Na prameni

Včera byl svátek dětí a to, uznejte, vysloveně láká stát se zase nejmíň na jeden den dítětem a svátek si pořádně užít. Anebo si aspoň vzpomenout, kdy jste tím dítětem byli naposledy. Jak už místní štamgasti vědí, v době karanténové jsem ani negruntoval byt, ani nestavěl zahradní pergolu, dokonce se ani neučil číst hieroglyfy, ale skládal jsem si trochu mimoňovité barevné koláže, které jsem postupně představil i na tomhle blogu. Čtyři barevné čtvrtky jsem proměnil ve čtyři fantazijní obrázky, které měly vždy jednu barvu dominantní: červenou, modrou, černou a žlutou. No a pak - bylo to v půlce dubna, kdy měli ještě v papírnictvích dávno zavřeno - jsem se rozhodl jít se k našemu obchodu s papírem a kancelářskými věcmi podívat a představte si, vstupní dveře nebyly zamčené. Paní majitelka v krámě právě něco upravovala a protože jsem na ni udělal ve dveřích smutný psí kukuč, prodala mi trochu nejistě (co kdybych byl jen provokatér z hygieny?) za čtyři koruny jednu zelenou čtvrtku, kterou jsem zaplatil čerstvě vydezinfikovanou pětikorunou, takže paní za svou ochotu dostala celou korunu od cesty, a to si ještě mohla být jistá, že nešlo o žádné špinavé peníze.

Zelená barva, zelená barva, co by z takového papíru mohlo vzniknout? Snad něco vojenského? Ale kdepak, copak je to khaki barva? Tím spíš, že vojenské záležitosti nemám rád. Odstín je o dost bližší brčálu, a brčál, to je přece hlavně rybníček Brčálník, se všemi svými navlhlými rybničními obyvateli. A tak nakonec na obrázku nejsou ani vojáčci v brčálových uniformách, ani zelený fotbalový pažit, který tou dobou ještě spal hlubokým spánkem, ale "krychlové žáby", kterých je můj snový Brčálník plný, dělají i v letošním netradičním jaře venku docela kravál a každá z nich dlí na nějakém tom příslovečném prameni, jak to u krychlových žab bývá. Z modré čtvrtky přece ještě něco málo zbylo.

A tak jsem začal skládat, stříhat, lepit, přerovnávat a fotit, pomalu, postupně, s dlouhými přestávkami skoro dva týdny, až z toho celého vyšel přesně na prvního máje (kdy jsem na blogu shodou okolností zveřejnil zatím poslední obrázek z kolážové série - Vyznání ve žluté obálce) pátou koláž, kterou jsem nazval jednoduše: Na prameni.

Řeknete si možná, že to jsem tedy včera ten svůj dětský svátek moc neuctil, když jsem jen vyhrabal z archivu měsíc starý obrázek. Ale nebojte, protože jsem o víkendu dostal koňskou dávku inspirace, přece jen jsem si stihl trošku zadětinštět a aspoň jsem vymyslel dostatečně bláznivý námět pro koláž č.6. Kdy ji ovšem stihnu připravit, vyfotit a publikovat, to netuším, přece jen se na mě teď hrnou hned tři fotografické výstavy, tak musíte vzít na nějakou dobu zavděk posledním - tedy aspoň doufejme - opravdu karanténním výtvorem, byť už jeho skutečný kolážový předobraz na podlaze mého obýváku dávno není. Ano obývák jsem - jen lehounce, nebojte - poklidil, spousta maličkých barevných odstřižků se dostala do tříděného odpadu a ty větší čekají na další nápady, nůžky a příští dětské svátky, které se zdaleka nemusí omezovat jen na 1.červen, ale můžou přijít kdykoli, každou chvíli; stačí jim pootevřít dveře dospělácké rozumnosti, na které mnozí lidé sedí jako zelené žabky na prameni, a začnou se dít bláznivé věci. Tak kdoví, třeba tahle moje skládanka bude nějakému hravému dítěti - jako malý opožděný dárek k svátku - sympatická, ať už jde o dítě jakkéhokoli věku :-).