Kouzelná zahrada od azalky k azalce

Před 12 lety, přesně 6. června 2010 vyšel na tomto blogu můj první fotočlánek, který se jmenoval Kouzelná zahrada a poprvé jsem v něm představil tři záběry udělané na staňkovské zahradě záměrně rozpohybovaným foťákem (nebo lépe řečeno rozpohybovaným objektivem). Úplně první fotkou zveřejněnou na mém blogu byl obrázek "rozprsknutého" keře azalky. Dnes - o 12 let a 317 fotočlánků později - se shodou okolností mimo jiné i k zářivě žlutooranžovým květům azalky na téže zahradě vrátíme. I po dvanácti dlouhých letech totiž pokračuji při zřídkavých vhodných příležitostech ve focení stejnojmenného fotocyklu, který dnes už v mém počítači sestává z více než dvou stovek vybraných záběrů; spojuje je místo pořízení, použitá technika snímání (teprve nedávno jsem zjistil, že se jí říká ICM - Intentional Camera Movement) i stejný záměr zpodobnit netradiční krásu malého koutu země, ke kterému mám intenzivní osobní vztah. Tento cyklus se ovšem pořád vyvíjí: Některé fotky zastarávají nebo jsou vyřazovány povedenějšími záběry, jde tedy o stále živý "vnitřně soutěživý" organismus, jehož aktuálně asi nejzajímavější kousky můžete vidět v mé stálé webové fotogalerii Kouzelná zahrada, která čítá k dnešnímu dni 43 obrázků (z těch dnešních nejspíš 1-2 kousky na web v příštích dnech přidám).  

Okolnosti focení z minulého týdne opět jednou vyžadovaly rychlé rozhodování a rychlý prst na spoušti. Do Staňkova jsem totiž mohl přijet z Prahy až večerním vlakem po osmé hodině. Už cestou bylo jasné, že sluníčko bude těsně před západem v optimální formě, jen nebylo jisté, jestli stihnu na zahradě aspoň jeho zbytky. Sice jsem měl být ve Staňkově i následující večer, ale ten už měl být výrazně oblačnější, tak bylo otázkou, zda na focení vůbec dojde. Zpoždění jsme tentokrát naštěstí neměli a z nádraží jsem pádil na zahradu nejrychleji, jak jsem uměl, abych si aspoň pár minut na focení vybojoval, a povedlo se to: První pořízená fotka je z času 20:19, poslední z času 20:23 :-). 

V pátek pak byly opravdu mnohem horší podmínky. Prakticky celé odpoledne a večer pršelo, místy lilo. Až těsně před západem slunce se mraky jako zázrakem roztrhaly a já - číhající u okna na sebemenší příležitost - ještě mohl pár fotek přidělat, tentokrát se "okno" pro focení otevřelo mezi 20:18 a 20:21. Dohromady tedy za dva večery asi sedm minut velmi intenzivního focení s krásným přirozeným světlem. Dnes vám z těch sedmi minut ukážu pět fotek.

V nadpisu článku jsem slíbil, že dnes to bude od azalky k azalce. V jednom směru od azalky z roku 2010 k azalce zpřed pár dní - tedy napříč historií celého blogu, ve druhém směru od azalky čtvrteční k azalce páteční v rámci jednoho nového článku. Hned první dnešní azalku považuji za nejvydařenější záběr z celé nové kouzelnězahradní edice a dovolím si ji věnovat člověku, kvůli kterému jsem si při focení speciálně přál, aby se tahle fotka povedla, protože květiny k takovým krásným ženám prostě patří. 

 

Sluneční světlo a pohyb objektivu společnými silami doslova rozblýskaly i keř u zahradního jezírka, který už jsem v tomhle fotocyklu taky fotil nesčíslněkrát (kdysi hrál titulní roli např. na fotce připomínající vír a pojmenované proto Malström). 

 

 

 

 

Další fotka patří k těm, které na první pohled moc nepřipomínají ani květiny ani stromy, takže není zřetelné, že jde o zahradní výjev. Fotku jsem pootočil o 90 stupňů a takto mi trochu připomíná ubíhající barevnou silnici (nejspíš těsně před mikrospánkem :-)), tak jsem jí dal nakonec pracovní název Na barevné cestě. Druhý dnešní malý a lehce psychedelický osobní dárek.

 

Na dokvétající rododendron dopadaly úplně poslední sluneční paprsky čtvrtečního večera. Kompozičně vzato - podobných fotek už série obsahuje dost, není to nic moc nového a objevného, ale dávám ji sem především kvůli barvám, kterých je právě teď na Kouzelné zahradě asi nejvíc z celého roku. Automobilisté, pozor na semaforu: Oči přecházejí :-).

 

 

Ale ano, máte úplnou pravdu, v titulku je dáno, že dnes jdeme od azalky k azalce, takže azalkou bychom měli i skončit. Počkejte, nebo že by to byla spíš fotka od nějakého večerního zahradního ohníčku, kde jsme si opékali buřty? To by aspoň jinak spíš éterická fotosérie docílila přece jen jakéhosi hmotného ukotvení :-). Buřtožravce teď ovšem zklamu: Zase jen azalka a její sluncem nasvícené a foťákem rozpohybované nízkokalorické květy.

Mám rád pozvolna se tvořící a pomalu dozrávající fotografické série s otevřeným koncem, do kterých je možné přidávat nové přírůstky dlouhé roky. Kouzelná zahrada je prvním takovým fotocyklem, do kterého jsem se kdysi pustil a už mi to zůstalo. Snad se mi podaří do Staňkova zase někdy začátkem léta zajet a snad mi aktuální podmínky dovolí aspoň podobných sedm minut hektického cvakání, jako tomu bylo tentokrát. Nových kandidátů na zařazení do výběru z této kolekce sice nikdy nebude moc, ale fotečka k fotečce... :-)