O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice

O tomhle příběhu už jsem tady na blogu jednou psal - v článku Pamětní deska, ke které je třeba se sklonit. Ale protože se tehdy ani náhodou nejednalo o příběh aspoň zčásti dokončený, ale spíš jsem tím textem vyhlásil jen cosi jako "veřejné pátrání", slíbil jsem, že se budu snažit jít po historické linii příběhu dál a uvidíme - třeba se nám ještě podaří najít v dobových pramenech něco dalšího zajímavého, co naše vyprávění dále rozvine. Nu, myslím, že tenhle záměr se naplnil, tak tedy znovu otevírám malou realistickou pohádku o malé tříleté Marušce, která se jmenovala Marie Hönel, bydlela se svými rodiči, pražským kamenickým tovaryšem Josefem Hönelem a matkou Marií rozenou Pahoreckou (z Vysoké u Sedlčan) v nejvyšším patře čerstvě dostavěného domu v pražské Truhlářské ulici č.10. Byl právě bouřlivý červen roku 1848, venku v ulicích zuřily na barikádách i mimo ně tzv. svatodušní bouře, Praha, ve které bylo právě po dvou týdnech všeobecných nepokojů a potyček vzbouřenců s Windischgrätzovou armádou vyhlášeno stanné právo, byla pod palbou z různých stran. Ano, hlavní nepokoje se odehrávaly na Starém Městě a ne v relativně nové zástavbě Petrské čtvrti, ale kousek od Truhlářské ulice bylo tehdejší pražské nádraží (dnešní Masarykovo), kde tou dobou vládl obzvláštní blázinec, jak se spousta lidí chtěla dostat z nebezpečného velkoměsta. 

Abyste měli představu, jaká to tehdy v pražských ulicích musela být mela, mohu ocitovat výzvu pražského purkmistra Dr. Wáclawa Wanky, kterou v Národních Nowinách otiskl v sobotu 24. června 1848 Karel Havlíček:  

Dworní komissí, která wšemožně se snažila, městu pokoj wyjednati, jest nyní nucena, od dalšího pojednání upustiti, welení knížeti Windischgrätzowi ještě dnes wečír přenechati a jen lhůtu k wzdání města do zejtřka ráno k šesté hodině zdržeti. Po této hodině město jakožto obležené prohlášeno a bombardowáno bude, a měšťanstwo jakož i weškeré obywatelstwo smutné následky samo sobě připsati musí.

Z toho ohledu uzawřela radda městská: 

1. aby se ze žádné strany města nestřílelo, aby se bombardowání zachránilo;

2. aby předewším barrikády se hned odstranily; 

3. aby se k tomu cíli studentstwo se Sworností a měšťanstwem spojily a swobodné průchody tím dříwe způsobily, kdežto mrtwoly w městě ležící pochowati se nemohau a tím nebezpečné nemoci nám hrozejí;

4. naproti tomu měšťanstwo swau ctí, krwí a žiwotem studentům a wšem, kteří na boji podíl měli, po wyplnění článku 1ho a 2ho za jejich auplnau jistotu ručí. 

 

Jen pod těmi wýminkami se naše wčerejší wyzápasnost a pokoj města zachrániti může.

A do takové revoluční atmosférou nabité ulice plné zmatků vypadla v pátek 23. června z okna v nejvyšším patře domu v Truhlářské ulici č.10 tříletá Maruška Hönelová přímo na dlažbu. A jako kdyby už měl Bůh zbytečných obětí dost (v ulicích zůstalo po nepokojích a ostřelování celkem 57 mrtvých a dalších 70 lidí bylo zraněno), další oběť odmítl a způsobil zázrak: Malé Marušce se totiž vůbec nic nestalo! Na počest tohoto zázraku je dodnes na místě malá kamenná pamětní deska se zlaceným nápisem, kterou jsme si představili už v minulém článku. Nápis na desce praví: "M.Hönel. dne 23.Čerwna 1848 spadla s 3. poschodí" s podstatným přípodotkem za zlacenou kytičkou: "..zdráva." Vzhledem k happy endu je to asi moje nejoblíbenější pražská pamětní deska, i když už je jí 177 let.

Díky jedné pozorné a vhodných historických informačních zdrojů znalé čtenářce mého blogu, která mi dala tip na naskenované přihlášky policejního ředitelství, se mi podařilo konečně dohledat záznam o narození a křtu Marie Hönel v matrice farnosti u Panny Marie Sněžné. Marie Hönel se narodila 12. května 1845, kdy rodina ještě bydlela v Jungmannově ulici č.22, až později se přestěhovala do právě dostavěného domu v Truhlářské ulici. V době události zaznamenané na desce byly tedy Marušce tři roky a jeden měsíc.

Rodinu Hönelových jsme si již na základě matričních záznamů podrobně představili v minulém článku. Ale co se asi s Maruškou dělo dále? Dětská úmrtnost byla v té době hrozivá, nemohlo se stát, že šťastné dítko zemřelo ještě v dětském věku na některou z mnoha tehdejších těžkých dětských nemocí? Prohledal jsem matriky v širokém okolí skrz naskrz, ale žádný záznam o smrti Marie Hönelové jsem nenašel, což jsem mohl považovat za dobrou zprávu. Přece ji Bůh neuchránil při těžké nehodě, aby si ji pak vzal kvůli nemoci... Zároveň jsem optimisticky začal hledat i v matrikách svatebních; to by byla věc, kdybych našel záznam o její svatbě! To by teprve byl happy end, ne? Mladá slečna zachráněná kdys úradkem strážných andělů vstupuje do dospělého života! Ale matriky mlčely a žádné další svědectví dochovaných pramenů se mi získat nepodařilo. A tak jsem zase na chvíli bádat přestal, ale lstivě jsem zakomponoval Marii Hönelovou do svého rodokmenu na MyHerritage pro případ, že by se rodokmeny někde daleko propojily, protože síla sociálních sítí může být značná, tak co kdyby mi s tímhle hledáním jehly v kupce sena trochu helfly?

Asi po dvou měsících se inteligentní celosvětová síť ozvala: "Máte shodu pro záznam Marie Hönel!" hlásalo oznámení. Kupodivu - mého vlastního dědečka to ještě v žádném dalekém rodokmenu nenašlo, ale malou úplně cizí holčičku z Truhlářské ulice ano! Nalezená shoda (přesněji řečeno, těch potenciálních shod byla asi stovka, ale jedna opravdu seděla přesně) mě doslova šokovala, protože Marušku síťové algoritmy vystopovaly až ve Vídni!! Nalezený záznam z 2. června 1862 z vídeňské farnosti Alservorstadtpfarre uvádí svatbu mladičké (tehdy jen sedmnáctileté) Marie Hönel z Prahy, Böhmen (identifikace rodičů přesně souhlasí) s o sedm let starším mužem košatého jména Maxmilian Michael Anton Storch. Jasné, řekla si řada mých známých, když jsem jim o nálezu řekl: Maruška vyrazila jako pražská služtička do Vídně, kde obratem otěhotněla s nějakým pánem, u kterého sloužila, nebo s jeho synkem, takových přece známe... Když jsem ale začal luštit podrobnosti svatebního zápisu, ukázalo se, že to celé mohlo být přece jen trochu jinak. 

Jak můžete v matričním záznamu vidět, ženich je tam uvedený jako Balletfigurant im k.k.Hofoperntheater (původní chybný přepis jsem opravil podle jednoho z komentářů), což, myslím, opravdu není úplně běžné. Jak asi Maruška na svého baleťáka narazila? Nemohlo to být i tak, že sama měla s baletem něco společného? Vzpomeňme si na minulý článek a na to, že její strýček (bratr otce), který bydlel jen o pár domů vedle, v místech, kde je dnes na začátku Petrské ulice rozsáhlý moderní komplex City Center, byl podle matriky "musicus", rodina tedy rozhodně nebyla kulturou nepolíbená. A zajímavým detailem je i to, že jméno ženicha je ve vídeňské matrice psané s českým Š. Nemohlo to být tak, že přišli do Vídně oba společně, když se mladému muži podařilo sehnat místo v "Dvorním divadle"? Mimochodem, po svatbě bydlel mladý pár na původní oficiální adrese nevěsty; to taky nevypadá, že by ženich byl ve Vídni nějak mimořádně pevně a dlouhodobě usedlý.

Samozřejmě, pokud se nevěsta vdávala v sedmnácti, bylo téměř jasné, že na cestě už je i dítě. To se potvrdilo i v záznamech o křtech z téže vídeňské farnosti: Už 9. srpna 1862, pouhé 2 měsíce po svatbě se narodil malý Maxmilian Anton Storch. Bohužel, byl naživu pouhopouhých 12 dní... Však jsme o tom už mluvili, dětská úmrtnost byla tehdy stále ještě děsivá. Ale matka porod zcela jistě přežila, ani v tomto roce, ani v dalších několika letech se její jméno v matrice zemřelých nevyskytuje, řekl bych tedy, že i tentokrát přežila podobně jako před čtrnácti lety v Praze. Jen pamětní desku nejspíš na žádném z vídeňských domů nemá, protože její dospělé životní útrapy již byly považovány za běžné.

I když, kdoví... Při dalším pátrání jsem ještě našel seznam rolí a obsazení v představení baletu Esmeralda z 1. února 1875 ve Wiener Staatsoper, kde roli "Oeil de Loup, Gauner" (tedy Gauner Vlčí Oko) tančil náš známý Max Storch. Vypadá to tedy v jeho případě na pevnější než krátkodechou uměleckou kariéru. A moc, opravdu moc by mě zajímalo, jestli s naším příběhem nemůže nějak souviset i jinak zcela izolovaný záznam o angažmá "Balletmeisterin Maria Storch, Solotänzerin" v sezóně 1864/65 v divadle v Olomouci, který se mi podařilo najít v jedné zapadlé diplomce :-).

Tolik tedy příběh "dítěte štěsteny", malé Marušky - Pražačky, Vídeňačky, manželky divadelního tanečníka a kdoví - možná i samotné sólové tanečnice, která má dodnes v Truhlářské ulici nenápadnou a maličkou pamětní desku, k níž je třeba se sehnout až dolů k dlažbě, abyste si mohli přečíst její celé jméno. Až půjdete někdy okolo, věnujte jí, prosím, malou vzpomínku, já to rozhodně taky udělám :-).