Třinácté volitelné narozeniny a fotoprocházka v lijáku

Tenhle blog dokončoval teprve druhý rok fungování, když jsem před třinácti lety pouhé dva dny před oficiálním Štědrým dnem zažil večer tak štědrý, že od té doby všechny Štědré dny jsou jen mátožnými kopiemi jiskřivého originálu. Tehdy jsem se rozhodl, že si právě 22. prosinec vyberu za své "volitelné narozeniny", narozeniny, které na rozdíl od těch normálních má člověk právo si sám uvědoměle zvolit, aby mu radost z výročí tryskala ze srdce i bez úředního rodného listu s razítkem.  

Od té doby už třináct let chodím vždy 22. prosince večer na fotografickou procházku po Malé Straně, ze které si pravidelně přináším pár obrázků i pro tradiční blogový fotočlánek. V posledních letech jsem navíc procházku doplnil o pravidelnou návštěvu krásného domu U obrázku Panny Marie s jeho půvabným balkónkem, o kterém jsem v několika článcích na blogu psal, a kam se moc rád vracím na čaj, na kus řeči a na pár nových "balkónkových" fotek.

Tentokrát jsem byl nucen návštěvu balkónku a procházku po staré Praze rozdělit do dvou akcí během týdne, protože  nešlo obojí zvládnout v jediném večeru. Výsledkem je fotka z balkónku pořízená vypůjčeným extrémně širokoúhlým objektivem Canon EF 11-24 mm a jedno báječné překvapení, které jsem zažil hned poté na Karlově mostě a které mě tak ohromilo, že jsem pak cestou přes Vltavu a dál po Starém Městě pokračoval napůl v radostném tranzu, i když jsem se to (marně) snažil vydávat za normální a rozumově plnohodnotnou aktivitu. Fotku pořízenou na balkónku vám tu rád ukážu, fotku zmíněného překvapení ne, protože to by pak pochopitelně nebylo žádné překvapení, že? :-)

Fotit balkónek zevnitř z nízkých půdních dvířek je jako chytat pytel blech: Už jen dostat všechny tři lampičky do záběru vyžaduje dobrou přípravu i vybavení, natožpak aby byly stojany lampiček aspoň přibližně rovnoběžné (při focení "do kopce" se mají linie tendenci sbíhat, to asi sami dobře víte když se snažíte fotit třeba kostelní věže). Zároveň by měla být vidět světýlka všech tří lampiček a jejich různobarevné plochy. Měl by být vidět Pražský hrad (byť maličký kvůli krátkému ohnisku) a mostecké věže, měly by být vidět Krannerovy schody na Karlův most, mělo by být vidět osvětlené zábradlí balkónku a všechno by mělo být správně barevné, nepřesvětlené a nerozmazané. Dohromady neřešitelná soustava rovnic, aspoň já jsem ještě na správné řešení nepřišel. Dnešní fotka má nepříjemný překryv levé lampičky s Malostranskou mosteckou věží (líp to za daných okolností fakt nešlo, ale hůř velmi snadno :-)) a okraje vnějších lampiček se extrémně krátkým ohniskem začínají deformovat (já říkám, že "vystrkují růžky").

 

 

 

O pátečním večeru, se počasí zhoršilo natolik, že jsem začal vážně uvažovat o tom, že letos poprvé volitelně-narozeninovou fotoprocházku po Praze vynechám. Vytrvale totiž pršelo a ve večerních hodinách mělo pršet ještě intenzivněji, navíc foukal ostrý studený vichr, což nebývá pro focení ani pro fotografa zrovna optimální. Nakonec jsem si řekl, že lenost je od toho, aby se překonávala, a volitelné narozeniny jsou jen jednou za rok, a po setmění jsem z vyhřátého dobřichovického obýváku přece jen vyrazil, jen jsem si nevzal stativ, který v dešti a vichru obsluhovat je úkol vhodný tak pro Sisyfa. Bude to dnes spíš symbolické, zajdu si jen do uličky U zlaté studny, která je pro mě v těchto souvislostech faktickou porodnicí, udělám dvě tři fotky a zase hned pojedu zpátky, slíbil jsem si. No, ukázalo se, že se na mě v tomhle nedá úplně spolehnout.

 

 

 

 

Vypadá to možná jako podobná ulička, ale tentokrát už nejsme U zlaté studny ale v Thunovské, na cestě k Zámeckým schodům. Mimochodem, na Zámeckých schodech měli v místním baru otevřené obslužné okénko ven ke schodům, takže jsem nepohrdl zahřát se vánočním svařákem, který přišel k chuti a rozprouděnou krví doručil trochu tepla až do zkřehlých prstů. Ještěže jsem si s sebou nevzal ten stativ, pochválil jsem se...

 

  

Když už dnes fotím ty staré pražské uličky, napadlo mě, co kdybych to vzal dnes nahoru na Hradčany? Možná bych mohl dojít až na Nový Svět, kde se zajímavě fotí i přes den, natožpak v noci za deště, kdy je šance zachytit na fotkách pěkně se lesknoucí dlažbu. Bylo čím dál jasnější, že procházka nebude jen symbolická, ale plnohodnotná.

 

 

 

Déšť postupně sílil a já musel překvapeně konstatovat, že na celém Novém Světě jsem nenarazil ani na jediného zahraničního turistu, jen na několik skupinek místních lidí, kteří si zašli - podobně jako já - na trochu mokrou procházku. Kdoví, kdo z nich měl taky dnes své volitelné narozeniny :-). Nový Svět jsem prošel až na konec, v domečku U raka měli otevřeno a byla tam nějaká místní společnost, ale protože déšť byl stále intenzivnější, já už byl skrznaskrz promočený a i na foťáku se začínal projevovat nadbytek vlhkosti, vzal jsem to Černínskou uličkou co nejkratší cestou k Loretě a dál k Pražskému hradu.

 

 

 

 

 

 

Od Hradu jsem si ještě vyfotil Strahovský klášter s uličkou Ke Hradu a vánočním stromkem.

 

 

 

I když jsem to původně vůbec neměl v plánu, nakonec jsem se nevrátil stejnou cestou, ale zabočil jsem na Pražský hrad. Byl jsem ve stále silnějším lijáku jediný zájemce o vstup, leč musel jsem projít bezpečnostním rámem, což byla odezva čerstvé tragédie na Filosofické fakultě UK. No a úplná průtrž mračen nastala právě v okamžiku, kdy jsem došel na nádvoří ke katedrále sv. Víta. V tu chvíli bylo všude kolem tolik vody, že to na fotce vypadá, skoro jako by chrám snad stál na okraji jezera. V tu chvíli jsem jedinkrát zalitoval, že nemám s sebou stativ, protože by se možná podařilo využít extrémní podmínky a udělat snímek lepší technické kvality. Bez stativu jsem musel fotit na vysoké ISO a minimální clonu, takže nejvzdálenější místa už jsou trochu rozmazaná, což je nejlíp vidět na špičkách věží a na ciferníku věžních hodin.  Škoda, kdoví, kdy se sem zase dostanu v noci, v silném dešti a na nádvoří úplně bez lidí, aby byl odraz chrámu ve vodě dobře viditelný.

 

Kousek pod Hradem mi foťák definitivně odepřel poslušnost a pochopil jsem, že se se mnou nebude bavit do té doby, než ho pěkně jako koně vytřu do sucha a nechám ho vyhřát někde poblíž sálajícího radiátoru. Elektronické ovládání se úplně splašilo, takže nezbylo, než přístroj vypnout, i když jsem ještě našel pár zajímavých záběrů na Starých zámeckých schodech. Pro letošní volitelné narozeniny to prostě stačilo. Když jsem dorazil domů, vypadal jsem, jako kdybych si šel - oblečen - zaplavat do bazénu, což mi jako zarytému neplavci mohlo poškodit image, kdyby se ovšem v ulicích Dobřichovic tou dobou pohyboval ještě nějaký jiný blázen kromě mne. Ale stejně si myslím, že soudní lidé by mě omluvili: Třinácté narozeniny, to je přece puberta jak hrom! :-)