Probuzení

Neděje se to často, ale aktuálně mám v hlavě trochu přetlak možných blogových článků: Rád bych vás s sebou v novém příspěvku do rubriky Fotočlánky vzal do krásných prostor studovny uměleckoprůmyslového muzea, kde jsem měl to potěšení předvést návštěvníkům dvě svoje fotografie a povyprávět podrobněji o způsobu jejich pořízení. Rád bych vám v rubrice Reportáže ukázal fotky ze 17. listopadu, který jsem jako obvykle prožil přímo na pražské Národní třídě a v jejích bezprostředním sousedství. Rád bych vám představil jeden skvělý klavírní koncert a jeho francouzskou interpretku v rubrice Hudba. Taky zase po nějaké době dočítám knížku, u které se už teď těším, jak o ní napíšu v rubrice Knihy. Ale snad se na mě nebudete zlobit, když celou tuhle frontu nevychovaně předběhne jedna malá a celkem obyčejná básnička. Však jich tu za dlouhou dobu zpátky věru nebylo moc; poslední kdysi dávno na jaře, a od té doby (a taky dlouho předtím, celý dlouhý rok) se moje tradiční barevné propisky vzpíraly klouzat po papíře a zanechávat jakoukoli stopu v řeči aspoň maličko vázané. Ostatní rubriky si mohou bručet pod vousy i nahlas láteřit či osočovat mě z protekce. Však budou mít trochu pravdu, protože tohle má teď pro mě prostě přednost; však se nakonec, doufám, dostane na všechny a nikdo úplně neostrouhá...

 

Probuzení 

 

Světlo majáku

v zvuk budíku se mění,

oceán snu

v pevninu probuzení.

V motýly rozkvetou

rty dříve němé

i černé noční 

                    můry.

 

Noční pomyslné viny

převtělí se v ty denní,

vlny snů roztříští se

o skály zapomnění.

Zhmotněná přání

snad jednou dostaneme

na úvěr v srdci 

                    shůry.