O ozvěnách starého roku

Nevěřím tomu, že my lidé jsme od přírody pesimističtí. Jinak bychom přece nemohli s takovou vehemencí slavit a zapíjet právě uplynulý rok a s takovými nadějemi očekávat rok nový. Ale i když silvestr - podobně jako já - nijak zvlášť neslavíme, na konci roku vždycky jako kdybychom před sebe obřadně pokládali čistý bílý papír a ten starý, popsaný nesmyslnými škrábanci, s oslíma ušima a notně pokaňkaný, vyhazujeme do tříděného odpadu. Třeba se na něj zapomene, říkáme si - někdo s nadějí a jiný s obavami - a nějakou dobu tomu snad i věříme, jako odpustek si dáme nějaké pěkné novoroční předsevzetí a po nějakou dobu se upřímně a poctivě snažíme být lepší, než ve skutečnosti dokážeme být.

A pak zjistíme, že hranice mezi roky není tak ostrá, jak to pěkně vypadá v kalendáři i v médiích. S nechutí pozorujeme, že ne všechen svinčík se nechá zavřít do škatulky s nápisem "Starý rok - pozor, neotvírat a neklopit!!!", a s úlevou si uvědomíme, že i část toho dobrého nezadržitelně přetéká přes uměle vytvořenou hranici. Protože všechny uměle vytvořené hranice jsou navěky odsouzeny k obcházení a přetékání a čím ostřejší se hranice snaží být, tím víc naráží na přírodní zákonitost zvanou princip neurčitosti, který dokáže pěkně matematicky popsat hranice ostrosti všech ostrých hranic.

Podívám-li se zpátky na poslední rok, zdá se mi, že byl úžasný a plný zázraků, před kterými stojí za to pokorně smeknout, pokud má člověk něco na hlavě a taky trochu v hlavě. Pozorovateli zvenčí to může připadat podivné, protože na mém starém roku ze svého pohledu může vidět mnohé nedostatky a kazy. Ne, že bych si jich ve své optimistické zaslepenosti nevšiml. Jen se domnívám, že bez nedostatků, kazů a chyb by nejspíš už ten rok nebyl tak úžasný, podobně jako krása a kvalita lidí bez jejich kazů a chyb také nemůže být úplná.

Jako obyčejně se rovněž domnívám, že uplynulý rok měl svůj podstatný smysl a že - i kdyby se zrovna nám nepodařilo ho odhalit - na tento smysl jednou nějací badatelé přijdou, popíšou ho a dostanou za to Nobelovu cenu za mír v duši, nezemřou-li ovšem do té doby v bídě, posměchu a zaslouženém opovržení. To nic nemění na tom, že i já odnesu rituálně svůj starý zašedlý, zpřehýbaný a pocintaný papír nadepsaný velkými číslicemi "2009" do popelnice, abych si před sebe mohl prostřít a okrasným písmem nadepsat nový, který svou bělostnou čistotou jako z reklamy na prací prášek prozáří pár prvních dní nového roku. Skoro škoda na něj něco psát, ne?

Myslím si, že - ač se nám to mnohým nemusí zdát - prožíváme dobu, o které budou další generace slýchat a číst jako o zlatých časech. Až budou jednou své starosti a problémy poměřovat s našimi dnešními, budou možná na rozpacích: "Tohle že jim stálo za takové stesky?" Náš domněle nervózní svět jim bude připadat příjemně poklidný a nevzrušivý. Kdyby jen oni mohli cestovat do minulosti, jistě by se v těchto zlatých časech usídlili. Ale nemohou. A tak jim nezbývá než doufat, že každý příští rok bude lepší než ten odcházející. Jako nám. Tak ať tedy je! Nebo aspoň ať máme takový pocit.

Rád bych všem čtenářům tohoto blogu popřál do nového roku vše nejlepší, pevné zdraví, klidnou spokojenost i dostatek tvůrčího neklidu. A troufám si vám popřát, ať se vám splní nejen to, co si přejete, ale i část z toho, co si ani netroufáte přát.