O velkých následcích malých náhod

Jak už návštěvníci mého blogu dobře vědí, mám rád malé nenápadné náhody, protože některé z nich vedou časem svérázným dominovým efektem k moc zajímavým následkům, které je možné ocenit až s určitým odstupem. Na jednu takovou malou náhodu jsem si vzpomněl, když mi dnes facebook připomněl, že dnešní ilustrační fotku jsem zveřejnil právě před dvěma lety. No a mně se ve spojitosti s touto fotkou ta tehdejší malá náhoda vybavila - dnes už i se zmíněnými následky, které asi není možné vyhodnotit jinak než jako báječné. 

Před dvěma lety jsem totiž strávil státní svátek 28. října ve sluncem prozářených ulicích Prahy. Prošel jsem tehdy Menším Městem pražským alias Malou Stranou, prochodil jsem Petřín a kochal jsem se výhledy dolů k Vltavě. Pak jsem to vzal Úvozem na Pohořelec, popojel k letohrádku Belveder a nakoukl jsem i do Královské zahrady, odkud nás však po pár minutách vyhnala ostraha, protože se zahrada vyklízela kvůli programu "řádového dne" ve Vladislavském sále a přilehlých prostorách. Vyšel z toho tehdy dokonce speciální blogový článek Černobílé obrázky z podzimní barevné Prahy, ve kterém měla následující fotka svou premiéru. A je celkem příznačné, že ona tehdejší "malá náhoda" se do textu článku nedostala, protože jsem ji (krátkodeše) vyhodnotil jako nezajímavou a pominutelnou. Inu, to je právě specifikum takových malých náhod, že jejich kouzlo se projeví až s notným odstupem a lze ho docenit až tím, že se člověk v budoucnu vydá zpět do minulosti jako po Ariadnině niti od důsledků k příčinám a spouštěčům.

Tuhle fotku jsem tehdy udělal na Úvozu v okně Galerie Josefa Sudka v domě, kde tento úžasný fotograf bydlel. Galerie byla sice zavřená (přece byl státní svátek, tak co?), ale mřížoví okna vykouzlilo v časně odpoledním slunci krásné stíny, které by byl hřích nezachytit. Spokojený s tím, že si možná přinesu domů zajímavou "minimalistickou fotku" (byla mimo jiné v loňském roce oceněna ve specializované tematické soutěži Minimalist Photo Awards), vyrazil jsem do kopce směrem k Pohořelci. Na cestě mě oslovila nějaká neznámá paní, která si všimla toho, že nesu stativ, a přátelsky se mě zeptala, jestli náhodou nejsem Tomáš Sysel. Musel jsem ji zklamat: S panem Syslem, který je ovšem rovněž fotografem, máme společného kromě zájmu o "malování světlem" i to, že (snad se pan Tomáš neurazí, jako fotografa si ho velmi vážím) oba jsme již nejspíš své štíhlé období úspěšně překonali. Záměně jsme se s onou paní s chutí zasmáli, formálně jsme si vyměnili vizitky a naše asi třicetivteřinové setkání tím skončilo a oba jsme se mohli vydat za svými dalšími svátečními plány. Potud malá a nenápadná náhoda.

.

Ještě týž večer jsme se propojili na facebooku a já zjistil, že ona paní je součásti skupiny fotografů kolem projektu  Davida Černého Miluju Prahu, na jejichž každoroční výstavy jsem se chodil dívat (a trochu se i durdit nad často se opakujícími profláklými tématy) do galerie v Jindřišské věži. Po nějaké době jsem byl na autogramiádě další členky toho neformálního sdružení, Kláry Hášové, kde jsem se sice stihl jen mihnout cestou na jednu malířskou vernisáž, ale opět jsem tam potkal "paní z Úvozu", se kterou jsme si tentokrát už potykali (mimochodem, Tomáš Sysel tam byl rovněž přítomen, ale myslím, že dodnes netuší, že sehrál v tomto příběhu záslužnou roli katalyzátoru :-)). 

Po necelém roce po prvotním setkání na Úvozu jsem dostal nabídku, jestli se nechci přidat ke komentované prohlídce výstavy jakéhosi fotografa jménem Garik Avanesjan (což mi tehdy v mém téměř naprostém odtržení od českých fotografických reálií pohříchu nic neříkalo) v prostorách ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné, tedy na celkem luxusním místě přímo v centru Prahy. Nabídku jsem rád přijal, takže jsem se tam potkal nejen s již dříve známými dámami, ale poprvé i s Garikem a s pár dalšími spřízněnými lidmi, pro které je fotografie koníčkem a vášní. Na této komentované prohlídce jsem se dozvěděl o existenci České federace fotografického umění (kterou Garik Avanesjan založil a vede), ale i o záměru uspořádat - když se vše podaří zorganizovat - v roce 2024 společnou výstavu na stejném místě. 

Výsledky už zdejší štamgasti znají: Letos na jaře jsem se stal členem zmíněné fotografické federace, jejímž některým členům jsem se představil na své letní výstavě v Chotěšově. No a na velké podzimní výstavě této federace jsem už měl možnost prezentovat se v konkurenci dalších 26 fotografů i já se svými sedmi fotkami, přičemž pokud můžu soudit, moje fotky měly mezi návštěvníky docela slušný ohlas. Díky této akci jsem se seznámil s řadou spoluvystavujících a přes ně pak s dalšími a dalšími zajímavými reprezentanty současné české fotografie, z nichž některé jsem doposud znal jen z médií nebo prostřednictvím oceněných fotek z mezinárodních fotografických soutěží. Přitom se poznenáhlu rozjíždí několik potenciálních dalších spoluprací do budoucna, o kterých zatím radši nebudu mluvit, abych to snad v zárodku nezakřikl.

Úvodní nenápadné nedorozumění na toulkách starou Prahou mě tak řadou řetězení, větvení a asociací postupně dovedlo do inspirující společnosti řady výborných českých fotografů, k nimž zrovna minulý víkend přibyli díky Open Art Festu 2024 na pražském Výstavišti např. Robert Vano, úžasný Honza "Kočičák" Kočí (neznáte-li jeho krásné a přitom neobyčejně citlivé černobílé fotky, nakoukněte třeba SEM), Libor Brázdil či Jana Stross.

Na zítřek, který má být asi na delší dobu posledním celkem příjemně teplým dnem, jsem si vzal v práci den volna, který bych rád strávil opět jednou docela prostě s foťákem v pražských ulicích. A rovnou říkám, že jsem všem báječným malým náhodám, které do dvou let dokážou rozkvést v tak nádherně barevnou květinu neobyčejných důsledků, naprosto otevřený. Tak se těším, že třeba zase něco nového klapne :-).