Haléře měnové reformy 1953

Letos na přelomu května a června uplynulo kulatých 70 let od komunistické měnové reformy. Její příprava i systém utajení (znáte to, u nás se všechno hned rozkecá) byly svým způsobem jedinečné, byť v důsledku tato akce ožebračila spoustu lidí a dokonce vyvolala první masivnější protirežimní nepokoje (např. v Plzni) v "lidově-demokratickém" (rozuměj komunistickém) táboře. Dohromady je to komplexní historické, sociologické, politologické i ekonomické téma, které by vydalo na několik disertačních prací, natožpak odlehčených blogových článků. Nemám zdaleka takovou ctižádost a ani potřebnou erudici, abych se do něčeho takového pustil. Můžu ale něco říct k jednomu dílčímu tématu, které přispělo jako jeden z mnoha dílků do celkové dobové skládanky: Jak byla vyrobena sada úplně nových mincí, které po vyhlášení reformy nahradily doslova ze dne na den (no dobře, tak ve skutečnosti "ze dne na čtyři dny", protože základní výměna hotovosti probíhala první čtyři červnové dny) předchozí ražby? Zároveň se zmíním o několika zajímavůstkách, které jsou s těmito ražbami spojené a které možná nejsou všeobecně tak známé. 

Tak tady máte kompletní sadu všech mincí, které zahájily svou celkem dlouhou kariéru právě úderem 1. června 1953. Pěkně zleva doprava haléř, tříhaléř, pětihaléř, desetihaléř a pětadvacetihaléř, všechno poctivě ročník 1953, abyste si nestěžovali na nedostatečnou autenticitu. 

 

Samozřejmě před vypuknutím měnové reformy musely být vyraženy i dostatečné zásoby nových mincí. A jak to udělat, aby výroba běžela a nikdo ze zaměstnanců politicky delikátní informaci o nastávajícím měnovém šoku nevyslepičil? Přece si stačí objednat výrobu první várky mincí ve spřízněném zahraničí a poskytnout tuhle informaci jen několika málo prokádrovaným uším, uším lidí kteří dostali celou akci na starost. První várka "měnových" mincí se tedy vyrobila v tehdejším Sovětském svazu, konkrétně ve Státní mincovně v Leningradě. S tím je spojeno i jedno specifikum této mincovní řady: Dodnes nevíme, kdo je autorem výtvarného návrhu mincí. Jejich "estetická nedostatečnost" je o to více patrná, srovnáme-li si nové lidově-demokratické mince s jejich předchůdci, oběžnými mincemi První republiky a poválečného období, na kterých většinou spolupracovali špičkoví výtvarníci a sochaři (Otakar Španiel, Otto Gutfreund, Jaroslav Horejc).  

Sporné informace se objevují i o složení mincovního kovu: Katalogy většinou uvádějí, že jde o mince hliníkové, což je možné s určitou mírou zjednodušení potvrdit. Chtěli-li bychom být ale přesní, museli bychom nahlédnout do příslušné sbírky zákonů, která uvádí jako mincovní slitinu 96,65% hliníku, 3% hořčíku a 0,35% manganu. Tahle mincovní slitina se při běžném používání postupně otírala (a špinila kapsy :-)), zároveň byla náchylná k vytvoření oxidové vrstvičky na povrchu, která sice další korozi většinou bránila, ale spolehlivě časem likvidovala ražební lesk. Mince z tohoto období, které jsou v ražebním lesku, jsou proto poměrně vzácné, byť o žádných extra tisících se mluvit nedá. A když vidím občas na internetu pokusy prodat ošoupaný desetník z 50. let, u kterého nejde pomalu ani rozeznat ročník, za nehorázné peníze, zdvíhá se mi obočí a cuká koutek. Ale když to někdo zaplatí...

Možná nejkurióznější mincí z této sady je jednohaléř. Paradoxně to totiž bylo vůbec poprvé, co se jednohaléř v československém mincovnictví objevil; za První republiky byl nejmenší mincí dvouhaléř, za Protektorátu desetník, po válce dokonce dvacetník. Toto prvenství bylo doplněno ještě jedním: Poprvé od ustanovení korunové měny v roce 1892 chyběla v základní sadě mincí koruna, ta se prostě pro měnovou reformu nerazila, ale byla papírová (tiskla se pro změnu v Moskvě a můžete se na ni podívat v mém starším článku Korunka ke korunce), jako mince se objevila až v roce 1957. I když se jednohaléře objevovaly v oběhu čím dál řidčeji, protože postupně přestaly mít praktické uplatnění (pominu-li vtipálky, kteří si šli koupit do trafiky noviny s hrstí plnou starých haléřových mincí, aby vytočili nerudnou trafikantku), platily překvapivě až do roku 1993, tedy celých 40 let.

V našich zeměpisných délkách kuriózním nominálem je pak tříhaléř. Ne, že bychom u nás v historii různé trojníky (většinou tříkrejcary) neměli, ale nově ustanovený tříhaléř byl úplným vykolejením čs. mincovní soustavy, nešel moc dohromady s dalšími nominály (kolik tříhaléřů má pětník, desetník nebo koruna?). Ve skutečnosti šlo o určitý dobový odraz reality našeho tehdejšího vzoru, Sovětského svazu, který měl ve své měnové soustavě tříkopějku a pětadvacetikopějku (kupodivu, zavést patnáctihaléř si v českých podmínkách ani komunisté netroufli, byť patnáctikopějka mohla být tehdy také pěkným vzorem, podobně jako tomu bylo v některých dalších zemích komunistického bloku). Tříhaléře se v oběhu používaly dost nešikovně a neochotně a zanikly tiše bez náhrady v polovině 70. let.

Pětník a desetník se naopak jako nominály používaly od začátků československého státu (pamatuju si, že když jsem začal chodit do školy, na nádraží ve Staňkově byla veřejná váha, která fungovala na tenhle velký desetník; vhodili jste ho do otvoru, stoupli jste si na váhu, ona vás zvážila a tabulka na ní vám hned řekla, o kolik jste tlustší než doporučují dobové zdravotní tabulky, no prostě hnus :-). Ještě před pár lety stála ta váha  - již dávno nefunkční, protože velké desetníky došly - ve stejné nádražní hale, ale teď už ji naštěstí dali pryč i s protivnými zdravotními tabulkami, které snad byly počítané podle Pygmejů), vzory z roku 1953 dostaly v roce 1961 nový státní znak a v 70. letech byly postupně vyměněny za úplně nové mince. Naopak pětadvacetník (rovněž pozůstatek "kopějkového" sovětského vlivu, byť jedna mince 25 haléřů u nás byla ražena už ve 30. letech) jako vůbec největší hliníková mince československé historie a po čtyři roky vlastně nejvyšší mincovní nominál vůbec, se taky moc neujal a byl v roce 1972 nahrazen bronzaluminiovým dvacetníkem, do té doby ovšem stihl udělat slušnou kariéru a až do 70. let se např. používal v telefonních automatech. 

Ono se dá říct, že k téhle sadě mincí, která pro část (ještě) starší generace symbolizovala měnovou loupež ze třiapadesátého, mám celkem nostalgický vztah, protože právě na ní jsem se jako dítě (hned od první třídy) od táty, který se tou dobou snažil mince trochu sbírat, učil drobné mince prohlížet a rozdělovat je podle ročníků (že hraje roli i kvalita mince, o tom se mi už táta nezmínil a asi to ani nepovažoval za důležité; on to nebyl sběratel v pravém smyslu slova, vlastně ho to celé ani moc nezajímalo, jen nechtěl zůstat příliš pozadu za několika kolegy z práce, kteří se tomu koníčku věnovali) a musel jsem si na to přijít později sám, bohužel až v době, kdy ty nejstarší mince z dnes představované sady, už byly v oběhu notně ošoupané. Dokonce jsem měl privilegium si jednou týdně půjčit tátovu peněženku na drobáky a s jeho svolením zkoušet hledat, jestli mu tam náhodou během týdne neuvízl nějaký cennější ročník. Vždycky jsem si roztřídil mince od jednohaléřů až po tehdy úplně čerstvé dvoukoruny a pětikoruny  a udělal jsem z nich sloupečky podle ročníků, táta přišel, pochválil mě za pečlivost (kterou jsem v jiných oblastech ani zdaleka nevykazoval), všechno zase vysypal na hromadu a vrátil do peněženky, protože něco nového jsme objevili jen výjimečně.

Dodneška mi zůstalo, že když v obchodě dostanu nazpět nějaké drobáky, otočím je z dávného zvyku v ruce, abych se podíval na ročník a na kvalitu a někdy, velmi zřídkakdy, si třeba nový ročník šoupnu stranou. I když už dnes mezi nimi nejsou nejen staré haléře a tříhaléře, ale ani mnohem novější desetníky, padesátníky ani žádné jiné "níky".

Ano, dnes už na obyčejné haléře nikdo nehraje, protože za něco tak nicotného si dávno ani nezatelefonujete, ani se nezvážíte, natož abyste si něco koupili. Vidíte, a to ani nemusela přijít žádná další oficiální zlodějská měnová reforma, není to zvláštní? :-)