Západočeský víkend

Ještě v srpnu jsem absolvoval jeden prázdninový nabitý víkend s výjezdem na Plzeňsko. V Plzni jsem měl v pátek schůzku s člověkem, který by si rád do své kanceláře pořídil velkou zvětšeninu některé z mých fotografií (ó, jak neobyčejně vytříbený vkus!). Pak jsem na sobotu odjel do Staňkova a v neděli jsem pro změnu navštívil chotěšovský klášter, abych si udělal přesný obrázek o tom, jak může vypadat moje budoucí výstava v těchto prostorách. Domů jsem se dostal až v neděli pozdě večer, což byl mimochodem jeden z důvodů, proč jsem na ten víkend vyhlásil prázdninovou přestávku Nedělních miniglos. V dnešním článku vám ukážu pár fotek z těch dní, třeba se vám některá zalíbí.  

Z plzeňského pátečního odpoledne mi kromě námětu k nedávno zveřejněnému článku  O odtesaném nápisu zůstal ve fotoaparátu i obrázek cyklisty projíždějícího pod jedním z plzeňských mostů přes řeku Radbuzu. Tedy, ono mi takových cyklistů zůstalo ve fotoaparátu asi dvacet, protože jsem si usmyslel vyfotit cyklistu ve viditelném pohybu, kterak projíždí úzkým osvětleným pásem a pro to bylo zapotřebí více pokusů. Sice prostředí pod mostem nebylo zrovna příjemné a inspirující, ale přesto jsem tam strávil asi půlhodinku při čekání na další projíždějící. Tento sportsmen se rozmazal právě tak, jak jsem si představoval, aby celek stále ještě tvořil cyklistu, ale jednotlivé díly už ho izolovaně příliš nepřipomínaly.

 

  

 

Ve Staňkově jsem opět trochu testoval možnosti nové techniky "malování zapadajícím sluncem", z čehož vyšel i blogový článek O srdci ze zapadajícího sluníčka a divoké Šárce. Kromě toho jsem se ale tentokrát zaměřil na fotky oranžových afrikánů, které ve světle zapadajícího slunce dost dobře vypadají, a zkusil jsem si, jaké to je fotit technikou ICM (Intentional Camera Movement) objektivem s pevným ohniskem, který nedokáže zoomovat. Vyšla z toho fotografie, se kterou jsem celkem spokojený a říkám jí pracovně Marigold Blues :-).

 

 

 

I na druhé dnešní fotce ze série Kouzelná zahrada jsou oranžové květy afrikánů, navíc ale doplněné bílými kvítky kopretin, přičemž paletu na trikolóru doplňuje v pravém horním rohu modrá postava paní domu, byť, pravda, lidé jsou na fotkách ze série Kouzelná zahrada mimořádně vzácní.

 

 

 

Podle internetu měl být chotěšovský klášter v neděli přístupný pro návštěvníky od 9 do 15 hodin, což se bohužel na místě nepotvrdilo a výstavní křídlo tamějšího konventu bylo zamčené (otevíralo se až odpoledne na komentované prohlídky). Podařilo se nám ale po dohodě s místními projít veřejně nepřístupnou a dosud neopravenou částí kláštera. Ano, v těchto prostorách by to chtělo pobýt tak měsíc za různých světelných podmínek, různé denní doby a různých ročních období; to by byl materiál!

 

 

 

V jednom z již zrekonstruovaných výstavních sálů šlo zachytit velmi zajímavé dopolední světlo, v němž se doslova koupaly vystavené barevné malby. Tak tenhle sál moje výstava o příštích letních prázdninách obývat nebude...

 

 

 

...ale tento ano. Teď je tam právě jakási výstava filmových plakátů a já si mohl nafotit výstavní sál ze všech možných úhlů, abych se pak doma nad plánkem sálu a pořízenými fotkami mohl zamyslet, co by takové výstavě nejvíc slušelo v různých jejích koutech. Sál například má k dispozici i tři zajímavé výklenky (na následujícím obrázku je zachycený výklenek vlevo), které narušují jednolitost stěn. A do těchto tří výklenků by se, myslím, přesně hodily tři obrazy většího formátu, než pro výstavy běžně připravuji, nejlépe kolem 100x70cm. U oken by mohly být fotky, které vyžadují dostatečný zdroj světla, naopak na protější stěnu by mohly spíš přijít obrázky s vlastním "vnitřním světlem", které dokážou přeprat i velmi stinný kout. Zatím mi to dohromady vychází cca na 25 fotek, z nichž tak 5-6 by mohlo být metrového a většího formátu.

 

 

 

Opravené části klášterních chodeb sice nemají tu hrubou patinu jako třeba podobná místa v dosud nezrekonstruovaných částech konventu (v tomto místě kupříkladu stačí vyjít jen o patro výš), ale i tak vypadají velmi pěkně a myslím, že černobílé podání jim dělá lepší službu než barevné. 

 

 

 

No a jako překvapení se mi od mého strýčka dostalo pozvání prohlédnout si klášterní půdu. Tohle  jsou přístupové schody vedoucí ke krovům.

 

 

 

Tahle zajímavě to vypadá u barokních klášterních dřevěných krovů obkružujících kamenné vývody kouřovodů. Právě končily pekelné srpnové výhně, takže půda nebyla zrovna klimatizovaným prostorem a taky jsem s sebou tentokrát neměl stativ, což na hodně tmavé půdě je vždy zřetelný nedostatek. Ale mám už teď nějakou představu, co je všechno na půdě chotěšovského kláštera k vidění i jak je to tam s variantami osvětlení, takže focení se stativem, na které bych byl rád, aby časem došlo, když už se budu na místě občas kvůli výstavě vyskytovat, už bude o něco kratší, než kdyby do toho prostoru člověk nakoukl úplně poprvé. Třeba už teď je jasné, že při focení se stativem by měla být vypnutá elektrická světla, která na fotkách situaci většinou spíš kazí, než aby ji napravovala. Přirozené osvětlení několika vikýři bude bohatě stačit.

 

 

 

Myslím, že západočeský víkend přesně splnil moje očekávání. O dva víkendy později jsem pak nezajížděl ani do Prahy, natož na Plzeňsko, zejména proto, že přímo v Dobřichovicích jsme měli tradiční Dobřichovické vinařské slavnosti. Ale na obrázky odtud se podíváme - pokud vůbec - zase někdy příště.