Alžběta Jungrová: I believe/Já věřím

Na tuhle výstavu jsem se těšil dlouho, protože v poslední době tvorbu pozoruhodné fotografky Alžběty Jungrové trochu sleduji, takže mi bylo jasné, že to bude výstava neobyčejná. Neobyčejná je už prostředím, kde jsou fotky vystavené: Ve staré a již nefunkční prádelně Všeobecné nemocnice v Praze. Ostatně není to tak dávno, kdy jsme si celou nemocniční čtvrť kolem Karlova náměstí detailně procházeli s Pražskými domy a na starou prádelnu v bezprostředním sousedství velkého klasického komína taky přišla několikrát řeč. Výstavu fotek byste tu asi neočekávali, ale vlastně proč ne? Dávno se tu už nepere, přitom prostředí je originální, prostor obrovský - vejde se toho sem opravdu hodně a ve velkých formátech - a světlo za jasného letního časného odpoledne opravdu všudypřítomné a výrazně se spolupodílející na kouzlu téhle expozice. A do toho samozřejmě vstupuje prostředí specificky industriálního interiéru s kilometry potrubí různé tloušťky, zářivkami, starými hodinami, na kterých bylo vždy vidět, kolik ještě schází do konce nelehké šichty, i výstražnými nápisy typu "Nepovolaným vstup zakázán" nebo "Uzávěr TUV". 

Vstup do staré prádelny pražské Všeobecné fakultní nemocnice u Karlova náměstí. Když jsem se u pokladny zeptal, jestli smím v expozici pořídit pár ilustračních fotek, když chci o výstavě napsat na blogu, slečna se trochu zdráhala mi to odsouhlasit. Ale byla ochotná, kamsi zavolala a čísi hlas jí na dálku potvrdil, že bude lepší mi neodporovat :-).

 

 

Jsem rád, že jsem nebyl nucen dělat fotky pokoutně, ale mohl jsem se k focení v expozici přiznat. Ostatně, v místnostech s exponáty jsou celkem nenápadné kamery, které se úplně ztrácejí v přemíře dnes už nefunkčního zařízení. V úplně první navštívené místnosti jsem si udělal jeden obrázek spíš z pocitu reportážní povinnosti, expozice mě nadchla až na druhý, možná dokonce třetí pohled. Zpočátku jsem byl třeba trochu zklamaný tím, že obrazy nedoprovázejí popisky. Jsem zvyklý popisky využívat jako fotograf i jako návštěvník výstavy; zajímá mě autorův drobný ale podstatný dovětek, jeho lehké nasměrování, onen další rozměr, který je možné každé fotce popiskem vtisknout. Ale u fotek Alžběty Jungrové žádné popisky nejsou, divák se nedozví ani název ani vročení, jeho vztah k vystaveným dílům nezjednodušuje žádný výklad, žádný most ke světu, na který je běžný návštěvník galerie zvyklý. Jen pěkně skočit do vody a plavat, přičemž ztráty mezi neplavci jsou zjevně povoleny!

 

 

 

Pak se ovšem postupně ukáže, že fotky na téhle výstavě mají mnoho podob: Zdaleka to nejsou jen fotky na papíře s nějak barevným rámem okolo. Kdepak, na téhle výstavě můžete mezi fotkami procházet, můžete fotku odhrnout v podobě textilního závěsu, můžete zkoušet nejrůznější průhledy fotkami a jejich překryvy, protože část z obrazů je vyvedených ve skle. Skleněnou fotku může obejít kolem dokola, nic před vámi neskrývá, můžete si ji prohlédnout z různých úhlů a tedy proti různému pozadí, proti světlu i ve vzájemných překryvech s okolními obrazy. Přitom v průběhu dne se samozřejmě proměňuje venkovní světlo, které do výstavních prostor proniká velkými zamřížovanými okny, takže výstava vlastně nikdy není stejná, což je přímý protiklad snahy zajistit každému návštěvníkovi stejný zážitek přesným způsobem nasvícení. Ve staré prádelně má výstava mnoho podob, z nichž jedna přechází v druhou třeba okamžikem, kdy slunce venku překryje mrak. Úplně jiný zážitek to nejspíš zase bude večer, kdy už je určitě nutné přisvítit, protože otevírací doba je od 13 do 20 hodin, kromě pondělků, kdy je zavřeno.

 

 

 

Fotky nejsou zdaleka jen v hlavních prostorách ale i v místech zcela nenápadných; třeba tenhle úžasný záběr ženského obličeje na specificky děrovaném kovu je zdánlivě odstrčený v koutě u potrubního vývodu s ventilem. Říkám "zdánlivě", protože asi každý návštěvník si bude chtít vyzkoušet, jaké to je vystoupit po trochu vachrlatých dřevěných schodech vykukujících vpravo nahoře, takže tenhle obrázek nemůže minout. A z těch několika ilustračních záběrů už dobře vidíte, jak je výstava tematicky zaměřená: Na obrazech je převážně žena, žena v různých podobách, v různých situacích, v různých rolích, žena jako velké průřezové téma Alžběty Jungrové, žena neobyčejná i ve svých nejobyčejnějších projevech,  žena, která přes veškerou svou nejistotu a tápání může kdykoli říct onu zdánlivě strohou větu, která je v názvu výstavy.

 

 

 

Jak už bylo vidět na předešlé fotce, některé fotografie mají rozličnou "3D úpravu". Fotka vpravo jsou vlastně dvě fotografie v jedné, protože při pohledu z boku se objeví vzhledem k originální konstrukci obrazové plochy úplně jiný obraz. Obraz vlevo je zase pro změnu přímo na původních zašlých kachličkách, takže přebírá jejich strukturu a chytrým způsobem doslova "prolíná do zdi" a naopak stará zeď do něj.

 

 

 

Autorka si vydobyla významné místo v oblasti reportážní fotografie z míst, kde je focení extrémně náročné a bezesporu i nebezpečné. Flashbacků do téhle oblasti zase není na výstavě moc, nejzřejmější je, myslím, velkoformátová fotografie s hořícím automobilem, zasazená do speciálního "rámu" tvořeného pozůstatky vybavení prádelny. Tomu říkám umění na míru.

 

 

 

Obrovitý prostor největší "výstavní místnosti" je zabydlený docela svérázně. Kromě nejrůznějších forem fotografie (vidíte klasické fotky menšího formátu v rámech, ale vidíte i závěsy, cosi jako barevně laděné postery visící od zvýšeného stropu, ale kromě obrazů je tu i pozoruhodně domácké prostředí pro návštěvníky. Můžete usednout, rozhlédnout se pro změnu odspodu, spočinout, udělat si pár poznámek. Nechat na sebe neobyčejné artefakty v neobyčejném prostředí působit. Protože co jiného je umění než působení a emocionální interakce?

 

 

 

Není lákavé napřed se podívat skrze závěs v podobě velkoformátové černobílé fotografie na ostatní obrazy v okolí a pak prostě do říše za tímhle specifickým Alenčiným zrcadlem nahlédnout, vstoupit a pobýt tam?

 

 

 

Po už zmíněných dřevěných schůdkách je možné se dostat "do patra" a získat tak zase úplně jinou perspektivu. Překvapeně zjistíte, že barevné "postery" jsou krásně průsvitné a proti vysokým oknům se začne odehrávat úplně jiný příběh, než když se díváte zdola a se světlem v zádech. A opět další vlídné posezení, během něhož si návštěvníci mohou třeba v klidu prolistovat knihu autorčiných fotografií. 

 

 

 

Tahle střední část expozice, ve které se můžete proplétat mezi velikými skleněnými fotoobrazy a pohrávat si s různými průhledy a s venkovním světlem, je naprosto úžasná a opravdu jsem si to tam užil - s fotoaparátem i jen "s obyčejnýma očima na stopkách". Instalace musela být docela složitá, protože obrazy jsou zavěšené většinou na hácích upevněných ve stropě, někdy je část uchycená na osvětlovacích tělesech i na potrubí. Je fajn, že ta spousta práce s instalací byla náležitě využita, celá výstava trvá dlouhých šest měsíců, rozhodně nejde o rychloobrátkovou výstavu, jako tomu bývá v běžných komerčních galeriích (vzpomněl jsem si např. na šestidenní výstavy v pařížské galerii Espace Beaurepaire, jak jsem o ní psal loni na podzim v článku Výstava v krásném pařížském doupěti).  I v tom tkví jedinečnost téhle akce.

Na ukázku přikládám na následujícím obrázku průhled jednou takovou instalovanou skleněnou fotkou: V zákrytu je dalších několik obrazů, vlevo světlo od řady oken, vpravo dole "zelená mlha" pocházející z další barevné instalace poblíž. Motivy na fotografiích se dostávají do často překvapivých souvislostí s ostatními částmi expozice, těžko rozlišit, co bylo přesně záměrem autorky a co je bezděčným projevem náhody (přičemž se ovšem dá předpokládat, že právě ony projevy náhody byly jedním ze zmíněných autorských záměrů :-)).

 

 

 

Velmi zajímavé jsou i specifické "stínované" fotky, k nimž patří i vůbec největší z instalovaných obrazů: Fotka je vytvořena na perforovaném svrchním kovovém plátu, přičemž pod svrchním obrazem je ještě spodní vrstva se stínováním, což dává dohromady zvláštní trojrozměrný efekt. Podobně to bylo i na čtvrtém obrázku tohoto článku, jen tam to bylo pojaté v barvě a kruhové otvory ve svrchní kovové vrstvy měly nestejný průměr.  

 

 

 

Tuhle modelku už známe a opět vidíme, jak je obraz skládán pro potřeby expozice v rámci jedné fotografie i mezi sousedními fotkami. Fotky tu nejsou izolovanými ostrůvky invence, ale připomínají (aspoň v této části výstavy) jeden zvláštní společný organismus s mnoha netradičními projevy.

 

 

 

Fotka vpravo má trochu snový zahradní motiv, tak není divu, že je instalovaná přímo na okně; výhradně vnitřní expozice tak dokonce jako kdyby měla ambici zasahovat do exteriéru a dotvářet a přizpůsobovat vnější svět, aby si nemyslel, že právě on zůstane inkognito a bude ušetřen zpodobnění nečekaných vztahů. No a modelka s nepříliš korektní cigaretou v ústech na obrazu vlevo ve mně jako ve fotografovi, který se úpěnlivě vyhýbá jakémukoli portrétování lidí vyvolává jistou "pozitivní závist" a chuť něco podobného časem taky na vlastní kůži vyzkoušet.

 

 

 

V celkovém záběru z většího odstupu už to tu dnes bylo, ale pro mě soukromě jde o nejkrásnější místo na výstavě, přičemž fotku vlevo považuji za naprostý vrchol expozice: Práce se světlem i s modelkou je úžasná, pečlivá a ve všem podřízená zamýšlenému vyznění obrazu, moderní a zároveň jakoby odrážející estetiku mistrů fotografie z dávné doby, kdy tento zázrak techniky byl přístupný jen hloučku vyvolených. Tryskající emoce non plus ultra! To přesně má fotografie zprostředkovávat, to je její "raison d'être", esence smyslu.

 

 

Za sebe můžu výstavu fotografky Alžběty Jungrové jen doporučit, protože ji - čistě laicky a soukromě - považuji - přinejmenším v pražských podmínkách - za "výstavu roku". Neříkám, že se všemi fotografiemi na výstavě stoprocentně esteticky souzním, to by, myslím, ani nebylo přirozené a zdravé, ale mnoho z nich je opravdu neobyčejně krásných a ještě vedle toho dávají pozoruhodný obsahový i formální smysl. Různorodost použitých technik dává expozici punc originality (uvidíme, kolik se teď postupně vynoří skleněných fotoobrazů, fotek na koupelnové závěsy nebo fotek na perforovaném kovu u jiných fotografů :-)) a hledači smyslu jistě uvítají i určité přesahy do slovního vyjádření byť převážně v dost kondenzované podobě stručných výroků či hesel. 

 

Jen pozor na cenu 250 Kč, která není úplně lidová, ale podle mě je zcela v intencích zážitku, který návštěvník dostane. Rozhodně to není výstava ke zběžnému nakouknutí, ale k poctivému projití, posezení v různých místech (jak jste na fotkách viděli, ve výstavních prostorách jsou židle, křesla, lavice a dokonce i pohovka). Bloumat starou prádelnou se dá hodiny a pořád bude na co koukat, protože měnící se podmínky promění i okamžitý dojem z vystavených artefaktů.

 

Alžběta Jugrová - Já věřím / I believe 

19. dubna až 15. října 2023 

každý den kromě pondělků 13 - 20 hodin

Stará prádelna Všeobecné fakultní nemocnice u Karlova náměstí.

Vstupné 250,- Kč

Na místo je asi nejsnazší dostat se z Karlova náměstí, projít Faustovým domem a pak jít kousek podle barevných šipek na asfaltu. Vchod na výstavu je hned vedle komína :-).