MINICYKLY - letošní berounská květnová výstava

Myslím, že většina lidí je nastavená tak, že mají-li připravit cosi, co je třeba vymyslet, prostě si k tomu sednou či stoupnou, pustí fantazii na volno a přemýšlejí, zvažují, přemítají, dumají, rozjímají či dokonce hloubají - tak dlouho, dokud to celé nevymyslí. Jsme zvyklí řešit a plnit úkoly, takže pokud před námi takový úkol stojí, většinou se ho chopíme, vlítneme na něj a pustíme se do něj, tedy pracujeme, až se z nás kouří, dokud výsledek není podle našich představ (vždycky si představím Hlaváčka a inspektora Trachtu, kterak "už pracují", a jejich filmové výrazy).

Ovšem, moje ideální představa toho, jak vymyslet fotografickou výstavu, je hlavně proboha nic nevymýšlet! Rozhodně před usilovnou a setrvalou intelektuální prací šedých buněk, vedoucí ke konkrétnímu výpotku, dávám přednost tomu, že "se mi náhle rozsvítí", hlavou zčistajasna bleskne správné řešení, takže si můžu říct: No jasně! Právě takhle to chci mít! 

Samozřejmě, aby žár fantazie ze studené neinvenční hmoty vzduchu kolem nás vytvořil v záblesku stvoření ucházející výsledek, je nutné přinášet obětiny: Především je to čas. Máte-li na vymyšlení ucházejícího konceptu rok, bude pravděpodobnost, že během té doby dojde k náhlému osvícení, o něco málo větší než když na vše máte jen krátký nedělní večer. Ano, je možné podlehnout iluzi, že to s vámi dopadne jako s příslovečnými olivami, které až jsou-li drceny, vydávají ten nejvzácnější poklad, často však zjistíte, že na poklad není - dokonce ani při drcení nejdrsnějším - právní nárok.  

Zatím jsem měl možnost vymýšlet už deset různých konceptů svých sólových fotografických výstav a tu po kratší, ondyno zase po delší době, ale nakonec vždy to k nějakému výsledku dospělo. V jednom slavném okamžiku se rozsvítilo a já si jen řekl: ANO, to je ONO! a koncept vhodný k podrobnějšímu rozpracování byl na světě. Ovšem na jedenáctý pokus se dlouho nedělo vůbec nic. Asi to bylo i tím, že loni v létě a na podzim jsem si udělal radost jednou velkou sólovou a jednou ještě větší společnou výstavou, obojí ve mně příjemně a dlouho doznívalo a já vůbec neměl chuť začít přemýšlet úplně nanovo. Vždyť je ještě tolik času!... 

"Tolik času" už se smrsklo na pouhé dva měsíce a něco. Jindy mám dva měsíce (a něco) před vernisáží rozmyšleno prakticky vše nejmíň do šestého tahu. Letos jsem se zatím nedostal ani k tomu, jestli potáhnu jezdcem nebo si zarochuji, a vlastně ani netuším, jestli hraju s bílými nebo černými. Všechny své dosavadní neumělé představy a polovičaté cíle jsem proto prvního únorového pondělí napěchoval do batůžku a vyrazil jsem se do "své" budoucí galerie podívat naživo na vernisáž jednoho ze svých předchůdců a zároveň fotografických známých. Rozhlédl jsem se tam po zdech s cizími obrazy a kýžený wow efekt konečně nastal. Najednou bylo jasné, jakou bude mít výstava strukturu, co bude její páteří, jaký s ní bude spojený příběh. Teď už jenom drobnost - ty fotky připravit, vytisknout a přivézt :-).

Pro zdejší milé čtenářky a čtenáře si tedy dovolím shrnout, co už je zřejmé:

1. Název mé berounské výstavy bude MINICYKLY, protože půjde o malý úvod do šesti fotografických cyklů, které většinou docela dlouhodobě fotím a vy je samozřejmě dávno znáte.

2. Na výstavě budou zastoupeny fotocykly Kouzelná zahrada, Říční variace, Praha pomalým okem, Reflexe a zrcadlení, Černobílý svět a Covidové koláže. Od každého cyklu bude k vidění 4-6 obrazů, většina z nich bude mít delší stranu 70 cm (i když už teď vím, že budou i výjimky).

3.  Na pracovní verzi plakátu, kterou přikládám, je každý zmíněný cyklus zastoupený jedním obrázkem.

4. Asi půlka vystavených obrazů bude mít výstavní premiéru

5. Podrobnosti dám samozřejmě ještě včas vědět, dva měsíce jsou přece jen dva měsíce a ještě týden k tomu :-). 

 

Vida, už se to začíná jako obyčejně skládat pěkně samo bez větších kormidelnických zásahů z mé strany, jak se mi to líbí. Už teď je jasné, že to bude zase pořádná jízda. Začínám se těšit! :-)