Pozor, Čerf bude k vidění naživo na divadle!

Tedy ne, že bych se zrovna chystal popustit uzdu horolezeckým choutkám a vylézt na střechu Národního divadla; vím, že je správněji "v divadle", ale chtěl jsem maličko zaprovokovat a mít nějaký icebreaking do začátků :-). Mám mnohem skromnější cíle. Jak už jsem asi před měsícem avizoval v článku Fotograf, bloger a příležitostný intermezzista, ve čtvrtek 9. června 2022 budou mít návštěvníci jedinečnou příležitost vidět mne - doposud bytostného nedivadelníka - na prknech, o kterých se obecně traduje pár vznešených věcí. Budu totiž více či méně organickou součástí představení Poříčská madona, které připravilo na motivy románu Jáchyma Topola Citlivý člověk pražské Divadlo Kámen.

Představení má celkem šest krátkých, asi dvouminutových intermezz, kdy se tok příběhu o překrásném fiktivním obrazu zastaví a dostane slovo právě jen pro toto jedno představení pozvaný host. Mne si milí "kamenní" divadelníci pozvali především proto, že znají mou náklonnost k focení řek a potoků, což se právě k Poříčské madoně tematicky dobře hodí. Ostatně, loni jsem měl v tomto divadle na pražském sídlišti Invalidovna dlouhou fotografickou výstavu s rekordními patnácti komentovanými prohlídkami, byť mezi vystavenými fotkami tehdy nebyla ani jedna "říční".

Přiznávám, celkem dlouho jsem hledal sám pro sebe klíč k tomuto netradičnímu angažmá. Jasně, hodně fotím řeky a představení je do velké míry o řece, takže nějakou logiku to samozřejmě má. Teprve před pár dny jsem si ale uvědomil, že vlastně řeka nepřetržitě přenáší velerozmanité obrazy, které se fotografové jako já snaží občas zachytit a zprostředkovat ostatním. Ty obrazy plují v říčním proudu podobně jako překrásný fiktivní obraz madony v divadelní hře a jde jen o to je z té vody v pravý čas vytáhnout. Dobře, touto analogií jsem přesvědčil sám sebe, že moje fotointermezza (budu ve vyhrazeném čase - pokud technika laskavě dovolí - promítat vybrané příklady fotek a trochu k nim povídat) mohou snad divadelní hře i něco přinést a nepůjde tak o pouhé zaplácnutí času, ve kterém se herci mají možnost trochu vydýchat, než bude opravdové divadlo zase pokračovat.

Kdybyste chtěli Poříčskou madonu i s mým skromným osobním příspěvkem vidět, stačí si pořídit na webu divadla lístky (jak říkával Miroslav Horníček: "Já ani nevěděl, že jsem na lístky! To i když byl lístkovej systém, tak držky byly vždycky volný.") na termín 9.6., stihnout začátek v 19:30 a pak se jen nechat překvapit opravdu netradičním divadlem. Já - když tak o tom přemýšlím - se asi taky budu muset nechat překvapit, nejen divadlem, ale i sebou samotným, protože jsem zjistil, že na takovou akci se nijak speciálně připravit nejde, když samozřejmě pominu nezbytný výběr těch fotografií, které budu chtít promítnout. Zatím je jich 40, což je (s povídáním, navíc v mantinelech hry a v úzké spolupráci s počítačem a projektorem) na 6x2 minuty až dost. Kdo ale vydrží až do konce, bude odměněn tím, že budeme moct probrat fotky, divadlo, okolní svět i zbylé veškerenstvo v přilehlé kavárně či divadelním baru :-).    

Když jsem se v březnu definitivně dozvěděl, že se mám se svou rolí jednorázového intermezzisty nějak vyrovnat, protože se stala neodvolatelnou, zareagoval jsem po svém a vyrazil jsem fotit k řece s cílem najít mezi říčními vlnami a kolem proplouvajícími obrazy nějaký motiv, který by se speciálně hodil k tématu Poříčské madony. Tak si dneska dovolím ukázat výsledek, který můžete brát jako takovou malou odloženou předpremiéru :-).