O listopadu na Národní

Tom s Bereniké se od sebe odlepili po předlouhém polibku. On v uniformě četaře absolventa na vůbec prvním opušťáku, ona zachumlaná do zimní bundy chránící aspoň trošku proti dušičkovému počasí. Jak dlouho tady stáli zaklesnuti jeden do druhého? Pět minut? Hodinu? Ulice, do které se vrátili po dočasném omezení pozornosti, ale vůbec v ničem nepřipomínala samu sebe před chvílí. Pomerančové osvětlení přešlo do ostře citrónové barvy, tatam byla Schikanederovská podzimní zádumčivost. Ulice byla plná avií a různých dodávek, vše v sršních výhrůžných barvách, které nevěstily nikdy nic dobrého, v barvách vos a Veřejné bezpečnosti. Ze skříňových vozů se zamřížovanými okénky seskakovaly spousty esenbáků, kteří si nasazovali zbrojnošské helmice jako by chtěli v lítém klání dobýt cti přijmout kapesníček od nějaké překrásné princezny nebo aspoň papalášské dcerky. Tohle ale není pohádka, komunistická princezna není žádná krasavice, je jí už dost let a je to stará šereda, ale přesto má pořád dost mladých nápadníků, kterým čas od času jen tak z plezíru proměňuje srdce v kámen.

Ruce rytířů potěžkávaly plastové módní doplňky, šikovatelé nebyli vidět ani slyšet, vše probíhalo potichu, jakoby automatizovaně, bez emocí nebo s emocemi skrytými za umělou hmotou helmic, štítů a tváří. Bereniké se z leknutí nahlas nervózně zasmála a její smích narazil na připravené štíty, které nic tak nepřijatelného nesměly propustit k uším svých nositelů ani odrazit ven, směly to jen pohltit, ukrást, odstranit. Nepustit, tak zní rozkaz. Plastová nepropustná zeď. Rozbředlé zbytky smíchu v prachu ulice uhýbaly před dusotem těžkých bot podle přesného programu se rozmísťujících napříč celým bulvárem.

Tomovi běžel hlavou zuřivý sled myšlenek. Co dělat? Co krucinál teď dělat? Slyšel před odjezdem od posádky někde na štábu o jakési depeši, že to v Praze má 17.listopadu zase vřít, že se něco chystá, prostě jako poslední dobou při každém jen trošku zajímavém datu, každá záminka je dobrá.

"Volové, ne abyste se k něčemu přinatrefili!" horlil Major, když několik šťastlivců pouštěl branou nakouknout na víkend do normálního světa. Normálního? To je trochu silné slovo. Ale proti životu na vojně vypadá normálně i kdejaký civilní svinčík.

"Jak vás to tady celou dobu učím? Kdyby se kolem vás dělo jánevímco, nesmějí vás najít za žádnou cenu. A když už vás najdou, nesmějí vás chytit. A když chytí, nesmějí vás poznat." Hlavně si dají bacha absolventi a vojín Jícha. Absolventi jsou odjakživa dopředu podezřelí, protože kdo vystudoval vysokou, od toho může dělnická třída očekávat jakýkoli nepřátelský úskok. No a vojín Jícha se při posledním 21.srpnu (ostatně stejně jako každý druhý den, ale to není polehčující okolnost) ožral jako dobytek a bez postranních politických úmyslů a z nouze (zase došel toaletní papír) potupil vyvěšenou sovětskou vlajku, což z něho - jinak téměř analfabeta - udělalo zájmový objekt pro Státní bezpečnost.

Ne abyste se k něčemu přinatrefili!! opakoval si Tom. Už se přinatrefil nebo se může ještě zachránit? Konečně z dusavého ticha vystoupily nějaké povely, znějí nenápadně a to ještě jen pověřeným a prověřeným uším. Esenbáci - jako na spartakiádě - hledají v dlažbě ulice své značky a záchytné body. Bez hudby, bez diváků. Před mladým párem se vytvořila skoro celistvá řada štítonošů, jako když z moře vyroste bez varování sopka. Ještě poslední úpravy, načepit, prohrábnout vlasy pod pevnou helmou, naleštit zrcátka plastového hledí, ať nám to sekne, co kdybychom dnes byli třeba v televizi? Máma s tátou budou mít radost, kam až se jejich kluk dostal, ale musí ho v té jednolité mase aspoň poznat.

"Mámo, ten náš Venca to dotáh až na Národní, kdo by to byl do něj řek?"

Tom popadl Bereniké pevně za ruku a došel až k formující se plastové hradbě. "Hele kluci, můžeme projít, pospícháme na nádraží a za chvilku nám to jede." Inu, není to úplně přesně ta zvučná provokativní otázka, kterou chtěl Tom položit, a ta odvaha, kterou chtěl prokázat. Krk měl náhle vyschlý nejistotou a nešlo mu ji polknout. Dvě helmy se na sebe otočily, chvilku asi přemýšlely a nic se nedělo. Pak se trošičku rozestoupily. "Tak pojďte, ale fofrem," ozvalo odněkud zevnitř, z otevřené země, z plastového hrobu. Stěna se rozestoupila, v rozbouřeném moři se objevila úzká cesta s rovnou lesknoucí se hladinou a Tom s Bereniké se vydali na cestu ze svého Egypta do své země zaslíbené.

Prošli zdí do míst za zrcadlem. Hráz za nimi se zase zatáhla a neprodyšně se uzavřela. "Vidíš blbečku, kdybys nebyl posranej, moh jsi teď bejt ministr národní vobrany", řekl Tomovi po nějaké době jeden známý. Cesta k nádraží daleko z dosahu nadějí, bolesti i politiky byla volná. Plastová hráz se vydala kupředu, vstříc davu, který sice ještě nebyl vidět, ale začínal být slyšet za rohem budovy Národního divadla. Bereniké s Tomem ruku v ruce vyrazili pryč z prken, která měla znamenat budoucnost, aby stihli úplně obyčejný vlak.

Asi za půl hodiny rozjíždějící se vlak odvlekl Toma ve svých drápech do Vinohradského tunelu, do brlohu, kam plzeňské vlaky běžně zatahují svou kořist. Zmenšující se budova nádraží se jen nervózně mrazivě třepotala, a kdyby se Tom nezdržoval zbytečným přemýšlením o své budoucnosti s Bereniké, mohl ucítit ve vzduchu vzdálený opar ztuhlých ran a výkřiků z Národní třídy a skřípavý lomoz doprovázející pád socialistické Bastily. Té Bastily, kde měl Tom být ještě deset měsíců zároveň vězněm i bachařem.