O krvechtivé Růžence

Malinkému fiátku zoufale zaskřípěly vnitřnosti, udělal splašený půlobrat, drcnutím obnažil papundeklový sloupek na prázdném tramvajovém ostrůvku a sveřepě a s nabouraným okem se postavil čelem proti ostatním autům, která původně jela za ním a zastavila o něco klidněji. Jeden proti všem. Chvilka ticha následujícího po zakvílení a rachotu. Mladík ještě před chvílí v klidu četl za chůze noviny, teď však zůstal stát uprostřed bílé zebry ležící odevzdaně na unaveně černé silnici. Nedocházelo mu zatím ještě nic z toho, co se stalo, co se stát mohlo a co se pravděpodobně stane teď. Jen cítil, že čtení novin bude nejspíš muset na chvíli přerušit, zatím se jen naivně pokoušel schovat je za košili, jako by mu mohly v nastávající mele být přitěžující okolností, bude-li s nimi přistižen in flagranti na místě tak pronikavě veřejném jako je přechod pro chodce. Na chvíli se vše kolem zastavilo. Z rušné křižovatky se stalo spící království, kde všechny známky života jsou dovedně skryté vnějšímu pozorovateli pod příkrovem plechových karosérií a zbytky pohybu jsou uloženy do okolních bank s matným výhledem budoucích úroků. V přilehlém parčíku začínaly samy od sebe rašit šípkové keře a srdce některých řidičů by určitě začala bušit po princovsku, kdyby tušili, co za Růženku vstoupí po chvilce do záře barevných semaforů, které právě zbytečně zeleně ukazovaly, že je možné jet vstříc stmívající se budoucnosti končícího dne.

Zevnitř fiátka se ozval peprný hlasitý monolog a několik ran - nejspíš kopnutí - do promáčknutých narezavělých dveří. Když se dvířka vozítka prudce otevřela, vysoukala se z nich vysoká dívčí postava s dlouhým černým deštníkem. Oba se k mladíkovi - stále uhranutě stojícímu uprostřed křižovatky - přihnali za stálého nadávání, bylo jim úplně jedno, zda měl noviny nebo neměl, takže si pod košilí na svém náhle zpoceném těle zbytečně roztíral nekvalitní tiskařskou čerň. Ze špičky prvorepublikového deštníku i z dívčiných očí vystřelovaly roztřesené Eliášovy ohně, přestože v dohledu nebyl jediný bouřkový mrak. Řidiči v koloně omámeně sledovali ten výjev a najednou nespěchali na své víkendové ubikace, zvědavě a skoro pobaveně čekali, jak se bude situace vyvíjet dál, a v té zvědavosti byla i špetka strachu, aby se deštník se sršící špičkou, který byl zároveň obuškem, golfovou holí i kordem, neobrátil proti nim samotným, proto mlčeli, nenadávali, pouze útrpně čekali za svými olysalými volanty na konec představení podobně jako dnes v práci na konec nesmyslné porady.

Dívka kolem mladíka zatím běhala jako planetka - ne v kruzích ale podle správného fyzikálního pravidla po dráze eliptické, silně výstřední, tu byla blíže, tu zase dál, hrozila proniknout jeho ochrannou atmosférou a způsobit mu vyhynutí dinosaurů, plamennou řečí zažehla vlnu devastujících požárů, až prach v ulici na protest přestal padat a obrátil svůj pohyb vstříc nachovým oblakům, měnila barvu tváře i očí s nečekaně širokými zorničkami a její stesky místy ještě přecházející v nadávky se slévaly do potoků úlevy i zlosti odtékajících kanály na krajích silnice, které je taktak zvládaly pojmout. Prudce se otáčela a její rozhněvané dlouhé hnědé vlasy mladíkovi bičovaly tvář. Přetáhla ho deštníkem po zádech, vlepila záhlavec a hned nato ho snad políbila na rozpačitou tvář, s úlevou, že se právě o fous nestala vrahem, byť by si on možná zasloužil být obětí. A on se nechal polévat ze všech stran horkou tmavě hnědou smolou, která mu pronikala hluboko do pórů kůže i duše, barvou a konzistencí podobná medu. Předzvěst sladké i trpké budoucnosti pro jakéhokoli dobyvatele balancujícího na dlouhém vachrlatém žebříku opřeném o hradby vytoužené pevnosti, zvlášť má-li dobyvatel pod drátěnou košilí roztavený bulvár a po těle rozmazané jeho lživé litery. Může taková vroucí smůla dělat něco jiného než už jen postupně chladnout, abychom tuhli spolu s ní a spolu s celým vesmírem až někam k bodu absolutní nuly?

Tomu, co dívka křičela, nebylo rozumět. Mluvila nesrozumitelnou směsicí jazyků z dob stěhování národů, možná řečí keltských druidů, i když intonace připomínala divokostí jazyk nějakých východních útočných hord. Ani vlastně nebylo zřejmé, zda se zlobí, ovšem na vyznávání lásky to moc nevypadalo. Vybuchovala jako sopka vyvrhující svůj za léta nashromážděný vnitřní žár, který nezastaví betonová zeď ani stádo rozdrážděných tanků, dokonce ani modlitba ne. Mladík byl přímo vprostřed lávového proudu uvězněn na ostrůvku z bílých pruhů, nucen navíc uhýbat kamenům, vrhaným odkudsi neviditelnými práčaty, a deštníku, který přestával být předmětem a stával se dalším z povykujících živlů. A v tu chvíli bylo jasné, že tu nikdo kromě těch dvou doopravdy není, že jsou sami, sami v samém středu světa, v oku hurikánu, byť obklopeni více či méně dobrovolnými čumily v pojízdných konzervách na klíček.

Pak se dívka vrátila zpátky do vozu, opřela se čelem o klakson a za jeho nepominutelného kvičení, bořícího za normálních okolností brány Jericha, začala přerývaně plakat čelem k ostatním řidičům, které zvuk probudil z dýchavičně zvědavého odpočinku, takže i oni rozezvučeli své klaksony. Auta troubila pěkně proti sobě, jedno vzdorující světu v protisměru, ostatní ve smečce, v houfu dodávajícím odvahu a přesto bezmocná před absurditou dnů, kterým tolik spěchala vstříc. První odvážlivci objeli fiátka trucovitě stojícího vprostřed silnice jak vzpurný býk, proti němuž se rozjela plocha koridy i s ukřičenými diváky. A troubící autíčko stálo uprostřed té řeky vozů jako tisíciletý balvan čekající s nadějí i obavami na okamžik, kdy řeku omrzí téct.

Když už to trvalo na upřímnou úlevu trochu dlouho, obešel mladík fiátka až k pootevřenému okénku na straně řidiče a vstřícně vložil svou hlavu do průhledné gilotiny:

"Nedala byste si kafe?" zeptal se dívky opatrně.

Zvedla hlavu z klaksonu a usmála se zarosenýma očima, až to vypadalo, že její úsměv skrze slzy způsobí slanou duhu. Frkla a on jí podal kapesník, který nosil čistý, složený a nepoužitý už několik let a dosud marně pro podobné případy.

"Zašla bych na decku lidské krve", odvětila a jen její nevampýrské oči ji usvědčovaly z bonmotu.

"Znám tady za rohem jednu dobrou kavárnu transylvánského typu."

Otřela si oči: "Takové nabídce se nedá odolat."

"Co s autem?" projevil mladík obavu.

"Myslíš Boba?" nezdržovala se vykáním. Pak Boba pleskla po červené koženkové sedačce a - tentokrát o dost klidnější než poprvé - znovu vystoupila z auta.

"Chvíli počká. Je věrnej, zatím si zdřímne." Fiátek zůstal uprostřed proudu, který slábnul s přibývajícím odpolednem posledního pracovního dne tak, jako slábne řeka v podhůří, když ve stinných údolích pod štíty tají poslední zbytky sněhu. Zdálo se, že kapesní autíčko opravdu dříme, oddychuje a vychutnává si ty okamžiky, kdy i největší bourák musí uznale zpomalit a opatrně ho objet.

"Co ten sloupek?"

"Pchchch! Takových už jsme pár ťukli, viď Bobe," řekla neskromně dívka. "AB by byla nejlepší," připomněla své upírské choutky.

"Ale nejdražší," zachřestil mladík pár drobnými v kapse.

"Fajn, takže aspoň to kafe!"

Společným silami odtlačili Boba kousek vedle na místo, kde auta smějí oficiálně překážet. Krvechtivá dívka sebrala ze země vybitý mohutně oddychující deštník a odkráčela sebejistě směrem za roh. Mladík pochopil, že se smí přidat, čerstvě zachráněný a zároveň polapený. Koho mají oběsit, ten se většinou neutopí!

A bohové na místním Olympu si jen mnou ruce, jak šikovně a prozatím i bez obětí se jim další z mnoha intrik podařilo splést dohromady něco, co by bez jejich zásahu nejspíš o sebe ani okem nezavadilo. I když - bohové prominou - kdoví!