Třikrát neviditelná Praha

Už jsem tady jednou v naší blogové Fotolaboratoři - konkrétně to bylo v článku Neviditelné kompozice - představoval fungování černého IR filtru, přes který neprojde ani stopa viditelného světla, ale protože jím prochází infračervené záření s vlnovou délkou větší než 830 nm a vůči tomuto záření je čip digitálních fotoaparátů do určité míry citlivý, je možné jím zaznamenávat ne zcela tradiční obrazy okolního světa, které naše oči zprostředkovat nedokážou. Zatím jsem bral s sebou tento filtr jen na procházky k Berounce, ale bylo jasné, že filtr je zvídavý a určitě bude chtít dříve či později poznat i naše krásné hlavní město. A tak jsem o celkem slunečné velikonoční neděli popadl stativ (aby se dalo fotit s několikaminutovými expozičními časy), sbalil jsem si pár objektivů a příslušné redukce (aby se dal filtr našroubovat i na objektiv s menším průměrem  a vyrazil jsem do centra Prahy. Pochopitelně, táhlo mě to především k Vltavě, protože když už se stejně kvůli infrapaprskům musí používat dlouhý expoziční čas, je dobré mít v záběru řeku, která se - byť jen líně jako Vltava na svém dolním toku - trochu hýbe, takže fotka poskytne maličko jiný výsledek než pouhé mrknutí oka. 

Dnes vám tu představím tři infračervené obrázky, z nichž první dva považuji za veskrze mizerné a ten třetí za celkem slušný. Ten poslední, čtvrtý, od Karlova mostu, je mizerný natolik, že ho tu neukážu ani jako odstrašující příklad, ještě by tu zase někdo tvrdil, že je ze všech čtyř fotek jednoznačně nejpovedenější, a to bych nejspíš jen těžko nesl :-). 

Nakonec se ukázalo, že den bude slunečnější, než se původně zdálo, protože když jsem s focením začal, bylo nebe téměř bez mráčku. Infračervený pes je zakopán v tom slůvku TÉMĚŘ: Když se fotí infračerveně, obloha, která je ve skutečnosti azurová,  přechází na fotce až skoro do černé barvy. To vede ke dvěma zajímavým variantám: Buď je obloha úplně vymetená a tvoří tak velkou černou plochu, což se mi sice většinou zdá být nudné, ale umím si představit obrazy, kde to má své opodstatnění. Nebo je obloha polojasná a výsledná černá plocha je poseta pohybem rozmazanými bílými beránky. Tentkrát to při focení nebyla "ani ryba ani rak", obloha byla SKORO jasná a jen tu a tam na ní byl maličký bílý bobeček, který vypadal spíš jako kaz fotografie a ne významný výtvarný prvek. Když jsem se dostal na dohled od moderních věží Emauzského kláštera, maličké bobečky přece jen trochu narostly (a rozplácly se), ale ještě to zdaleka nebylo to, co bych si v záchvatu kreativity představoval. Kromě toho je fotografie docela obyčejně (nechtěně, to je pro mě v tomto případě důležité slovo :-)) rozmazaná, je to dobře vidět v místech, kde má být ostrá hrana nebo špička. Ani nevím, čím to tenktokrát bylo, možná jsem během asi čtyř minut exponování nevědomky drcnul do foťáku nebo mi ho rozdrnčel docela silný vítr, roli mohlo hrát i to, že jsem zapomněl zapnutou stabilizaci objektivu, což při dlouhých stativových expozicích nebývá dobře. No a jedna drobnost, kterou si u fotky v tomto podání nemůžete vychutnat: Protože na nábřeží pod Emauzy bylo velice rušno, je při náležitém zvětšení legrace sledovat, jak moc jsou rozmazané jednotlivé postavičky na protějším břehu řeky: Ti lidé, kteří se vytrvale sluní nebo zasněně drží ve stabilizované poloze svůj půllitr s pivem, jsou docela ostří, zatímco ti, co těkají, střídají fronty na občerstvení nebo přecházejí od známého ke známému, mají podobu žíznivé (jak přiléhavé!) čáry :-).

 

 

Jako další záběr jsem vyzkoušel průhled Palackého mostem směrem k Jiráskovu mostu, k Mánesu a ke Štítkovské vodárenské věži. V této části oblohy už se mi oblaka líbila víc, stejně jako jejich zastřený odraz na řece, ale i tady je vidět nezáměrná neostrost obrazu (zvlášť mostní pilíře, zdá se mi, nevypadají nejlíp). Kromě toho velmi krátké ohnisko použitého objektivu hodně upozadilo starou věž, která se při pohledu očima zdála být mnohem výraznější a na fotce je z ní skoro nerozpoznatelná miniaturka. S tím se ovšem při focení hodně širokými skly musí počítat.

 

 

Když jsem došel na konec Smíchovské náplavky, vybral jsem si záběr, který bych chtěl vyfotit, ale na tuto světovou stranu bohužel mraky ještě nedorazily. Chtěl jsem mít v záběru Vyšehrad a dominantní železniční most (na té labuti vpravo jsem nelpěl :-). Udělal jsem si aspoň několik zkoušek v normálním světle, ale bylo jasné, že tyhle pidimráčky obrázku žádnou parádu neudělají. A tak mi nezbylo než počkat, jestli se část mraků působením docela silného větru nepřesune nad věže vyšehradského chrámu.  Fotku jsem přidal jen pro ilustraci a pro srovnání, jiný smysl v téhle kvalitě nemá.

 

 

Asi po půlhodince se nebe nad Vyšehradem přece jen trochu zaplnilo (pak už hrozilo, že oblaka budou spíš opět ubývat, a čekat dál nemělo smysl), takže jsem začal snímat. Potvrdilo se mi, že sluníčkem nasvícený kopec získá velmi světlou barvu (roli v tom hrají i čerstvě rašící stromy) a proti bílému kopci se bude pěkně rýsovat tmavá kovová konstrukce železničního mostu s kamenným pilířem. Obraz tentokrát není tolik roztřesený, ostřejší linie nemají ani při výraznějším zvětšení "duchy". Paradoxně, čím větší formát obrázek má, tím vypadá technicky povedenější. takhle v malém vypadá asi nejhůř :-).

Na první pokus jsem si tedy z půldenní procházky nakonec přinesl jedinou použitelnou fotku "neviditelné Prahy", ale vzhledem k povaze pořizovaných záběrů to nepovažuji vůbec za špatný výsledek. Však se Karlův most i Emauzy ještě dočkají, protože - jak dobře víte - rád se vracím na místa svých bývalých činů a tak dlouho si dávám reparát, až se mi třeba jednou podaří ho složit aspoň na dostatečnou, ne-li dokonce dobrou.

Až ten čas přijde, už teď můžu slíbit, že znovu uvidíte úplně neviditelnou Prahu! :-)