Odprosíme jednou globální oteplování?

Když výjimečně nevyjdou Nedělní miniglosy, jako tomu bylo tentokrát kvůli velikonoční přestávce, je jedinečná šance publikovat blogové články v netradičním sobotním a pondělním termínu. Po převážně obrázkovém sobotním článku Jak se skamarádit s tarantulí aneb Velikonoční fotografický protiúkol je tu i článek pondělní, tentokrát zcela bez obrázků, ty si nechám zase pro příště. Každopádně přeji pěkný týden aspoň zde, když tradiční nedělněminiglosové přání k vám tentokrát nemohlo dorazit :-).

------  

Dnes je moderní bojovat proti očekávanému a vědci předpovězenému globálnímu oteplování a za záchranu planety. Nic proti tomu, je pěkné mít ideály a snažit se přispět k jejich dosažení. Je chvályhodné uskrovnit se, byť je pravděpodobné, že skromní na sebe budou navzájem hartusit s těmi, kterým se do uskrovňování chtít nebude. Jenže... I na to uskrovněné žití bude třeba nějaké té energie. Zkusím tedy laicky zapřemýšlet, kde ji v naší čerstvě pozměněné realitě vzít.

Uhlí postupně zakazujeme sami sobě, protože ho považujeme za produkt minulosti (jímž bezesporu vzhledem k procesu svého vzniku je) a taky je lidskou přirozeností nechtít si nevzhlednými sazemi a štiplavými emisemi špinit prostředí. O dřevo se s námi přetahuje kůrovec a když se rozhlédnu po ještě nedávno krásných přírodních scenériích, nemůžu se zbavit pocitu, že přes všechno lidské vědecké snažení tento nevzdělanec řízený tupými instinkty vyhrává. Všechno nasvědčuje tomu, že ropu a plyn nám v nedaleké budoucnosti zčásti zatrhne a zčásti výrazně zdraží ruský gosudar, se kterým budeme ještě nějaký čas na kordy, a to ještě budeme spokojení, když z frustrace, že ho nemá nikdo rád, zůstane jen u zatrhávání.

Kdo by chtěl využít energii vody, postavit dnes přehradu na řece, podobnou těm, které se stavěly v letech poválečného budovatelského nadšení, a přetvořit tak nevratně krajinu říčního údolí včetně rekreačních chat zaměstnanců stavebního úřadu, vystavuje se riziku, že se k němu při první zdvořilostní návštěvě příslušného úřadu přilepí několik odhodlaných aktivistů v žoldu lepidlové lobby, za které pak bude muset navíc platit jízdné v městské hromadné dopravě a večer doma vysvětlovat nepříjemnou skutečnost, že ti pánové a dámy se nejspíš ještě zdrží na noc, protože použité lepidlo opravdu není žádný šunt.  

Sluneční energii máme spojenou se ziskuchtivými solárními barony a s neoblíbeným zabíráním zemědělské půdy, kterou budeme muset umět lépe využít pro produkci něčeho, co bude k jídlu, nehledě k tomu, že když slunce vstoupí kvůli něčemu do stávky, bledý měsíček - i kdyby nakrásně měl pochybný charakter ctižádostivého stávkokaze - ho plnohodnotně nezastane. Vítr jako zdroj energie je skvělá věc, když ovšem právě fouká (o čemž by mohli jachtaři vyprávět hrůzostrašné historky) a taky když zároveň nefouká moc (o tom by mohli vyprávět hrůzostrašné historky paraglidisté). Na velké točící se vrtule si taky stěžují ptáci, i když právě větrné elektrárny je velmi efektivně naučily, co znamená při ztrátě koncentrace nebo při mikrospánku pohybovat se zčistajasna ve směru tečny k trajektorii velkého kolotoče, což jinak činí potíže s pochopením i gymnazistům.

Jaderné energie se bojíme, protože není vidět, (na rozdíl od spousty děsivých věcí, které vidět jsou) a nechceme mít starosti s vyhořelým palivem, tedy samozřejmě jen v tom případě, že ho někdo bude chtít vozit kamsi na dohled od naší romantické chaloupky, kam se jezdíme o víkendech nadýchat zdravého vzduchu, i když by se nám tam pak možná lépe dobíjely příslovečné baterky. Energii mořského přílivu u nás mohli využívat naposledy trilobiti, kteří ale trestuhodně zanedbali technické vzdělání a místo stavění přílivových elektráren se - lenoši - věnovali kamenění. Komorní Hůrka se mnou odmítla diskutovat o geotermální energii a vyrazila na sociálku vyjednat si předčasný sopečný důchod.

Řízená jaderná fúze se nám pořád ještě moc nedaří a už víc než půlstoletí se doslýcháme, že jsme na dobré cestě, ale ještě pár měsíců to asi potrvá. Ani zemětřesení osedlat neumíme a i kdyby ano, od převážně prvohorního usedlého masívu pod našima nohama se nedají čekat zázraky. Proti v poslední době populárnímu "energetickému využívání štěpky" se již houfují uražené Štěpánky z celé republiky. I přes prohlubující se sucho by možná šlo chovat na speciálních farmách paúhoře elektrické, leč bylo by nejspíš obtížné je rozpohybovat tak, aby na výstupu generovali přesně ten střídavý proud, na který jsme zvyklí.

Když si to tak po sobě pročítám, říkám si, že bychom se radši do globálního oteplování moc navážet neměli. Aby si to nakonec s námi ještě nerozmyslelo a nedalo ve dveřích staromilsky přednost době ledové!