Japonská plachetnice

Někteří fotografové se hned po vyhlášení pravidel omezujících pohyb v souvislosti s aktuální virovou epidemií vypravili do vyprázdněných pražských ulic, aby nafotili zajímavá a krásná místa bez jinak všudypřítomných turistů. Ano, je pravda, že jsem si spoustu pražských míst často přál kvůli fotkám zbavit zoufalých nekončících davů, ale když se turisti z ulic doopravdy vytratili, zjistil jsem, že v nouzových podmínkách mě takové focení nebaví. Nechci se vypočítavě vydávat za "občana Prahy na povolené procházce", nechci se s někým hádat, že focení je právě teď vlastně moje - i když nevýdělečné - zaměstnání, a moji potulku po ulicích je tedy možné hodnotit jako "cestu do práce". Nemám v sobě touhu dokumentaristy zachytit na fotkách lidi v povinně nošených rouškách. Dokonce mě v takových podmínkách netěší ani představa, že bych si v Dobřichovicích vyšel jen tak fotit k řece, i když se u řeky jistě najde dostatek míst, kde bych měl celkem soukromí, takže by mě možná ani žádný bdělý a uvědomělý soused nenahlásil jako individuum podezřelé z vědomého porušování nouzových pravidel občanského soužití. Focení venku v podmínkách nouzového stavu mi prostě nečiní radost, takže po něm nijak netoužím. A bez radosti a touhy mohou - jak jsem přesvědčený - vzniknout jen zbytečné a špatné fotky.

Proto jsem si o víkendu řekl, že zkusím snad vůbec poprvé cíleně fotit v interiéru, ve svém obývacím pokoji, kde teď trávím většinu času. Zapomenu protentokrát na všechny své venkovní fotografické zkušenosti a s touhou objevovat dosud nepoznané vyzkouším pro mne zatím úplně neznámé - třebas triviální - postupy. Co třeba malé inscenované zátiší sestávající jen z několika jednoduchých tvarů a barev? Kdysi jsem si jen tak bez konkrétního cíle koupil v papírnictví pár barevných čtvrtek, někde by tu měly být. Ano, červená se bude hodit, zkusíme vystřihnout třeba velký červený trojúhelník a menší černý čtverec. Proč? To zatím nevím. Jen to zkusme. Ještě by to chtělo něco kulatého, bílého, co třeba talíř? Škoda, že tu mám jen trochu prolamovaný tvar s viditelným ornamentem, přitom pro jednoduchý obrázek, který si představuji, by to chtělo jen základní čistý a ničím nevylepšovaný kruh. Ale je třeba pracovat s tím, co byt nabízí.

Máme tedy trojúhelník, čtverec a kruh v různých barvách, ještě by to chtělo něco jednoduchého k tomu. Mám tady své oblíbené červené jídelní hůlky, nedaly by se taky použít? Červená k červené... A ještě červený obal od úplně jiných japonských hůlek, je to sice trochu odlišná červená, ale proč ne? A pozadí to chce čistě bílé, ať je obrázek pěkně odlehčený a vzdušný. Na to by stačil čistý bílý fotopapír, někde ho tu mám. A nějakou dostatečně velkou podložku, aby se pod bílým pozadím nerýsovaly rušivé čáry podlahových dlaždic. Mám tu jeden velký kliprám na fotku rozměru 100x70cm, jeho zadní část bude optimální podložkou. A teď už jen všechny prvky obrazu zajímavě rozmístit, to bude jistě trvat jen chvilku.

Když už mám v obrázku japonské hůlky, možná by se dal najít ještě nějaký další japonský symbol. Nejlíp kousek suši, ale aktuálně se tu najde spíš nouzová polévka "z pytlíku" a ne čerstvá japonská delikatesa. Ale mám tu pár kousků japonského dezertu wagaši, ten by se třeba použít dal, na černém pozadí se dokonce může dobře vyjímat. Šup s ním do obrázku! Hůlky mu ovšem musí udělat trochu místa.

Kruci, ten druhý červený trojúhelník, vzniklý rozstřihnutím čtvrtky, tu vedle leží jen tak beze smyslu... Zkusme ho do obrázku přidat; dva trojúhelníky, to už vypadá skoro jako nějaká plachetnice. Pak ovšem už je té červené v záběru trochu moc a sebekrásnější červené hůlky v tom ztrácejí své kouzlo. Vyzkouším tedy jiné hůlky, speciální z cedrového dřeva, přivezl jsem si je z kouzelného ostrova Jakušima, mohly by se lépe barevně hodit k tomu japonskému cukrátku. Co myslíte? No nevím, na mě je to moc souměrné a postrádá to lehkost. A ten obal na hůlky - to má bejt jako komín či co? Plachetnice s komínem, kdo to kdy viděl?!

Z "komínu" uděláme radši schématický trup plachetnice. Hůlky by se měly křížit pokud možno v pravém úhlu, ale vyčuhovat musí různě, jinak by to bylo moc souměrné. Souměrnost totiž nemám moc rád, v obraze stejně jako třeba v poezii; líbí se mi, když ve výsledku zůstává jen jakýsi "pocit souměrnosti", který ovšem nejde jednoduše usvědčit a zdůvodnit. A tohle je pořád ještě na můj vkus souměrné příliš.

Zkusme tedy oba červené trojúhelníky proti sobě trochu posunout. Červená plachetnice se už už začíná rýsovat v podobě, která je mi sympatická. Jen ta mezera mezi "plachtami" se mi zdá být moc velká. Poprvé mě napadlo, že bych mohl - jestli budu s výsledkem spokojený - použít tenhle obrázek i jako malý symbolický dárek "na dálku" jednomu člověku, na kterého často s úsměvem a radostí myslím a mám ho s Japonskem hodně spojeného, protože společně se mnou - aspoň v duchu - před více než pěti lety celé Japonsko procestoval a hodně jsme si o něm tenkrát povídali hlavně s dobrými duchy posvátné hory Fudžisan, protože s obyčejnými lidmi to tenkrát ještě nešlo. Ovšem, jestli to má být dárek, musím se setsakramentsky snažit, abych nevytvořil jen nějaký manýristický nesmysl!

Výsledek se pomalu vyloupává a sám si říká, v čem chce ještě poopravit. Mezeru mezi plachtami jsem zmenšil (i když ještě ne dost), srovnal jsem hůlky, aby byla každá rovnoběžná se svou "kamarádskou linií". Jen konec jedné z hůlek teď vypadá, jako kdyby ho pootevřená krabička na hůlky chtěla zblajznout, to ještě musíme upravit. A krabička moc plynule navazuje na spodní hranu pravé "plachty", tam bych si představoval - skutečnosti navzdory - jasně patrný schod.

Nikdy bych nevěřil, že se těsně před dosažením finálního tvaru budu ještě víc než hodinu pinožit s vysloveně milimetrovými změnami: Hůlku o milimetr vysunout, špičkou lehounce doprava, to snad teď ani celý milimetr nebyl. "Trup lodi" nastavit tak, aby byla blíž k prodloužené šikmé hraně plachty. Pomni, milý Čerfe, má to být dárek a chceš ho právě proto mít krásný a neodfláknutý; ostatně sám sis to vymyslel, tak teď neremcej, že musíš odstraňovat spousty drobounkých nedostatků, které tebe od pohledu dráždí, ale nikdo jiný si jich nejspíš ani nevšimne (nebo je uvidí v něčem úplně jiném). Dvacetkrát už jsem si myslel, že jsem hotov, přehrál jsem si výslednou "definitivní" fotku do počítače a ve velkém formátu jsem zase našel nějakou hnidu. Možná to není hnida podstatná, ale dá se opravit. A když se něco dá udělat pro lepší výsledek, neměli bychom si nechat svou leností našeptat, že to vlastně není zapotřebí. Tak zpátky ke stativu, znovu a lépe!!

Během celkově víc než čtyřhodinového focení se dost proměnilo okny dopadající světlo, takže úplně poslední, co jsem udělal, byla částečná retuš největších odpoledních stínů zvýrazňujících pro mě nežádoucí ornamenty na okraji bílého talíře. Uspořádání předmětů na obrázku už jsem nepozměnil ani o vlásek. Ne, že bych už nezkoušel nic dalšího (ostatně celkově během odpoledne vzniklo kolem stovky různých fotek), ale každá další změna už se mi zdála být k horšímu. Jako kdyby mi obrázek sám říkal: "Hele, nevymejšlej! Takhle už mi to stačí!" :-)

Jen pro zajímavost ještě ukážu, jak focení "Japonské plachetnice" uvnitř obýváku vypadalo. Konečně člověk pořádně využije některé speciální vychytávky svého chytrého stativu. Mimochodem, pro fotku jsem tentokrát použil pevný objektiv (hodně světlá "padesátka" od Canonu, f/1.4), takže "zoomovat" se dalo jen přenastavením nožiček stativu :-). Focení starostlivě přihlíželo několik fotek, které mám připravené pro své chystané (aspoň tedy v době před koronavirem) letošní fotografické výstavy.

Jak už jsem řekl, výsledný obrázek "Japonské plachetnice" je tentokrát obrázkem dárkovým. Sám - vzhledem ke svému nepříliš kladnému aktivnímu vztahu k vodě a zarytému celoživotnímu neplavectví - jsem pochopitelně nikdy neplachtařil. Protože mám ale strýčka - zkušeného námořníka, který se ve svém životě plavil po nejrůznějších mořích, dovolím si tentokrát k obrázku plachetnice přidat pěkně formulované a často strýčkem - mořským vlkem - citované námořnické přání, se kterým se protentokrát plně ztotožňuji: "Vždy nejméně stopu vody pod kýlem a příznivý vítr!"

Jak se tak dívám do svých skrovných papírnických zásob, ještě je tam jedna čtvrtka bledě modrá a jedna žlutá. Jestli nouzový stav kvůli viru potrvá, ještě dvě fotky do malé barevné série by vzniknout mohly. Jen jestli si další obrázky budou taky samy režírovat postup svého vzniku, jako to - k mému občasnému úžasu - udělala červená Japonská plachetnice :-).