Výpisky z korespondence V+W

Během karantény jsem toho přečetl dost, ale to hlavní pro mě byla rozsáhlá korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, ke které jsem se vrátil s několikaletým odstupem. Při prvním čtení před 9 lety u mě převládala touha dozvědět se to, co jsem o těchto pozoruhodných lidech z jiných dostupných zdrojů nevěděl (a že toho bylo!), a to pak člověk překotně hltá další a další informace (mimochodem, krátký článek o této trilogii se objevil v úplných začátcích tohoto blogu, dnes bych ho nejspíš napsal jinak, podrobněji a s mnohem větším osobním zaujetím). Tentokrát to bylo úplně jiné, pomalejší a důkladnější čtení; mnohem víc jsem přemýšlel o souvislostech, dohledával jsem si informace o konkrétních lidech i událostech, o nichž je v dopise řeč, odbíhal jsem od stránek korespondence ke knížkám, o kterých se oba autoři zmiňují, četl jsem paralelně jejich vzpomínkové knihy, a dokonce jsem se vracel i k původním textům her Osvobozeného divadla. I když díky tomu, myslím, postupně vyvstal docela plastický obraz obou osobností, čím víc člověk v tomto směru odhalí, tím víc je mu jasné, že mnoho zajímavého i podstatného mu stále uniká.

Korespondence Voskovce a Wericha patří mezi knihy, které nedokážu číst bez neustále připravené tužky a zápisníku. Je mi jasné, že je často neurvalé a trochu degradující vytrhnout jednotlivosti z promyšlené celkové struktury textu (zejména z Voskovcovy strany odcházely často nesmírně precizně stavěné a neuvěřitelně rozsáhlé dopisy, Jiří Voskovec byl ostatně svou bohatou korespondencí s mnoha přáteli pověstný a vůbec netuším, kde na ni bral při svém pracovním vytížení čas), ale nedá mi to. Určitě bych nerad, aby výsledkem byl triviální soupis "moudrých citátů", to je mimochodem věc, která, myslím, např. bohaté a velmi komplikované osobnosti Jana Wericha velmi ubližuje, protože ji zplošťuje do role "moudrého lidového klauna" trousícího bonmoty, které si pak třeba vyvěsíme nad pracovní stůl v domnění, že i my pak díky nim budeme vypadat před ostatními moudřejší a vtipnější, než ve skutečnosti jsme. Přitom jsem přesvědčený, že právě Jan Werich a Jiří Voskovec byli opravdu plnohodnotnými a komplexními osobnostmi světového formátu, kterých se dá najít v české historii jen pár. A tihle lidé - zároveň tak blízcí a v mnoha ohledech propojení přátelé, že o moc víc už to asi nejde - dávají ve svých dopisech nahlédnout do svých duší, srdcí, do naplněných i nenaplněných záměrů a do svého originálního vidění světa a souvislostí jeho fungování, to vše v době, kdy je tento svět (včetně jich samotných) fatálně rozdělený obtížně prostupnou fyzickou přehradou.

Dnes jsem svůj hustě popsaný zápisník pootevřel a vybral jsem pár z dopisů vypsaných poznámek, které jsem chtěl uchovat především pro sebe. Je dost možné, že se k těmto poznámkám ještě vrátím, protože mi přijde škoda se o ně nepodělit, chybějícímu obohacujícímu kontextu navzdory. Je to dohromady zatraceně dobrá a bohatá literatura, i když "jen" ve formě dopisů. Dopisů psaných nádherným jazykem a lidmi, kteří mají - a zdaleka nejen jeden druhému - co říct.

Kdyby Nezval patřil jinému národu než tomu, který zná než dvě zbraně - vidličku a nůž - kdyby tomu tak bylo, byly by dvě tlusté knihy napsány o tomto tlustém muži: jedna PRO a druhá PROTI. Neb až stoleté slunce roztaje tu sněhovou kouli, která na sebe nabalila všechno, co leželo po cestě, kterou se kutálela, až odvane vítr smetí a suché větvičky a lístky z olivových věnců, pak budou koukat a mrkat na drát, co uměl jeden Čech. (Jan Werich, 1957)

Inteligence, talent, imaginace a kuráž jsou mezinárodní. Jenom blbost, uprdnutost a zbabělost mají své národní barvy. (Jiří Voskovec, 1958)

Jsme vlastně veliká kulatá chrupavka v koleně, kterému z neznalosti říkáme vesmír (Jan Werich, 1957)

Vychování v této zeměpisné šířce jest vzácnější než kandík. (Jan Werich, 1958)

Nedovedu ti přesně popsat, co to je, když nad mrtvou vodou Everglades zaútočí komáři. Domorodci mě poučili, že není pro vlastní morálku dobré se po nich ohánět a plácat je. Spoustu jich mineš a jen se rozčiluješ a sám sebe tlučeš. Ne, jak vás štípou, jen je klidně, pomalu stírejte. Zní to na první pohled hrozně křesťansky a odevzdaně. Ale to bys koukal, jak za chvilku to pomůže. Štípou tě přesně stejně, jako když je zuřivě mlátíš, ale nějak ti to přestane vadit - a zůstaneš klidnej a důstojnej. Tudíž, Jeníku, stírej je klidně a elegantně a moudře. Netluč. Neutlučeš, je jich příliš mnoho a jen bys tloukl sám sebe. (Jiří Voskovec, 1959)

Dělám, co umím, a hlavně, HLAVNĚ, se nemusím starat o nic jiného než o svou vlastní práci. To je po letech hovorů s tydlitáty, holajzodáry, šmukýřníky, s pimprprdy, paranoidofrcály a opicemi veliká úleva. (Jan Werich, 1960).

Analfabetu nezbývá než diktovat. (Jan Werich, 1961)

Tak mysli. Když můj nápad shledáš blbým, myslit přestaň. Ale aspoň začni, abys přestat mohl. (Jiří Voskovec, 1963)

Ó barde, národní to slavíku

vod Vodkolkovejch mlejnů,

Koturne pošumavský:

tak na tebe ta sláva přece jen dolehla a věnec ti budiž dán. A to se nestydíš? Stydíš, viď? A dobře ti tak. Já se směju, až se za pup popadám a do smrti ti to budu připomínat a se ti posmívat. Tajně ti to ovšem budu závidět a ve snu budu hořce plakat nebo se uvidím, jak močím na sochu Josefa Kajetána Tyla, která bude mít tvůj plnovous a paruku z Vestpoketky a bude říkat mramorově: "Já mám titul, Voskovec má hovno." (blahopřání Jiřího Voskovce Janu Werichovi k udělení titulu národní umělec, 1963)

Po veliké námaze bojů Osvícených s Neosvícenými se nám podařilo staré pověsti nahradit novými. (Jan Werich, 1963)

Protože to tak funguje už takovou dobu a nic nenaznačuje nějaký brzký obrat k lepšímu, vypadá to, že z nějakých podivných důvodů a přírodních zákonitostí to bez blbejch nejde. (Jiří Voskovec, 1964)

Stejská se mi po tom souběžném myšlení, po vzájemné ponuce mozků. Připadám si někdy strašně sám. Sám v tom smyslu, že se mi myslí osaměle, jako by mi nerozuměli, a mám strach, že je to třeba má chyba, a i když vím, že ne, je mi zkrátka osaměle. A to je chyba, která zkracuje život, krade zájem, maří naději, škrtá úsilí a květiny vadnou bezdůvodně. (Jan Werich, 1966)

Jinak lze říct, že žijeme v éře zbytnělých menšich. Menšinářství se stalo zásluhou a znamením výjimečnosti. (Jiří Voskovec, 1966)

Jakmile se vyskytne hlava, která v sobě má něco jiného než jenom nasráno, vymyslí pravdu, kterou příští hlava pozmění případně popře. Když je takových hlav za pár sto- či tisíciletí několik veletuctů, vytvoří spolu s miliardami hlav dobytčích, jež je obklopují, jakýsi útvar, kterému se říká kultura, někdy, optimisticky, civilizace. To je taková tenká plíseň, huspenina třesoucí se mezi skupenstvím tuhým z těch hlav, co měly nějakou pravdu, ale navzájem se popírají, byť někdy jen zdánlivě, a skupenstvím tekutým z těch milard polohlav a nehlav, co jen vyměšují exkrementy. Občas v tom rosolu vyvstane na chvíli rovnováha jakési šťastné konsolidované tlačenky, která drží pevně pohromadě, je čerstvá a chutná - a tomu se pak v dějepise říká "zlatý věk". (Jiří Voskovec, 1967).

Slovo už nedělá muže, nýbrž jenom nepříjemnosti. (Jan Werich, 1967)

A tak bude nová, docela nová studená válka. S novým, docela nově natřeným fašismem, jak na Východě, tak na Západě. Sklonek životů našich bude ideologicky a politicky odporný. Květiny naproti tomu porostou právě tak krásně jako kdy před tím, a mláďata všech specií budou neodolatelná, pokud nezestárnou. Hvězdy budou zářit dále na obloze, pokud je ovšem záser atmosféry způsobený lidskou chamtivostí nezastře. (Jiří Voskovec, září 1968, v dopise Janu Werichovi do dočasné vídeňské emigrace po srpnové okupaci Československa).

Moje chystaná knížečka, která se měla jmenovat "Všechno je jinak", tento název nésti nemůže. A víš proč? Protože všechno je jinak. (Jan Werich, 1970).

Nu, to by tak hrálo, abych si přece jen nevypůjčil některou ze zapsaných stručných kondenzovaných myšlenek, abych ji mohl vystavit veřejně na odiv jako doklad jisté názorové spřízněnosti. Nebudu si "moudrý citát" přitloukat na zeď, protože ke mně domů nikdo nechodí, takže jím nemám koho ohromit, ale - jak jste si možná už všimli - po více než 11 letech fungování zdejšího blogu jsem si do záhlaví vetknul stručné motto, s kterým skutečně souzním:

Nemít srandu a nemít hoře znamená být mrtev. (Jiří Voskovec, 1964)

Kurzívou psaný text jsou citáty z knih Jiří Voskovec & Jan Werich, Korespondence I, II a III, vydalo nakladatelství Akropolis ve spolupráci s Nadací Jana a Medy Mládkových, Praha 2007-2008