají v dlažbě ulice své značky a záchytné body. Bez hudby, bez diváků. Před mladým párem se vytvořila skoro celistvá řada štítonošů, jako když z moře vyroste bez varování sopka. Ještě poslední úpravy, načepit, prohrábnout vlasy pod pevnou helmou, naleštit zrcátka plastového hledí, ať nám to sekne, co kdybychom dnes byli třeba v televizi? Máma s tátou budou mít radost, kam až se jejich kluk dostal, ale musí ho v té jednolité mase aspoň poznat.

"Mámo, ten náš Venca to dotáh až na Národní, kdo by to byl do něj řek?"

Tom popadl Bereniké pevně za ruku a došel až k formující se plastové hradbě. "Hele kluci, můžeme projít, pospícháme na nádraží a za chvilku nám to jede." Inu, není to úplně přesně ta zvučná provokativní otázka, kterou chtěl Tom položit, a ta odvaha, kterou chtěl prokázat. Krk měl náhle vyschlý nejistotou a nešlo mu ji polknout. Dvě helmy se na sebe otočily, chvilku asi přemýšlely a nic se nedělo. Pak se trošičku rozestoupily. "Tak pojďte, ale fofrem," ozvalo odněkud zevnitř, z otevřené země, z plastového hrobu. Stěna se rozestoupila, v rozbouřeném moři se objevila úzká cesta s rovnou lesknoucí se hladinou a Tom s Bereniké se vydali na cestu ze svého Egypta do své země zaslíbené.

Prošli zdí do míst za zrcadlem. Hráz za nimi se zase zatáhla a neprodyšně se uzavřela. "Vidíš blbečku, kdybys nebyl posranej, moh jsi teď bejt ministr národní vobrany", řekl Tomovi po nějaké době jeden známý. Cesta k nádraží daleko z dosahu nadějí, bolesti i politiky byla volná. Plastová hráz se vydala kupředu, vstříc davu, který sice ještě nebyl vidět, ale začínal být slyšet za rohem budovy Národního divadla. Bereniké s Tomem ruku v ruce vyrazili pryč z prken, která měla znamenat budoucnost, aby stihli úplně obyčejný vlak.

Asi za půl hodiny rozjíždějící se vlak odvlekl Toma ve svých drápech do Vinohradského tunelu, do brlohu, kam plzeňské vlaky běžně zatahují svou kořist. Zmenšující se budova nádraží se jen nervózně mrazivě třepotala, a kdyby se Tom nezdržoval zbytečným přemýšlením o své budoucnosti s Bereniké, mohl ucítit ve vzduchu vzdálený opar ztuhlých ran a výkřiků z Národní třídy a skřípavý lomoz doprovázející pád socialistické Bastily. Té Bastily, kde měl Tom být ještě deset měsíců zároveň vězněm i bachařem.