Martha Argerich - první dáma světového klavíru

Když mi asi před půl rokem kdesi na internetu úplně náhodou padla do oka nenápadná zpráva, že jedním z účinkujících na letošním podzimním festivalu Dvořákova Praha bude i legendární argentinská klavíristka Martha Argerich, musel jsem si promnout oči, jestli se mi to jenom nezdá. Říkal jsem si, že kolem toho ještě bude pořádný mediální humbuk (nakonec se vůbec žádný nekonal, ale naopak bylo úplné ticho po pěšině, nejspíš proto, že média zjevně nejsou zvyklá pracovat s pozitivními zprávami a v rozpacích před nimi prchají do svého důvěrně známého hájemství strachu, afér, konfliktů a vzájemné nenávisti), protože pro mě je to srovnatelně významná událost, jako kdyby do Prahy přijeli společně zahrát Paul McCartney s Ringo Starrem pod regulérní hlavičkou Beatles. Ještě týž den jsem zkontroloval, jestli čirou náhodou nezbyly nějaké lístky; sedadel bylo volných už jen pár - po jednom v různých koutech veliké Dvořákovy síně Rudolfina. Pár kliknutí - a jedna vstupenka byla moje.

Abyste chápali moje nadšení: Martha Argerich pro mě byla vždycky součástí nejužší špičky mezi světovými klavíristy, a teď myslím mezi světovými klavíristy celé historie, nikoli jen mezi těmi současnými. Kdykoli se někde rozhořela (celkem zbytečná a logicky i bezvýsledná) debata o tom, kdo je nejlepším pianistou historie, a padala při tom ta největší jména (už jsme tu ostatně měli články o Glennu Gouldovi (Glenn Gould - výstřední puritán klasického klavíru) a o Vladimiru Horowitzovi (Vladimir Horowitz - velký romantický trémista), kteří se v takových debatách rovněž objevují často jako nominanti, vždycky jsem tuhle mimořádnou Argentinku do diskuse přihodil, pokud už tam tedy dávno nebyla, protože v dobách, kdy jsem měl možnost sledovat z větší blízkosti naši klavírní scénu, byla tam slavná "Argerička" mimořádně ctěnou a váženou osobou, jejíž nahrávky měly - především pro ty, kteří právě studovali nějakou skladbu - doslova cenu zlata a pianisté si je mezi sebou - nemajíce tehdy ještě k dispozici Youtube - půjčovali k přehrání a překopírování jako vzácný poklad. 

Martha Argerich (narodila se roku 1941 v Buenos Aires) začala hrát na klavír už ve třech letech a bylo hned jasné, že má naprosto mimořádný talent. První vážné nahrávky jsou z jejích jedenácti let - a nešlo věru o žádnou "Proelišku", ale rovnou o Schumannův klavírní koncert a moll nebo o Mendelssohnovo Caprice (stačí na Youtube zadat "11 years old Martha Argerich" a uslyšíte sami). Od svých 14 let studovala ve Vídni u Friedricha Guldy (nahrál např. velmi respektovanou kompletní kolekci Beethovenových klavírních sonát a koncertů). V roce 1957 vyhrála rychle za sebou klavírní soutěže  v Bolzanu a v Ženevě, byť v té době prožívala závažnou krizi a vážně počítala s tím, že se bude muset dát na úplně jinou profesionální dráhu. 

První dnešní ukázkou - jako předkrm před nejslavnějším tvůrčím obdobím, velkými romantiky a také jako doklad interpretační univerzálnosti - je drobná skladba Maurice Ravela Vodotrysky (Jeux d´eau) z debutového recitálu zaznamenaného v roce 1961.

 

 

Martha Argerich se brzy vdala a ve 22 letech se jí narodila první dcera (později ještě dvě další). V roce 1965 celosvětově zazářila doslova jako kometa především díky jednoznačnému vítězství ve velké Chopinově mezinárodní soutěži ve Varšavě (vyhrála tehdy jak u diváků tak u odborné poroty). Můžeme se podívat na jeden její tehdejší soutěžní příspěvek: Chopinovo Scherzo č.3 cis moll, Op.39, kde je možné velmi dobře sledovat její neuvěřitelnou - a přitom zcela uvolněnou - techniku; líbí se mi i to, jak hraje civilně a nepotřebuje k dosažení potřebného výrazu žádnou "gymnastiku na sesli".    

  

 

Z půldruhé dekády její největší světové slávy se jen velmi obtížně vybírají ukázky, protože člověk by rád vybral to nejlepší, ale ono je v té době nejlepší skoro všechno a navíc jsou to většinou obrovité a rozsáhlé kusy - nejzásadnější klavírní koncerty a sonáty, hraje samozřejmě svého oblíbeného Chopina, ale i Liszta, Beethovena, impresionisty (třeba Ravelův Kašpar noci v jejím podání je úžasný) a pak modernější - především ruské skladatele - Rachmaninova, Prokofjeva (pro vážnější zájemce můžu doporučit třeba jeho klavírní koncert č.3 v nahrávce z roku 1977 s dirigentem A. Previnem, tam nastavila Martha Argerich pro své kolegy laťku zatraceně vysoko!) nebo Šostakoviče, vše na té nejvyšší úrovni. Samozřejmě pro blogový článek jsou vždycky lepší kratší ukázky, ale to se dostáváme spíš do "přídavkového repertoáru".  Ale i z rozsáhlejšího koncertu je možné vyškubnout jednu kratší větu, jako to teď uděláme my Ferenczi Lizstovi (cizinec promine!), třeba tu závěrečnou (ďábelskou, nutno říct, ale co na Lisztovi není ďábelské, že?) z koncertu Es dur, provedenou v Berlíně roku 1969 společně s londýnskými filharmoniky.

 

Chopinovy Etudy, to je ovšem klavírní klasika. Mě by něco takového zabilo, ale garantuji vám, že tak jako od Marthy Argerich tuhle etudu (Op.10, č.4) jen tak neuslyšíte. To jen abyste věděli, proč byla po těchhle nahrávkách mezi klavíristy kdysi taková sháňka... 

 

 

 

 

Tuhle ukázku z roku 1969 sem dávám tak trochu pro odlehčení, je v ní zachyceno, jak se Martha Argerich rozehrává před koncertem. Zajímavé je nejen to, že v ukázce uvidíme chvíli klavíristku s brýlemi nebo to, že si během hraní dá sem tam rebelského šluka, ale především tu není třeba žádná speciální koncentrace a nervozita, protože zatím chybí jinak všudypřítomný stres živého vystoupení. Jestli mohu doporučit, cca ve 2:10 začíná na této ukázce "odlehčená" a přitom výrazově nádherná Chopinova mazurka.

 

 

V roce 1978, tedy v pouhých sedmatřiceti letech se Martha Argerich rozhodla přestat vystupovat se svými tolik úspěšnými sólovými recitály. Podle jejích vlastních slov ji děsila osamělost na pódiu, ale vypadá to, že ji především drtilo očekávání, které svými skvělými výkony sama vyvolávala, a přestala zvládat pomyšlení, že by i nadále měla mít 150 tak extrémně fyzicky a hlavně psychicky náročných koncertů ročně, což pro ni byla v té době běžná porce. Začala postupně zabydlovat pódium svými přáteli s jinými nástroji, stále víc doprovázela než hrála sólově. Zaměřila se na vyhledávání a podporu mladých hudebníků a stala se i v této oblasti brzy pojmem. Do klavírních dějin vstoupil skandál, který vyvolala na "své" varšavské chopinovské soutěži, když v roce 1980 demonstrativně opustila porotu, která podle jejího mínění nebyla schopna rozpoznat génia v mladém Ivo Pogoreličovi a nepustila ho do finále.

 

I v Praze na koncertě minulý týden bylo pódium zaplněné podle jejího gusta: Doprovázela trumpetistu, hrála "druhý klavír" v sonátě pro dva klavíry, pak přenechala dva sólové kusy své mladší kolegyni a závěrečný koncert hrála opět s trumpetistou a se smyčcovým orchestrem. Žádný sólový kus, žádný sólový přídavek, ať publikum bouří, jak chce, a dožaduje se své legendy, na kterou - snad se trumpetista, mladší klavíristka a celý orchestr (Ukrajinsko-Česká Sinfonietta) i s dirigentem (známý Radek Baborák) neurazí - většina návštěvníků přišla. 

 

Schumann - Kreisleriana, Op. 16, závěrečná část 8. Nahrávka je z roku 1984, ve kterém klavíristka ve třiačtyřiceti letech v podstatě ukončila i své sólové nahrávací projekty. Přišli jsme tím nejspíš o spoustu báječných nahrávek trvalé kvality, ale na druhou stranu si Martha Argerich uchovala zdraví, dobrou mysl, energii a interpretační svěžest do vysokého věku a to, myslím, strčí v důsledku do kapsy i ty nejfenomenálnější nahrávky, které by bývaly mohly vzniknout.

 

Sólově hraje Martha Argerič už jen při zcela výjimečných příležitostech, ke kterým naštěstí patří třeba benefiční koncert pro kliniku, kde se sama klavíristka v 90. letech náročným způsobem léčila a nakonec vyléčila ze závažného onkologického onemocnění. Nadále tedy vystupuje především v komorních formacích a s orchestry. Ale sem tam si "střihne" nějaký ten malý sólový přídaveček, což je pak vždycky událost (jak jsem už psal, v Praze se nám to nepoštěstilo). Jejím oblíbeným přídavkem jsou např. Gavoty z Anglické suity č.3, tak ho dáme pro ilustraci i do dnešního výběru, třeba jako ukázku, jak lze barevně rozlišit i v klasikovi Bachova formátu různé části skladby (připadá mi, jako kdyby se "vnitřní gavota" hrála na úplně jiný nástroj než je klavír v úvodní a závěrečné části).

 

 

 

Dalším oblíbeným kouskem, který klavíristka používá jako přídavek, je Scarlattiho sonáta d moll K.141. Jestli mě něco dokáže v klavírních skladbách střelhbitě vyřadit ze hry, tak jsou to rychle hrané opakované tóny. Tak se schválně podívejte, jakým kulometným a přitom zcela vyrovnaným tempem se taky dají zahrát šestice stejných tónů. To je ovšem pouze technikálie, na kterou si dovoluji speciálně upozornit. Jinak je to - podle mého - opravdový Scarlatti, bryskný, pravda, ale pořád jak se sluší a patří :-).

 

 

Tak šel čas: Marta Argerich v letech 1952 až 2022 

 (přiznávám, že jsem využil fotky z internetu, protože např. v roce 1952 jsem ještě nemohl pořídit vlastní)

Nenechme se ošálit tou panenkou: Tenhle obrázek doprovází nejstarší nahrávku Marthy Argerich, kterou se mi podařilo najít, kdy jako jedenáctiletá nahrála s filharmoniky z Buenos Aires krásný a těžký Schumannův klavírní koncert a moll. Mimochodem, tenhle koncert má v repertoáru doposud a je docela zajímavé si pustit pro porovnání dvě nahrávky stejného interpreta, které dělí skoro 70 let. 

Havraní vlasy slavné pianistky během let zvolna a zcela přirozeně zešedly. Čas od času si je u klavíru - v pauze, když právě hrál jen orchestr - i během pražského koncertu zezadu prohrábla úplně stejným energickým způsobem, jako to dělala zamlada. Ale i její typické mrsknutí kapesníčku do klavíru při příchodu k nástroji - jak jsem si všiml - přetrvalo :-).

 

A tohle je záběr přímo z pražského koncertu z minulého víkendu. u téhle fotky znám jako u jediné i jméno toho, kdo ji pořídil: Autorkou je fotografka Petra Hajská a já věřím, že se nebude zlobit (samozřejmě jsem ji v sále taky poočku sledovat, jak si hledá nejlepší záběry), když jsem její fotografii použil s příslušným odkazem pro tento ryze nekomerční článek. Snímek je ze závěrečného Koncertu č.1 pro klavír, trubku a smyčcový orchestr c moll, op.35.

 

 

Pražský koncert se mi zdál dlouho poněkud rozpačitý: Beethovenovy a Schumannovy skladby v úpravě pro klavír a křídlovku (na ni hrál Sergej Nakariakov) - sice pěkné, ale legendární klavíristka vlastně "pouze" doprovázela. Pak sice výborně provedená Sonáta D dur pro dva klavíry od W.A.Mozarta (spolu s Marií Meerovitch), ale co z toho, když ta zrovna nepatří k mým oblíbeným skladbám. Po přestávce jsem se těšil na sólovou Schumannovu Arabesku a Lisztovu transkripci Schumannovy písně Widmung (obě skladby má samozřejmě Martha Argerich v repertoáru), ale ukázalo se, že je bude hrát spoluhráčka z Mozartovy sonáty, Maria Meerovitch. Popravdě, nechybělo moc, abych byl z večera vlastně zklamán, a zdálo se mi, že ostatní diváci prožívají něco podobného. Jenže pak přišel vrchol programu, už zmíněný Koncert pro trubku, klavír a smyčcový orchestr od Dmitrije Šostakoviče: Naprosto bláznivá směska originálních i převzatých motivů, ze které udělal autor pozoruhodný koktejl a vystupující povýšili tuto skladbu na opravdu mimořádnou hudební událost. Slyšel jsem v tomhle sále za ty roky v Praze už řadu hvězd světové klasické hudební scény, ale tohle byla i na zdejší poměry "pecka nevídaná", která diváky zvedla ze sedadel (zcela spontánně a okamžitě po posledním taktu, nikoli "po zralé úvaze" a jen ze slušnosti vůči legendě) a rozbouřila je natolik, že Rudolfinum málem spadlo a interpreti i s orchestrem museli přidávat prakticky půlku celé skladby. A já jen valil oči na to, jak takové skladbě dokáže svým mistrovstvím jedna víc než osmdesátiletá "první dáma světového klavíru" (aspoň tedy pro mě) dodat punc geniality. 

Nahrávku pražského koncertu bohužel nemám, ale pro zájemce mohu nabídnout stejnou skladbu v provedení z roku 2010 se stejnou interpretkou "v hlavní roli". 

 

 

Škoda, že místo neustále opakovaných voleb komunálních, krajských, evropských, parlamentních, či dvojitých voleb senátních, které nás jen činí na našem malém českém dvorku stále rozhádanějšími a nesnášenlivějšími, nevolíme radši nejlepšího klavíristu naší pohnuté světové historie. Kdyby byli na kandidátce ti tři, o kterých jsem zde měl to potěšení psát, tedy Glenn Gould, Vladimir Horowitz a Martha Argerich, věděl bych, co se svým hlasem udělat a hodil bych ho téhle neobyčejné Argentince, která byla vždycky hvězdou i bez - v této branži tak častých - hvězdných manýrů.

Kdyby pro nic jiného, tak proto, že pány Goulda a Horowitze jsem nikdy neviděl naživo, a neslzely mi tedy oči dojetím, že jsem - na vlastní okouzlené uši - měl přece jen tu čest. Tohle už prostě, pánové, nikdy nedoženete. 

 

P.S.: Článek byl napsán s využitím informací dostupných na internetu. V ucelené, odborněji pojaté a detailnější podobě jsou k dispozici např. v článku Ivana Žáčka v Hudebních rozhledech, který vyšel loni k umělčiným 80. narozeninám. Odbornou recenzi pražského koncertu si můžete přečíst v článku Kateřiny Pincové na webu Operaplus.cz. Na podrobnou rešerši toho, co je na webu k dispozici, a na vybírání dnešních ukázek padl celý svatý Václav a i když to stejně zdaleka nestačilo, aspoň k něčemu byl tenhle letos upršený svátek dobrý :-).