Od začínajícího milovníka starých tisků

Tenhle článek je jakýmsi drobným doplňkem větší reportáže z Mé podzimní cesty za malířkou Zdenkou Braunerovou, kterou jsem završil v říjnu návštěvou malířčina ateliéru (který funguje jako její muzeum) v Roztokách u Prahy. Doslova pár dní po zveřejnění článku jsem totiž našel úplnou náhodou na internetu nabídku jedné knížky, která vyšla v roce 1910 a kterou Zdenka Braunerová vyzdobila svými  dřevoryty a vůbec ji do světa výtvarně vypravila. A co víc, jednalo se o knihu, jež dala dohromady tři osoby, které tehdy pojilo pevné přátelské a možná chvílemi i trochu více než jen přátelské pouto. Autorem knihy byl Paul Claudel, francouzský spisovatel dramatik a zkušený diplomat, který po diplomatické misi v Číně zakotvil v roce 1908 jako konzul v Praze, muž, který se se Zdenkou Braunerovou znal velmi dobře již z dřívějších dob z Paříže a po příjezdu do Prahy ho právě velmi aktivní malířka uvedla do různých částí pražské kulturní a politické společnosti. Výtvarnou stránku knihy měla tedy na starosti Zdenka Braunerová, no a překladatelem byl Miloš Marten, spisovatel, publicista, kritik a překladatel a zároveň jeden z nejdůležitějších mužů malířčina života. V letech 1908 až 1910 vytvořili tito tři umělci pozoruhodný "triumvirát", jehož výsledkem bylo několik překladů Claudelových prací a zároveň získané velké renomé Zdenky Braunerové jako knižní grafičky.

Claudelova kniha Polední úděl, která byla nabízena na internetu, byla dost poničená, přesto jsem uvažoval o tom, že si ji jako zajímavý historický doplněk získaných informací o českém a česko-francouzském kulturním životě na přelomu 19. a 20. století pořídím do knihovny. Přece jen, v příslušné edici vyšlo pouhých 30 výtisků na ručním papíře, šlo tedy i na svou dobu doslova o bibliofilské vydání, takže skutečnost, že jsem na knihu narazil, jsem považoval za další výstřelek příznivě nakloněné náhody. Nedalo mi to ale a ještě jsem se po internetu pozorněji rozhlédl a - světe div se - našel jsem ještě jednu nabídku této knihy, tentokrát ale v nesrovnatelně lepším stavu. Zareagoval jsem okamžitě a po pár dnech mi přišel na poštu důkladně zabalený malý balíček

 

 

 

 

Přiznávám, že jsem vlastně neměl žádnou touhu opravdu si Claudelovo dílo přečíst. Na knize mě zajímala hlavně její historie a přímé spojení s lidmi, o kterých jsem se při svém studiu mnohé dozvěděl. Potvrdilo se mi, že četba samotná nebude nijak jednoduchá; nejde o lehké dílko a jeho - jakkoli asi kvalitní - převedení do opulentní "vysoké" češtiny začátku 20. století je docela překážkou toho, aby si člověk uvyklý civilnosti a jazyku spíše obyčejnějšímu, na textu náležitě "pochutnal". Ale i to mě jistě čeká, jen jsem to nebral jako hlavní důvod, proč jsem po knížce tak "vyjel".  Hmmm, přemýšlím, jestli na tom Braunerové titulním dřevorytu jsou draci, stylizovaní koníci nebo ještě něco speciálnějšího. Haškův legendární Svět zvířat (mimochodem, časopis přesně ze stejné doby, jako je tahle knížka) by možná poradil :-).

 

 

 

 

Dokonce i tiráž je vyvedena výtvarně docela zajímavě, byť Zdenka Bra_unerová a Albert Ma_líř by možná raději svá jména viděli napsaná dohromady. 62. svazek v edici Knihy dobrých autorů. Pro zajímavost - předplatitelé je ve své době dostávali za jednu rakouskou korunu a ve volném prodeji byl svazek za korunu padesát. A ona v tiráži zmíněná nakladatelka Kamilla Neumannová byla první ženou básníka Stanislava Kostky Neumanna a matkou jeho dvou dětí, přičemž jedním z nich byl i pozdější král z Pyšné princezny, kterému bylo v době vydání knížky osm let :-).

 

 

 

 

Další z několika drobnějších dřevorytů Zdenky Braunerové v textu. No ano, já vím, ten použitý jazyk... To víte, Claudel je Claudel, Marten je Marten a dohromady je to zatraceně těžká literární váha.

 

 

 

 

Samozřejmě mě zajímalo, jestli prodávající nemá nějaké informace o historii téhle knížky. Začátkem století totiž patřilo k dobrému tónu "dobrých českých rodin", které chtěly být společensky "in", být předplatitelem podobných edic, a rozhodně by bylo pěkné odhalit, jaká rodina si případně zrovna tenhle výtisk pořídila. Ale jediné, co se mi povedlo zjistit od prodávajícího, byla skutečnost, že knihu kdysi koupil v jednom plzeňském antikvariátu a po nějaké době zjistil, že má v knihovně tutéž knížku ještě jednou. 

 

Ale pak - přece jen stopa: Na jedné stránce jsem našel podpis pravděpodobné majitelky knížky, který pro zdejší článek trochu zvětším.

 

No a takový podpis je stopa doslova zlatá: Věra Vostřebalová totiž byla jednou ze dvou dcer známého lékárníka Karla Vostřebala (ano, prostě Knihy dobrých autorů do dobrých rodin), její sestra Vlasta Vostřebalová - Fischerová se rovněž stala známou malířkou. Obě sestry byly o více než jednu generaci mladší než Zdenka Braunerová (dožily se ještě 60. let 20. století), nikde jsem sice nenašel informaci, že by se s ní znaly, ale pokud vím, Zdenka Braunerová měla velmi dobrý přehled o mladých umělkyních a minimálně nekonvenční mladá malířka Vlasta určitě neunikla její pozornosti.

Věra byla z obou sester ta usedlejší a nejspíš i důvěryhodnější, protože v roce 1935 po smrti svého otce převzala jeho farmaceutickou výrobnu a firmu řídila až do znárodnění (tedy ukradení) po převzetí moci komunisty v roce 1948. Dříve se ovšem intenzivně zabývala organizací sociální práce a rozvoji odborného školství v této oblasti, aktivně se věnovala veřejnému postavení žen ve společnosti a spolupracovala např. s Františkou Plamínkovou ze Ženské národní rady (blíže v diplomové práci Michaly Barnové Život a dílo Vlasty Vostřebalové-Fischerové (1898-1963), Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno). A obě sestry uměly pochopitelně i výborně francouzsky, Věra kupříkladu složila státní zkoušku z tohoto jazyka na Karlově univerzitě v roce 1915, tedy pět let po vydání naší dnešní knížky, takže francouzskou literaturu včetně děl Paula Claudela bezpochyby znala.

To se nám to celé pěkně vystříbřilo, že? Jedna malá knížka a tolik zajímavé historie!